Wehrmacht ho učil válčit, nové Německo ho nechtělo. „Smějící se vrah“ Kongo-Müller byl tváří žoldáků

Před kamerou sedí muž ve vojenské uniformě. Na hrudi má připnutý Železný kříž, pokuřuje, v ruce sklenici alkoholu a ve tváři téměř neustálý úsměv. Je uvolněný, sebejistý, chvílemi až samolibý, rozhovor si evidentně užívá. Popíjí a ochotně vypráví o válce, zabíjení i o tom, jak se zachází se zajatci. Když je potřeba člověka vyslechnout, vysvětluje bez většího pohnutí, dostane rány. A pokud jde o rebela stojícího mimo zákon, může být po výslechu zabit.

Černé pozadí, němčina, vojenské vystupování, a především Železný kříž na uniformě vytvářejí zvláštní dojem. Snadno by se dalo uvěřit, že před kamerou sedí veterán druhé světové války a s odstupem dvaceti let vzpomíná na cosi, co zažil někde v Polsku nebo v Sovětském svazu. A nebylo by to úplně mimo, muž před kamerou tam skutečně bojoval. Do Wehrmachtu vstoupil ještě jako mladík, prošel tažením proti Sovětskému svazu, byl raněn a získal železný kříž.

Jenže o východní frontě tentokrát nemluví. Píše se 10. listopad 1965 a pětačtyřicetiletý Siegfried Müller sedí ve filmovém studiu v Mnichově. Válka, o níž tak bezstarostně vypráví, se účastnil jen několik měsíců předtím v srdci Afriky. Müller se v letech 1964 a 1965 účastnil bojů proti povstalcům Simba v Kongu, kde velel vlastnímu Kommandu 52 a získal přezdívku, pod níž ho brzy znalo celé Německo: Kongo-Müller.

Ani samotný rozhovor nebyl tím, čím se zdál být. Müller se domníval, že hovoří se západoněmeckými novináři. Ve skutečnosti proti němu seděli východoněmečtí dokumentaristé Walter Heynowski a Gerhard Scheumann. Čtyři hodiny ho nechali mluvit, popíjet a stále hlouběji se zaplétat do vlastního vyprávění. Z natočeného materiálu později vznikl film Der lachende Mann – Bekenntnisse eines Mörders, Smějící se muž – Přiznání vraha, jedna z nejúčinnějších propagandistických zbraní, jaké proti sobě oba německé státy během studené války použily.

Müller se díky němu stal téměř karikaturou německého žoldnéře: bývalý voják Wehrmachtu, který v africkém vedru nosil staré vyznamenání, mluvil o obraně Západu a s úsměvem vyprávěl o válce, v níž lidský život nic neznamenal. Jenže za obrazem „smějícího se vraha“ se skrýval mnohem podivnější příběh. Wehrmacht ho naučil válčit, nové Německo pro něj v armádě místo nenašlo a on se s civilním životem nedokázal nikdy úplně srovnat. A tak svou další válku nakonec objevil tisíce kilometrů od Evropy.

Siegfried Friedrich Heinrich Müller se narodil 26. října 1920 v Crossenu nad Odrou, dnešním polském Krosnu Odrzańském. Vyrůstal v prostředí silně poznamenaném vojenskou tradicí, jeho otec bojoval v první světové válce a později znovu sloužil v německé armádě, kde dosáhl hodnosti podplukovníka. Už jako desetiletý vstoupil Müller do mládežnického Scharnhorstbundu napojeného na nacionalistickou organizaci Stahlhelm, po nástupu nacistů přešel do Hitlerjugend a později se stal velitelem jednoho z oddílů.

V roce 1938 odmaturoval, následovala Říšská pracovní služba a v říjnu 1939 Wehrmacht. Bylo mu osmnáct let, když získal první válečné zkušenosti během tažení proti Polsku, později prošel západním tažením proti Francii. Byl vycvičen jako dělostřelec a sloužil u 248. dělostřeleckého pluku 168. pěší divize. Když 22. června 1941 Německo napadlo Sovětský svaz, jeho divize postupovala v sestavě Skupiny armád Jih přes Ukrajinu, bojovala v prostoru Kyjeva a později směrem k Bělgorodu a Charkovu.

