Vynálezce Hugo Schmeisser dal světu první útočnou pušku. Kariéru zakončil ve službách Stalina

Některé zbraně ovlivní průběh jedné války. Jen výjimečně se však objeví konstrukce, která změní způsob boje na celá desetiletí. Německému konstruktérovi Hugovi Schmeisserovi se to podařilo hned dvakrát.

Nejprve během první světové války vytvořil samopal MP 18, který pomohl německým úderným oddílům prorážet zákopy západní fronty. O čtvrt století později pak stál za vznikem Sturmgewehru 44, první skutečné útočné pušky v historii. Právě její koncepce se později stala vzorem pro většinu moderních armád světa.

Příběh muže, který tyto zbraně navrhl, je přitom stejně zajímavý jako jeho konstrukce. Schmeisser přežil pád císařského Německa, hospodářské krize Výmarské republiky i vzestup a pád Třetí říše. Po válce skončil v Sovětském svazu, kde měl pomáhat budovat zbrojní průmysl svého nedávného nepřítele. Tam také vznikla otázka, na kterou se historici snaží najít odpověď dodnes.

Když se Hugo Schmeisser v roce 1884 narodil, jeho budoucnost byla do značné míry předurčena. Pocházel z rodiny, v níž se konstrukce zbraní dědila takřka z generace na generaci. Jeho otec Louis Schmeisser patřil mezi nejuznávanější evropské konstruktéry své doby a své jméno spojil především s kulomety vyráběnými ve firmě Theodora Bergmanna. Není proto překvapivé, že i Hugo vyrůstal obklopený zbraněmi a technikou.

Své mládí strávil především v durynském Suhlu, kterému se už tehdy přezdívalo „město zbraní“. Právě zde po více než století působily slavné firmy Simson, Sauer nebo C. G. Haenel a celé generace místních obyvatel pracovaly v některém z oborů spojených se zbrojní výrobou. Mladý Schmeisser získával první zkušenosti ve společnosti Theodora Bergmanna, kde se pod vedením svého otce seznamoval s konstrukcí střelných zbraní a podílel se například na vývoji samonabíjecích pistolí. Na rozdíl od mnoha pozdějších konstruktérů však neprošel žádnou technickou univerzitou ani vyšším formálním vzděláním. Jeho školou byla především praxe a zkušenosti získané přímo ve zbrojovkách.

Když v roce 1914 vypukla první světová válka, zůstal Schmeisser v Suhlu. Výroba kulometů byla pro Německo natolik důležitá, že byl pro firmu Bergmann nepostradatelný. Během války začal pracovat na konstrukci, která měla později zásadně změnit podobu pěchotního boje.

Od podzimu roku 1914 uvízla západní fronta v krvavé zákopové válce. Miliony vojáků obou stran se po léta pokoušely prolomit nepřátelské linie, ale kulomety, dělostřelectvo a ostnaté dráty proměnily bojiště v patovou situaci. Německé velení proto začalo hledat nové taktiky a zbraně, které by dokázaly obnovit pohyblivou válku. V letech 1917 a 1918 Schmeisser vyvinul automatickou zbraň pro pistolový náboj s účinným dostřelem přibližně 200 metrů. Výsledkem se stal Maschinenpistole 18, známý jako MP 18. Technicky šlo o relativně jednoduchou konstrukci využívající princip dynamického závěru, ale její význam daleko přesahoval samotnou zbraň. Šlo totiž o první skutečně úspěšný samopal nasazený ve větším měřítku v boji.

Společnost Bergmann v Suhlu vyrobila přibližně 35 tisíc kusů, což představovalo jen nepatrný zlomek výzbroje milionové německé armády. Nové zbraně se však dostaly do rukou pečlivě vybraných úderných oddílů Sturmtruppen. Tyto elitní jednotky byly vycvičeny k rychlému pronikání nepřátelskou obranou, obcházení obranných pozic nepřítele a ničení velitelských stanovišť či dělostřeleckých postavení v týlu protivníka.

Tito vojáci vyzbrojení ručními granáty, pistolemi, karabinami a v omezené míře i samopaly MP 18 sehráli klíčovou úlohu během německé jarní ofenzivy v roce 1918, známé jako operace Michael. Jejich taktika umožnila Němcům dosáhnout největších územních zisků na západní frontě od roku 1914 a na několika místech skutečně prolomit spojenecké linie. Přestože Německo nakonec válku prohrálo, Schmeisserova zbraň ukázala budoucnost pěchotního boje. Samopal MP 18 se stal předchůdcem celé generace podobných zbraní a jeho koncepce ovlivnila konstrukce po celém světě. Pro Huga Schmeissera to navíc znamenalo první velký úspěch.