V květnu 1942 byl Müller poprvé raněn, ale po zotavení se vrátil do služby a pokračoval v dalších vojenských kurzech. Získal Východní medaili za zimní tažení 1941/42 a Všeobecný útočný odznak. Jeho kariéra zatím nebyla nijak výjimečná: postupoval od svobodníka přes k poddůstojníkovi. V březnu 1943 byl převelen k 87. dělostřeleckému pluku a později prošel také protitankovými jednotkami. V prosinci 1943 obdržel Železný kříž II. třídy. Později se stal Fahnenjunkerem čili důstojnickým čekatelem. Tady se pozdější legenda začíná rozcházet s realitou: Müller nikdy nebyl příslušníkem SS a válku neskončil ani jako kapitán Wehrmachtu, jak o něm později psala některá média. Hodnost nadporučíka, kterou si později přisuzoval, jeho válečné doklady nepotvrzují. I tak strávil v uniformě téměř šest let, několikrát byl raněn a získal také Železný kříž I. třídy a stříbrný Odznak za zranění. Právě první vyznamenání se o dvě desetiletí později stane jeho poznávacím znamením.

Po dalším těžkém zranění, při němž mu uvízla střela v oblasti páteře, byl evakuován do Německa. Konec války jej zastihl v lazaretu poblíž hesenského Langenu a místo návratu k jednotce následovalo americké zajetí. Propuštěn byl v roce 1947. Ani potom se vojenskému prostředí příliš nevzdálil. Od roku 1948 pracoval v takzvaných amerických služebních skupinách, německých pomocných a strážních jednotkách amerických ozbrojených sil. Působil mimo jiné na základnách Landstuhl a Rhein-Main a určitou dobu vedl malou strážní jednotku. Nebyl už německým vojákem, stále však nosil uniformu, velel lidem a žil ve světě velmi blízkém armádě.

Později se dostal i do okruhu institucí připravujících budoucí západoněmecké ozbrojené síly. Pro Amt Blank, předchůdce spolkového ministerstva obrany, zpracovával materiály například o protitankových zbraních. Když roku 1955 vznikl Bundeswehr, Müller se do něj pokusil vstoupit, ale nevzali ho.

Nové západní Německo sice přijalo tisíce bývalých příslušníků Wehrmachtu, Müller mezi nimi nebyl. Střídal další zaměstnání, a nakonec pracoval pro ropnou společnost v severní Africe, kde se podílel na odstraňování min zanechaných druhou světovou válkou. Když se v roce 1962 se s manželkou a dcerou přestěhoval do Jižní Afriky, bylo mu jednačtyřicet let. O dva roky později ale přišla nabídka přesně pro člověka s jeho životopisem. V Kongu začínala občanská válka a znesvářené strany potřebovaly muže schopné válčit.

Kongo získalo nezávislost na Belgii 30. června 1960. Na mapě vznikl obrovský stát s mimořádným nerostným bohatstvím, ale s minimem zkušených úředníků, techniků a důstojníků. Belgická koloniální správa po desítky let téměř nepouštěla Afričany do nejvyšších funkcí a nový stát měl najednou převzít správu téměř 2,4 milionu kilometrů čtverečních.

Rozklad začal během několika dní. V bývalé Force Publique se vzbouřilo africké mužstvo proti belgickým důstojníkům, Belgie vyslala do země vojáky a 11. července vyhlásila bohatá provincie Katanga vedená Moïsem Tshombem nezávislost. Těžila se zde měď, kobalt, uran a další strategické suroviny a působily zde silné belgické hospodářské zájmy. Odtržení Katangy proto znamenalo zásadní úder pro centrální vládu v Léopoldville.

V čele Konga stáli prezident Joseph Kasavubu a premiér Patrice Lumumba. Jejich spolupráce se rychle rozpadla. Lumumba chtěl zachovat jednotu země, požádal o pomoc OSN a když mu její postup připadal nedostatečný, obrátil se také na Sovětský svaz. Z chaotické dekolonizace se tím stala součást studené války. Washington začal Lumumbu vnímat jako nebezpečí, Moskva jej podporovala jako antikoloniálního politika a Belgie se snažila zachovat svůj vliv.

V září 1960 zasáhl náčelník generálního štábu Joseph-Désiré Mobutu a Lumumbu odstavil od moci. Bývalý premiér byl později zatčen, vydán svým nepřátelům v Katangě a v lednu 1961 brutálně zavražděn. Jeho smrt z něj udělala symbol antikoloniálního boje a ještě více prohloubila mezinárodní rozměr krize. Mise ONUC mezitím v Kongu narostla na tisíce vojáků. OSN nakonec proti katangským silám vojensky zasáhla a počátkem roku 1963 byla provincie znovu začleněna do Konga, stabilitu to ale nepřineslo. Centrální vláda byla slabá, státní správa fungovala jen omezeně a armáda nedokázala kontrolovat tak rozlehlou zemi. Když se navíc jednotky OSN v roce 1964 stahovaly, vzniklo vakuum, které rychle využili další povstalci.

V roce 1964 se na východě a severovýchodě prudce rozšířilo nové povstání. Jeho bojovníci vstoupili do dějin jako Simbové. Navazovali na radikální lumumbistické hnutí a vládu v Léopoldville označovali za nástroj Belgie a Spojených států. Povstání mělo revoluční a protizápadní rétoriku a v prostředí studené války bylo na Západě stále častěji chápáno jako další komunistická hrozba.

Simbové postupovali extrémně rychle. Proti nim často stála demoralizovaná konžská armáda, jejíž jednotky se při prvním vážnějším střetu rozpadaly. Povstalci využívali také tradiční rituály a víru v magickou ochranu před kulkami. Pro část vládních vojáků měla pověst nezranitelných Simbů silný psychologický účinek.

Za několik měsíců padla rozsáhlá území a v srpnu 1964 rebelové obsadili Stanleyville, dnešní Kisangani, jedno z největších měst země. Na povstaleckém území docházelo k revolučním tribunálům, veřejným popravám a vraždám úředníků, vojáků, duchovních i civilistů. Stovky Evropanů a Američanů se ocitly v rukou rebelů jako rukojmí a s postupem vládních sil se jejich osud stal jedním z nejcitlivějších témat celé války. Pozdější obraz konfliktu jako jednoduchého střetu brutálních bílých žoldnéřů s africkými bojovníky za svobodu realitě příliš neodpovídal. Brutalita přicházela ze všech stran a stala se rutinním nástrojem znesvářených armád.

V červenci 1964 se do čela vlády vrátil Moïse Tshombe, ještě nedávno vůdce odtržené Katangy, tentokrát měl zachránit jednotu Konga. Jeho vlastní armáda ale proti Simbům často selhávala, a tak sáhl po lidech, které už znal – zahraničním žoldnéřům. Nejvhodnějším místem pro nábor byla jižní Afrika, kde žily tisíce veteránů druhé světové války, války v Koreji i koloniálních konfliktů. Náborová střediska vznikla v Jižní Africe a Rhodesii. Na získávání mužů přitom nebylo nic tajného. Žoldnéři se hledali dokonce prostřednictvím obyčejných novinových inzerátů. Johannesburgský The Star nabízel fyzicky zdatným mužům práci „poněkud odlišného druhu“, plat přes sto tehdejších liber měsíčně, šestiměsíční smlouvu a okamžitý nástup. Teprve v náborové kanceláři se zájemce dozvěděl, že zaměstnáním je válka v Kongu. Takto se přihlásil také Siegfried Müller.

Velení jedné z nových jednotek dostal bývalý britský důstojník Mike Hoare. Narodil se roku 1919 v Indii irským rodičům, za druhé světové války sloužil v britské armádě v Indii a Barmě a dosáhl hodnosti majora. Po válce se na čas živil jako účetní, ale dobrodružnější část jeho života nakonec převážila. V Kongu už bojoval během katangské krize, takže místní poměry znal. Nyní měl vytvořit 5 Commando ANC, jehož příslušníci později prosluli jako „Divoké husy“. Název Hoare spojoval s irskými vojáky, kteří po porážkách v 17. století odcházeli sloužit do cizích armád.

Název zněl o dost romantičtěji než skutečnost. Do jednotky přicházeli Jihoafričané, Rhodesané, Britové, Belgičané, Němci a další Evropané. Vedle schopných veteránů se hlásili dobrodruzi, nezaměstnaní, alkoholici a lidé, kterým by řádná armáda zbraň nejspíš vůbec nesvěřila. 5 Commando se od začátku potýkalo s nekázní, nedostatkem vybavení, zásobováním i nepravidelným vyplácením žoldu. Hoare se tuto směs snažil přetvořit v použitelnou vojenskou jednotku tvrdou disciplínou: vyžadoval vojenské vystupování, krátké vlasy a oholené tváře. Času však měl málo a první příchozí mířili do boje vlastně okamžitě po příjezdu.