Úspěch samopalu MP 18 však Hugu Schmeisserovi nepřinesl okamžitou slávu ani bohatství. Německo válku prohrálo, císařství se zhroutilo a nově vzniklá Výmarská republika musela přijmout tvrdé podmínky Versailleské smlouvy. Země se zmítala v politických nepokojích, hospodářských problémech a inflaci. Pro konstruktéra zbraní navíc nastala doba, která jeho profesi příliš nepřála.

Spor o licencování Schmeisserových konstrukcí do zahraničí ukončil téměř třicetiletou spolupráci rodiny Schmeisserů se společností Theodora Bergmanna. Hugo se proto společně se svým bratrem Hansem rozhodl postavit na vlastní nohy a v roce 1919 založil v Suhlu podnik Industriewerk Auhammer Koch und Co. Podmínky v poválečném Německu však novým projektům příliš nepřály a firma se od samého počátku potýkala s ekonomickými problémy.

Schmeisser se ale odmítl vzdát. Přestože měla Versailleská smlouva německý zbrojní průmysl ochromit, v praxi se konstruktéři snažili omezení obcházet a pokračovali ve vývoji nových zbraní. Již v roce 1919 navázal Schmeisser spolupráci se společností C. G. Haenel v Suhlu, která se nakonec protáhla na více než dvacet let. Když navíc hrozilo, že by mohl přijít o svá patentová práva, založil v roce 1922 další společnost s názvem Gebrüder Schmeisser. Tento chytrý krok měl zajistit, že o své konstrukce nepřijde ani v případě bankrotu.

Právě bankroty a finanční problémy se totiž staly téměř neustálými společníky Schmeisserovy meziválečné kariéry. Potíže nepostihly pouze jeho vlastní podnik, ale i firmu Haenel, která se několikrát ocitla na pokraji krachu. Obě společnosti se proto stále více propojovaly a v roce 1925 se bratři Schmeisserovi stali spoluvlastníky Haenelu. Navzdory všem problémům však vývoj pokračoval. V roce 1928 představil Hugo Schmeisser modernizovaný samopal MP 28. Zbraň se zásobníkem na 32 nábojů si získala oblibu u německé policie a díky licenční výrobě se dostala i do zahraničí. Používala se v Jižní Africe, Španělsku, Číně nebo Japonsku a o deset let později se objevila na obou stranách španělské občanské války.

Dvacátá léta a počátek třicátých let pro Schmeissera znamenaly neustálý boj o přežití. Přestože se jeho firmy opakovaně ocitaly na hraně bankrotu, nepřestal vyvíjet nové zbraně. Vytrvalost, která mu pomohla přežít těžké časy Výmarské republiky, mu měla brzy otevřít cestu k největšímu dílu jeho života.

Nástup nacistů k moci v roce 1933 znamenal pro Huga Schmeissera i celý německý zbrojní průmysl zásadní obrat. Po letech hospodářských problémů a omezení plynoucích z Versailleské smlouvy začala Třetí říše masivně přezbrojovat. V roce 1934 se deset zbrojovek ze Suhlu a Zella-Mehlis spojilo do sdružení Vereinigte Suhl-Zella-Mehlisser Waffenfabriken, které mělo koordinovat výrobu s požadavky armády a zajistit podíl na očekávaných státních zakázkách.

V této době navázal Schmeisser důležité kontakty s nejvyššími kruhy nacistického Německa. Seznámil se s legendárním stíhacím esem první světové války Ernstem Udetem, který se stal jedním z nejbližších spolupracovníků Hermanna Göringa a zastával vysokou funkci v Luftwaffe. Díky tomuto spojení se Schmeisser dostal blíže k rozhodovacím procesům a mohl ovlivňovat vývoj a výrobu pěchotních zbraní až na nejvyšší úrovni.

Po roce 1935 zažívala firma C. G. Haenel nebývalý rozmach. Zbrojní zakázky proudily ve stále větším množství a bratři Schmeisserovi na nich vydělávali nejen prostřednictvím svých funkcí ve firmě, ale také díky licenčním poplatkům za využívání vlastních patentů. Zdálo se, že po letech nejistoty se konečně dočkali zaslouženého úspěchu.