Přesto měli žoldnéři proti většině konžské armády jednu zásadní výhodu, zpravidla už skutečnou válku znali. Uměli zacházet se zbraněmi, řídit vozidla, organizovat přesuny a nebyli ochromeni pověstí Simbů.

Müller se objevil mezi prvními dobrovolníky. Ve třiačtyřiceti letech byl výrazně starší než většina mužů kolem sebe, ale mohl nabídnout několik let zkušeností ve Wehrmachtu, východní frontu, dělostřelecký a protitankový výcvik i odvahu spojenou s několika zraněními.

Když 21. srpna 1964 přiletěl s první skupinou 38 žoldnéřů z Jižní Afriky na základnu Kamina, přivezl si nejen zavazadlo a válečná vyznamenání, ale také psací stroj. Hoare si toho všiml, ve skupině plné mužů se samopaly člověk chápající vojenskou administrativu výrazně vyčníval. Starší Němec na něj působil jako zkušený voják, který chápe, že válka není jen neustálý boj.

Na dlouhé seznamování nebyl čas. Už o dva dny později vyrazil Müller s Hoarem k první operaci proti Albertville, dnešní Kalemie, na břehu jezera Tanganika. Ve městě drženém Simby se nacházeli evropští rukojmí a Hoare se rozhodl pro improvizovaný útok přes jezero. S pouhými čtyřiadvaceti muži vyrazil ve třech motorových člunech.

Akce však rychle ukázala, jak daleko měla nová jednotka k elitnímu komandu. Motory selhávaly, dva čluny nakonec přestaly fungovat a muži museli část cesty pádlovat. Když se vyčerpaní přiblížili k Albertville, dostali se pod palbu. Padli dva němečtí žoldnéři a skupina ustoupila.

Hoare přesto pokračoval v náboru a během dalších týdnů rozšířil 5 Commando přibližně na tři stovky mužů. Rozdělil je do menších komand s označením 51 až 58, která mohla podle potřeby operovat samostatně a dostávala jako podporu přidělené konžské jednotky. Tato taková struktura odpovídala válce na obrovském území, kde několik desítek spolehlivých mužů často znamenalo víc než stovky špatně vedených vojáků. Müllerův první boj sice skončil neúspěchem, jeho postavení tím neutrpělo. Hoare ho povýšil na kapitána a svěřil mu vlastní jednotku.

Na konci září mělo Kommando 52 přibližně padesát bílých žoldnéřů, k nimž byla přidělena asi stopadesátičlenná jednotka konžských vojáků. Během několika týdnů tak Müller dostal něco, čeho se doma nikdy nedočkal.

Na mapě vypadal Müllerův úkol jednoduše. Z Coquilhatville, dnešní Mbandaky, měl postupovat na východ a vytlačovat Simby z provincie. Ve skutečnosti před jeho muži ležely stovky kilometrů tropického pralesa, řek, bažin a cest, které často připomínaly spíš rozbahněné stezky. Stačil porouchaný vůz, spadlý strom nebo zničený most a celá kolona zůstala stát.

Kommando 52 nemělo tanky, těžkou výzbroj nebo dělostřelectvo, které by stálo za řeč. Základem jeho síly byly terénní automobily a nákladní vozy, některé s kulomety či bezzákluzovým kanonem ráže 75 milimetrů. Válka navíc neměla souvislou frontu, jedno město držela vláda, další Simbové a mezi nimi mohly ležet stovky kilometrů území bez skutečné kontroly. Žoldnéřská komanda se proto pohybovala v improvizovaných kolonách se zásobami, municí a konžskými vojáky.

Müller později svou taktiku popsal velmi jednoduše. Při kontaktu s protivníkem ozbrojené džípy zrychlily a vyrazily vpřed za soustředěné palby. Proti špatně organizovaným skupinám Simbů to často fungovalo. Žoldnéři se spoléhali na zkušenost, automatické zbraně a psychologický účinek rychlého útoku. Zároveň fungovali jako pevné jádro pro početnější, ale méně spolehlivé jednotky ANC (Armée Nationale Congolaise/Konžská národní armáda).

První velkou zkouškou Müllerova vlastního komanda se stal postup směrem k Boende. Jeho muži nejprve vyčistili prostor kolem Ingende a potom pokračovali zhruba tři sta kilometrů na východ. 19. září 1964 se kolona přiblížila k Boende po úzké komunikaci a bez pořádného průzkumu., ale tentokrát Simbové neutekli, jak tomu bývalo dříve. Nechali vozidla přijet blíž a zahájili palbu z kulometů a minometů. Na úzké cestě nebylo kam ustoupit a Müllerovi lidé po setmění ustoupili do Bikili.

Pro Kommando 52 to byl tvrdý návrat do reality. Část mužů přijela do Konga s představou snadné války proti špatně vyzbrojeným rebelům, u Boende zjistili, že Simbové dokážou připravit obranu a odrazit útok bílých vojáků. Morálka klesla a někteří žoldnéři chtěli odejít. Kritika mířila také na Müllera, Mike Hoare mu vytýkal přílišný odstup od mužstva a někteří podřízení jej později označovali za nerozhodného či příliš měkkého.

Z bojů se však nestáhl, Bikili se změnilo v provizorní základnu a Kommando 52 zde o několik dní později samo čelilo útoku Simbů, kteří se pokusili proniknout do vesnice z více směrů. Tentokrát byli žoldnéři připraveni a postupující povstalce zastavila kulometná palba. Boende ale zůstávalo v rukou Simbů a bylo zřejmé, že oslabené Kommando 52 jej samo nezíská. Na další pokus proto dorazily posily: 54 Commando, další konžské jednotky a letecká podpora. Nad oblastí operovaly americké B-26 a T-28 pilotované mimo jiné kubánskými exulanty napojenými na tajnou operaci CIA. Malá žoldnéřská komanda tak byla špičkou mnohem širšího vojenského úsilí podporovaného Západem.

Müller mezitím dostal za úkol koordinovat další útok. A tak se 24. října vládní síly do Boende vrátily. Tentokrát byl postup připraven lépe a povstalecká obrana se zhroutila. Město padlo bez ztrát mezi útočícími žoldnéři. Kolony pak pokračovaly dál na východ, obsadily Bokungu a počátkem listopadu také Ikelu. Během postupu narážely na misie, farmy a menší osady, kde zůstali Evropané, kteří před rebely nestačili uprchnout. Operace v oblasti Tshuapy byla dokončena ve druhé polovině listopadu a vládní síly během několika týdnů pronikly stovky kilometrů do prostoru, který ještě nedávno ovládali povstalci.

Müller se později rád chlubil, že se zhruba čtyřiceti bělochy a asi sto padesáti Konžany „vyřídil“ provincii velkou téměř jako Spolková republika. Byla to typická nadsázka, ale vystihovala jednu zvláštnost konžské války: několik desítek zkušených mužů dokázalo na obrovském území výrazně změnit poměr sil.

Za šipkami na mapě ale zůstávala mnohem méně romantická skutečnost. Simbové nebyli nevinnými bojovníky, které přišli bělošští žoldnéři bezdůvodně vraždit. Na ovládaném území brutálně popravovali úředníky, vojáky, politické odpůrce i civilisty a drželi zahraniční rukojmí. Příchod vládních jednotek však často neznamenal konec násilí, pouze změnu jeho původců. Za žoldnéři postupovala ANC a s ní odvety, rabování, bití a popravy lidí podezřelých ze spolupráce s rebely.

Ani samotní žoldnéři nestáli stranou, dochovala se svědectví a fotografie zachycující svévolné násilí i zacházení s mrtvými jako s válečnými trofejemi. Kolem Kommando 52 vznikly snímky vozidel ozdobených ukořistěnými oštěpy, štíty, ale také lidskými ostatky jako byly lebky či lidské kosti.

Müller se po návratu ani nesnažil tvrdit, že vedl čistou válku podle ženevských konvencí. Před kamerou popisoval bití při výsleších jako běžný způsob získávání informací a mluvil také o zabíjení zajatých rebelů. Rád šokoval a rád se stylizoval do role tvrdého vojáka a násilí spojené s působením jeho jednotky nebylo pozdějším propagandistickým výmyslem.