V této době se Schmeisserovo jméno rozšířilo po celém světě. Paradoxně však především díky zbrani, kterou ve skutečnosti nenavrhl. Samopaly MP 38 a později MP 40 byly dílem konstruktéra Heinricha Vollmera z firmy Erma, jenž vycházel z dřívější konstrukce MP 36. Celkem bylo vyrobeno přibližně 1,2 milionu těchto zbraní a staly se jedním ze symbolů německé armády druhé světové války.

Spojenečtí vojáci jim však začali říkat „Schmeisser“. Důvod byl poměrně prostý. Charakteristický schránkový zásobník použitý u MP 38 a MP 40 vycházel z patentů Huga Schmeissera a nesl jeho jméno. Označení se rychle ujalo a přežilo až do současnosti. Přestože se „šmajser“ stal jednou z nejslavnějších zbraní války, jeho skutečný autor Heinrich Vollmer zůstává mimo odborné kruhy prakticky neznámý. Schmeisserův největší přínos modernímu vojenství však měl teprve přijít.

Koncem třicátých let se Hugo Schmeisser podruhé pustil do projektu, který měl změnit podobu pěchotní války. Zkušenosti z první světové války i nových konfliktů ukazovaly, že klasické pušky mají sice velký dostřel, ale v běžném boji se většina střetů odehrává na vzdálenost do několika stovek metrů. Samopaly naopak nabízely vysokou kadenci, jejich účinný dostřel však byl omezený. Schmeisser se proto pokusil spojit přednosti obou kategorií.

V roce 1938 zahájil jeho tým ve firmě C. G. Haenel vývoj nové automatické zbraně pro revoluční náboj 7,92 × 33 mm Kurz. Ten měl menší výkon než klasický puškový náboj, ale umožňoval vojákovi vést přesnou automatickou palbu a zároveň nést větší zásobu munice. Důležitou roli hrála také výroba. Nová zbraň měla být levnější, jednodušší a méně náročná na strategické suroviny než dosavadní konstrukce. Při její výrobě se ve velké míře využívaly lisované plechové díly, což usnadňovalo a zlevňovalo masovou produkci.

První prototypy nesly označení Maschinenkarabiner 42, zkráceně MKb 42(H). Jejich vývoj probíhal v konkurenci firmy Walther, ale právě Schmeisserova konstrukce se ukázala jako jednodušší, odolnější a vhodnější pro bojové podmínky. V roce 1942 získala před sérií úprav přednost před konkurenčním návrhem a první kusy zamířily k vojskovým zkouškám.

První dojmy z fronty byly mimořádně příznivé. Vojáci oceňovali, že nová zbraň kombinuje kadenci samopalu s přesností a dostřelem klasické pušky. Přesto její cesta do výzbroje nebyla jednoduchá. Adolf Hitler zpočátku k projektu přistupoval s nedůvěrou. Obával se zavedení nové munice a komplikací v zásobování armády, která již disponovala miliony pušek Karabiner 98k. Aby se konstruktérům a ministru zbrojní výroby Albertu Speerovi podařilo vývoj zachránit, byla zbraň označena jako MP 43, tedy samopal, a nikoliv jako zcela nová kategorie pěchotní zbraně.

První větší bojové nasazení na východní frontě v roce 1943 přineslo velmi pozitivní výsledky. Jednotky hlásily výrazné zvýšení palebné síly a novinka si získala podporu frontových velitelů i příslušníků Waffen-SS. Když byly Hitlerovi předloženy výsledky zkoušek a nadšená hlášení z fronty, svůj postoj změnil. V roce 1944 schválil sériovou výrobu a nové zbrani dal jméno, které se mělo stát legendou – Sturmgewehr 44.

Ironií osudu bylo, že v době, kdy se nová zbraň dostávala do výzbroje, už Německo prakticky na všech frontách ustupovalo. Hitler však chtěl zdůraznit její útočný potenciál a prosadil označení Sturmgewehr, tedy útočná puška. Název měl vojákům i veřejnosti připomínat ofenzivního ducha německé armády v době, kdy se Třetí říše stále častěji ocitala v defenzivě. Právě tento termín se později rozšířil daleko za hranice Německa a stal se označením celé kategorie zbraní v řadě světových jazyků.