Na konci operace byl Müller povýšen na majora a přesunut na základnu Kamina, kde se podílel na logistickém zabezpečení dalších akcí. V čistě vojenském smyslu tím jeho nejvýraznější období v Kongu prakticky skončilo, jenže právě tehdy si jej začala všímat média.

Siegfried Müller se nestal nejslavnějším německým žoldnéřem díky mimořádnému vítězství. Ve srovnání se slavnými žoldnéři té éry Mikem Hoarem, Bobem Denardem nebo Jeanem Schrammem byla jeho skutečná kariéra krátká. Pro novináře měl ale jednu obrovskou výhodu, vypadal přesně tak, jak si jejich čtenáři představovali německého žoldnéře v Africe.

Na tropické uniformě nosil Železný kříž. Müller si jej připínal na hruď a ochotně s ním pózoval fotografům. Usměvavý Němec v baretu, samopal nebo africké kopí v ruce a na uniformě vyznamenání zdobené svastikou, získané za války proti Sovětskému svazu, tento obraz nepotřeboval komentář.

Evropská média si ho všimla rychle a stejně rychle začala jeho životopis vylepšovat. Už 7. září 1964 psal francouzský Le Monde o „bývalém nacistickém důstojníkovi“ a o několik týdnů později šel Der Spiegelještě dál, z Müllera udělal někdejšího příslušníka SS, který nyní velí bílé žoldnéřské jednotce. Müller přitom v SS nikdy nesloužil, válku skončil jako důstojnický čekatel a v Kongu nevelel všem bílým žoldnéřům, ale jen jedné menší jednotce podřízené Mikeu Hoarovi.

Proti nejkřiklavějším nesmyslům se dokonce ohrazoval. Historik Christian Bunnenberg později našel v dokumentaci SpiegeluMüllerovu pohlednici, v níž upozorňoval na chybný věk a hlavně na nepravdivé tvrzení o členství v SS. Časopis později otiskl i jeho dopis s dalšími opravami. Jeho protest ale měl hranice, Müller chtěl korigovat životopisné chyby, nikoli zničit obraz nebezpečného veterána, pozornost médií se mu očividně líbila.

Zásadní roli sehrál fotoreportér časopisu Stern Gerd Heidemann. Do Léopoldville přiletěl 19. září 1964 a o osm dní později se dostal až ke Kommandu 52, jeho příjezd 27. září zachytil dokonce válečný deník jednotky. Společně s reportérem Ernstem Petrym začal shromažďovat materiál pro velkou reportáž. Pro Heidemanna byl Müller dokonalým objektem, nemusel ho přemlouvat k pózování a fotografoval ho v baretu, se Železným křížem, se zbraněmi i ukořistěnými africkými předměty. Na dalších snímcích se objevovaly i mnohem temnější trofeje – lidské kosti a lebky.

Výsledkem byla třídílná série Auf der Straße der Landsknechte – Na cestě lancknechtů. Čtenáři dostali příběh moderních námezdních vojáků projíždějících Afrikou, zbraně, mrtvé, zajatce a uprostřed toho všeho německého veterána s nacistickým vyznamenáním. Heidemannova konžská práce dokonce získala v následujícím roce první cenu World Press Photo.

Pro Müllera to byla špičková reklama, během několika měsíců se jeho jméno objevovalo ve Sternu, Spiegelu, Quicku, Revuei zahraničním tisku. Z jednoho z desítek žoldnéřů se stal Kongo-Müller. Jeho publicita však byla výrazně větší než jeho skutečný vojenský význam.

Sám tomu ochotně pomáhal. Mluvil o komunismu, obraně Západu, zabíjení i vlastní vojenské minulosti. Uměl se usmívat do objektivu a působit jako člověk, který se v africké válce cítí doma. Jeho sláva dospěla tak daleko, že mu začali psát Němci, kteří chtěli také odjet do Konga a žádali ho o radu, jak se stát žoldnéři.