Celkem vzniklo přibližně 425 tisíc kusů různých verzí MP 43, MP 44 a StG 44. Na zvrat války už bylo příliš pozdě a nová zbraň se na bojišti nikdy nerozšířila v takových počtech, aby mohla ovlivnit výsledek konfliktu. Přesto Schmeisser podruhé během svého života změnil podobu pěchotního boje. Stejně jako MP 18 před čtvrt stoletím se i Sturmgewehr 44 stal předzvěstí budoucnosti.

V následujících desetiletích totiž prakticky všechny armády světa převzaly stejnou myšlenku – zbraň kombinující kadenci samopalu s dostřelem pušky. Od sovětského Kalašnikova přes americkou M16 až po moderní útočné pušky dneška lze ve všech najít odkaz konstrukce, která se zrodila v Schmeisserově kanceláři na konci třicátých let.

Konec druhé světové války zastihl Huga Schmeissera v Suhlu. Dne 3. dubna 1945 město obsadily americké jednotky, které okamžitě zakázaly výrobu zbraní. Schmeisser a jeho bratr Hans se ocitli v rukou spojenců a několik týdnů je vyslýchali američtí i britští odborníci na zbrojní techniku. Vítězové války si dobře uvědomovali hodnotu německých konstrukčních týmů a snažili se získat co nejvíce informací o zbraních, které Wehrmacht používal.

Když se však v létě 1945 Američané stáhli z Durynska a oblast převzala Rudá armáda, změnila se situace znovu. Sověti okamžitě zahájili rozsáhlý sběr německých technologií a dokumentace. Do Sovětského svazu bylo odesláno padesát útočných pušek StG 44 sestavených ze zbývajících dílů a spolu s nimi také více než deset tisíc stran technické dokumentace k výrobě německých zbraní.

V říjnu 1945 byl Schmeisser povolán do takzvané Technické komise Rudé armády. Jejím úkolem bylo zmapovat nejnovější německé technologie a zjistit, jak by mohly být využity při vývoji sovětských zbraní. O rok později se stal součástí mnohem větší operace. V rámci akce Osoaviachim byli tisíce německých odborníků, inženýrů a vědců násilně přesunuti do Sovětského svazu. Mezi nimi nechyběla ani řada předních puškařů ze Suhlu.

Dne 24. října 1946 nastoupil Schmeisser spolu s dalšími specialisty do zvláštního vlaku směřujícího do Iževsku, jednoho z hlavních center sovětského zbrojního průmyslu. Do stejného města byli odvezeni také Karl Barnitzke, Oscar Schink, Werner Grüner a další významní odborníci, kteří se během války podíleli na vývoji německých zbraní. Sověti pro ně v závodě Ižmaš vytvořili zvláštní konstrukční oddělení, jehož úkolem bylo využít německé zkušenosti ve prospěch sovětského zbrojního programu.

Přesný rozsah Schmeisserovy práce v Iževsku dodnes není zcela jasný. Z dochovaných dokumentů však vyplývá, že nebyl pro sovětské vedení zrovna snadným spolupracovníkem. V interních hodnoceních je popisován jako praktický konstruktér s obrovskými zkušenostmi z výroby, který se však příliš nehrnul do aktivní spolupráce. Sovětští nadřízení jej dokonce hodnotili kritičtěji než většinu ostatních německých specialistů. Ani po letech strávených v Sovětském svazu nebylo jeho postavení zcela komfortní. Když v roce 1952 dostala většina německých odborníků povolení k návratu domů, Schmeisser musel zůstat ještě o několik měsíců déle. Teprve 9. června 1952 se mohl vrátit do Německé demokratické republiky. Po téměř šesti letech strávených v Iževsku se tak znovu ocitl v rodném Durynsku.

Návratu si však příliš neužil. Jeho zdravotní stav se zhoršoval a 12. září 1953 zemřel po operaci plic v nemocnici v Erfurtu. Bylo mu 68 let. Pohřben byl v Suhlu, městě, kde strávil většinu svého života a kde vznikla většina jeho nejslavnějších konstrukcí.