Čím známější však byl, tím méně se mediální Kongo-Müller podobal skutečnému Siegfriedu Müllerovi. Z důstojnického čekatele se stával kapitán Wehrmachtu, z velitele několika desítek mužů velitel bílé žoldnéřské armády. Ve skutečnosti se Müller postupně přesouval k organizační a štábní práci. Tady se znovu ukázalo, proč na Hoarea při příjezdu zapůsobil onen psací stroj, Müller uměl sestavovat hlášení, udržovat administrativní pořádek a organizovat zásobování možná lépe, než dokázal strhnout podřízené v přímém boji. V únoru 1965 se ještě účastnil dalšího nasazení, poté smlouvu neprodloužil a stěžoval si mimo jiné na nevyplacené peníze a poměry uvnitř jednotek. Jiní žoldnéři v Africe pokračovali celé roky. Müllerova hvězdná kariéra trvala sotva několik měsíců, to už však nebylo důležité. Kongo-Müller dávno přerostl Siegfrieda Müllera.

Fotografie s železným křížem, zbraněmi a lebkami dál obíhaly Evropu. Na Západě mohl být extravagantním dobrodruhem a moderním lancknechtem. Ve východním Německu v něm ale brzy uviděli něco jiného, ideální důkaz údajného přežívání nacismu, militarismu a kolonialismu v západním Německu.

Je 10. listopadu 1965 a Siegfried Müller sedí před temným pozadím v mnichovském filmovém studiu. Na sobě má bojovou uniformu, na hrudi Železný kříž a před sebou láhev alkoholu. Je už známou tváří z novin a časopisů a před kamerou se očividně cítí dobře.

Müller je přesvědčen, že poskytuje rozhovor západoněmeckým novinářům, ve skutečnosti proti němu sedí Walter Heynowski a Gerhard Scheumann, dokumentaristé z východního Německa. Heynowski se už několik let věnuje tématu údajného pokračování nacistické a militaristické minulosti ve Spolkové republice. Kongo-Müller je pro něj ideální materiál, veterán Wehrmachtu, který po dvaceti letech znovu nosí Železný kříž a bojuje v Africe proti levicovým povstalcům.

Siegfried Müller během hovoru - v pozdějších částech filmu už byl zjevně opilý, stále se však očividně dobře bavil svým vyprávěním.

Filmaři mu svou skutečnou identitu neprozradili a Müller proto neměl důvod být opatrný. Rozhovor trval přibližně čtyři hodiny a během něj popíjel Pernod, uvolňoval se a stále otevřeněji mluvil o Kongu, násilí, Afričanech i svém přesvědčení, že nebojoval jen za peníze, ale také proti komunismu a za Západ.

Heynowski a Scheumann mu nemuseli výroky vkládat do úst, stačilo ho nechat mluvit. Současně ale přesně věděli, jaký film chtějí vytvořit. Müller neměl představovat pouze sebe, měl se stát obrazem celé Spolkové republiky a důkazem údajné přímé linie vedoucí od nacismu, Wehrmachtu přes západoněmecký militarismus až k západnímu imperialismu v Africe.

Z přibližně čtyř hodin materiálu vznikl zhruba hodinový černobílý film. Kamera téměř neopouštěla Müllerovu tvář. Temné pozadí, uniforma, Železný kříž, alkohol, úsměv a jeho vlastní výroky vytvořily mimořádně účinný celek. Film dostal název Der lachende Mann – Bekenntnisse eines Mörders, Smějící se muž – Přiznání vraha. Müller si zřejmě myslel, že dál buduje vlastní legendu. Ve skutečnosti však vytvářel propagandistický materiál pro NDR.

Film měl premiéru ve východoněmecké televizi 9. února 1966, 18. března se dostal také do kin a na dokumentárním festivalu v Lipsku získal zvláštní cenu poroty. Z nepříliš významného žoldnéřského velitele se definitivně stala důležitá postava studené války. Pro propagandu NDR byl Kongo-Müller dokonalým darem. Východní Německo se dlouhodobě snažilo vykreslovat Spolkovou republiku jako stát, v němž pod novou politickou fasádou přežívají nacisté, revanšisté a staří militaristé. A nyní se před kamerou objevil bývalý voják Wehrmachtu, který mluvil o antikomunismu, obhajoval válku v Africe a bez větších rozpaků popisoval násilí vůči zajatcům.

Film proto Müllera nepředstavoval jen jako jednoho žoldnéře, měl být příkladem. Jeho antikomunismus se měnil v antikomunismus Bonnu, jeho rasismus v rasismus Západu a jeho soukromá válka v Kongu v důkaz západního imperialismu. Následovaly články, knihy, gramofonová deska s částmi rozhovoru a další film PS zum lachenden Mann/ Dodatek ke Smějícímu se muži.