Tím se uzavřel život muže, který pracoval pro císařské Německo, Výmarskou republiku, Třetí říši i Stalinův Sovětský svaz. Bez ohledu na režimy, kterým sloužil, se vždy soustředil především na konstrukci zbraní. Dvakrát během života zásadně ovlivnil podobu pěchotního boje a dal světu zcela nové kategorie zbraní. Přesto kolem jeho jména dodnes přetrvává jedna otázka, o níž se historici, vojenští odborníci i nadšenci do zbraní stále přou. Měl Hugo Schmeisser podíl na vzniku nejslavnější pušky 20. století – sovětského Kalašnikova?

Jen málokterá otázka je se jménem Huga Schmeissera spojována tak často jako ta, zda se podílel na vzniku sovětského AK-47. Na první pohled se podobnost nabízí. Sturmgewehr 44 i Kalašnikov mají zakřivený zásobník, pistolovou rukojeť a podobnou siluetu. Není proto divu, že se už desítky let objevují tvrzení, podle nichž byl skutečným autorem slavné sovětské pušky právě německý konstruktér.

Zastánci této teorie poukazují především na skutečnost, že Schmeisser strávil několik let v Iževsku, kde se později vyráběl AK-47. Podle nich Sověti využili zkušeností tvůrce Sturmgewehru 44 a jeho znalosti následně promítli do konstrukce nové zbraně.

Problém spočívá v tom, že známá fakta této teorii příliš nenahrávají. Vývoj AK-47 neprobíhal v Iževsku, ale ve městě Kovrov, kde Michail Kalašnikov pracoval pod vedením zkušených sovětských konstruktérů. Když byl projekt později přesunut do Iževsku kvůli sériové výrobě, základní konstrukce zbraně už byla z velké části hotová.

Dochované sovětské dokumenty navíc naznačují, že němečtí specialisté nebyli připuštěni k nejutajovanějším projektům. Sovětské vedení se obávalo, že by se znalosti získané při vývoji nových zbraní mohly po návratu Němců dostat na Západ. Místo přímé spolupráce dostávali němečtí odborníci za úkol navrhovat vlastní konstrukce a technická řešení, která následně posuzovali sovětští inženýři.

Ani technické srovnání obou zbraní teorii příliš nepodporuje. Přestože Sturmgewehr 44 a AK-47 vypadají podobně, jejich vnitřní konstrukce se v řadě zásadních prvků liší. Většina odborníků proto odmítá představu, že by Kalašnikov byl pouhou kopií německé zbraně. Když Sověti skutečně převzali některé německé konstrukce téměř beze změn, zpravidla je lze identifikovat mnohem snadněji než v případě AK-47.

To ovšem neznamená, že Schmeisserův vliv byl nulový. Sověti získali jeho zkušenosti, dokumentaci i výrobní know-how a je pravděpodobné, že některé poznatky z vývoje Sturmgewehru 44 našly cestu i do sovětského zbrojního průmyslu. Přímé důkazy o Schmeisserově účasti na konstrukci AK-47 však chybí a většina historiků dnes považuje tuto teorii za nepravděpodobnou.

Definitivní odpověď možná už nikdy nezískáme. Jisté však je, že Hugo Schmeisser zanechal ve vojenské historii stopu, kterou dokázal vytvořit jen málokterý konstruktér. Nejprve pomohl zrodit samopal a o čtvrt století později první útočnou pušku. Ať už měl na vznik Kalašnikova jakýkoliv vliv, dvě revoluce ve světě pěchotních zbraní nesou jeho podpis zcela nepochybně.

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.

Zdroje:

https://www.guns.com/news/2015/11/30/hugo-schmeisser-assault-rifle

https://guns.fandom.com/wiki/Hugo_Schmeisser

http://www.mp40.nl/index.php?page=hugo-schmeisser

https://smallarmsreview.com/hugo-schmeisser-father-of-the-assault-rifle/

https://www.americanrifleman.org/content/hugo-schmeisser-the-man-behind-the-stg-44/

https://militaryhistorynow.com/2014/09/26/the-stg-44-hitlers-assault-rifle/

https://www.forgottenweapons.com/sturmgewehr-stg-44/

https://modernfirearms.net/en/assault-rifles/germany-assault-rifles/stg-44-sturmgewehr-44-eng/

https://www.tracesofwar.com/articles/112/Hugo-Schmeisser-Father-of-the-Assault-Rifle.htm

https://www.dw.com/en/germanys-forgotten-gunsmith-hugo-schmeisser/a-16775831

https://www.nramuseum.org/media/940944/1998.pdf