Jedna z nejznámějších scén celého filmu - Müller reaguje s úsměvem na dotaz na svastiku na jeho vyznamenání.

Pokud vládnete němčinou, angličtinou či polštinou, můžete shlédnout celý dokument na Youtube pod odkazy níže:

https://www.youtube.com/watch?v=fmfjOC1X3bU

https://www.youtube.com/watch?v=NB9gyyVrbxk

V tom všem ale existoval zásadní problém, byla to samozřejmě propagandistická manipulace, jednoho mimořádně vhodného člověka vydávali za obraz celého politického systému. Zároveň však Heynowski a Scheumann Müllerovi Železný kříž na uniformu nepřipnuli, nevymysleli si jeho rasistické názory, fotografie s válečnými trofejemi ani jeho vyprávění o bití při výsleších a zabíjení zajatců. Müller mnoho z toho, co z něj udělalo tak účinný symbol, poskytl dobrovolně.

NDR vzala jeho skutečné výroky a skutečné fotografie a rozšířila je do rozměrů, které reálný Siegfried Müller nikdy neměl. Z jednoho žoldnéře vytvořila obžalobu celého západního Německa. Tak sezrodil „smějící se vrah“.

Po Kongu už žádná další velká žoldnéřská příležitost nepřišla. Müller se vrátil do Jižní Afriky a postupně zmizel z veřejnosti. Neputoval od převratu k převratu jako slavný žoldák Bob Denard ani nevybudoval dlouhou kariéru jako Mike Hoare. Člověk, který se stal jednou z nejznámějších tváří žoldnéřství šedesátých let, strávil ve válce jen několik měsíců.

Jeho obraz ale žil dál, fotografie s baretem, zbraněmi, Železným křížem a válečnými trofejemi se dál objevovaly v časopisech a knihách a Smějící se muž se promítal dlouho poté, co jeho hlavní protagonista přestal být pro veřejnost zajímavý. Na Západě zůstával bizarním veteránem Wehrmachtu, který si v Africe připnul staré vyznamenání a odjel do války, ve východním Německu se stal symbolem údajného spojení nacistické minulosti, západoněmeckého militarismu a imperialismu, oba obrazy byly přitom větší než skutečný člověk.

Müller nebyl geniálním velitelem. Jeho výsledky byly smíšené, někteří podřízení jej kritizovali a jeho skutečný význam v rámci 5 Commando byl mnohem menší, než naznačovaly novinové titulky. Zároveň ale nebyl nevinnou obětí propagandy. Byl otevřeně rasistický, fascinovaný vojenskou silou a o násilí mluvil s pozoruhodnou lehkostí. Především byl mimořádně ješitný. Pozornost novinářů mu lichotila a ochotně podporoval obraz tvrdého veterána, který se vrátil do války.

Když roku 1983 v Jižní Africe zemřel ve věku dvaašedesáti let, od jeho krátké konžské války uplynulo téměř dvacet let. Skutečný velitel Kommando 52 už dávno nikoho příliš nezajímal. Přežil ho Kongo-Müller,  usměvavý muž s příběhy o násilí.

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.

Zdroje:

https://www.welt.de/geschichte/article247541730/Der-Kongo-Mueller-Ein-frueherer-Nazi-Offizier-kommandiert-die-Soeldner.html

https://www.mdr.de/geschichte/ddr/kalter-krieg/soeldner-siegfried-kongo-mueller-propaganda-100.html

https://www.dhm.de/zeughauskino/vorfuehrung/der-lachende-mann-bekenntnisse-eines-moerders-2765/

https://www.filmportal.de/film/der-lachende-mann_676ef04f358f4388ade83ceb6dc83611

https://www.worldpressphoto.org/collection/photo/1965/36080/1/1965-Gerd-Heidemann-GN1-

https://history.state.gov/milestones/1961-1968/congo-decolonization

https://peacekeeping.un.org/sites/default/files/past/onucB.htm

https://time.com/archive/6626749/the-congo-help-wanted/

https://www.reuters.com/article/world/mercenary-mad-mike-hoare-dies-aged-100-idUSKBN1ZX2CU/