Článek
Před několika dny došlo v tureckém Istanbulu k zemětřesení. O této události informovala většina českých médií. Zájmu našich médií mezitím unikl jiná neméně zlomová událost – konkrétně podpis turecko-somálské ropné dohody. Turecko tak zúročilo léta práce na rozvoji vlastního ropného a plynového průmyslu a dokázalo tyto své schopnosti využít také na mezinárodním poli.
K této události samozřejmě nedošlo z ničeho nic a jsou za ní dva dlouholeté procesy. Prvním z nich je snaha Turecka o rozvoj vlastní produkce fosilních paliv. Turecko bylo a stále je závislé na dovozu ropy a zemního plynu ze zahraničí a vlastními silami produkuje přibližně pouze 7 %. Přitom první průzkumy a těžba zde začínaly již v 19. století a množství sousedních států jako Írán, Irák a Sýrie či státy okolo Černého moře jako Rumunsko a Rusko patří mezi velké a dlouholeté producenty fosilních paliv. Přesto se po dlouhou dobu zdálo, že se v zemi toto nerostné bohatství nenachází. Tato situace se stávala svízelnou nejen kvůli rostoucímu deficitu zahraničního obchodu, ale také kvůli strategické závislosti země na ne vždy přátelských nebo stabilních režimech v sousedních zemích. Příkladem je krize v turecko-ruských vztazích po sestřelení ruského bitevníku v roce 2015.
Věci se začaly měnit s nástupem Berata Albayraka do funkce ministra pro energetiku a přírodní zdroje. Za jeho působení zahájilo Turecko ambiciózní plán rozvoje tureckého těžebního průmyslu. Koncem roku 2017 pořídilo Turecko svou první průzkumnou loď. Z původního jména Deepsea Metro II ji přejmenovalo na Fatih (doslova Dobyvatel, pojmenovaná po Mehmedu II. Dobyvateli) a v následujících letech ji začalo využívat při pátrání po nalezištích v Černém a Středozemním moři. K Fatihu postupně přibyly další sestry pojmenované po jiných významných osmanských panovnících a turecká snaha byla korunována úspěchem v podobě objevení využitelných nalezišť plynu.
Jak ve své knize This is TÜRKİYE: On The Verge of Energy and Economic Independence (Toto je Turecko: Na hranici energetické a ekonomické nezávislosti) píše sám Albayraku, spolu s rozvojem přepravní infrastruktury spojující Rusko, Azerbajždán a v budoucnu potencionálně další státy produkující zemní plyn s jejich evropskými odběrateli, může tento rozvoj domácí produkce vést nejen k větší samostatnosti a nezávislosti na světových trzích, ale může potencionálně Turecko zařadit mezi vývozce této komodity.
Druhým procesem, který tento průlom umožnil je rostoucí politické angažmá Turecka v Africe a především Africkém rohu. Zatímco většina veřejné pozornosti je věnovaná ekonomickým aktivitám Číny či souboji Ruska a Západu o vliv v různých afrických státech, Turecko si ve stínu těchto zemí hraje vlastní a často neméně významnou hru. V případě Somálska se turecká vláda a soukromé společnosti podílí na řadě rozvojových a humanitárních projektů. Nejedná se pouze o různé akutní programy, jako například potravinová a zdravotnická pomoc, ale turecké společnosti například provedly modernizaci mezinárodního letiště v Mogadišu a Turkish airlines jsou aktuálně jediným neafrickým provozovatelem zajišťujícím dálkové lety z tohoto letiště. Studenti z afrických zemí mohou také studovat na tureckých univerzitách – jedná se podobný systém jako v časech socialistického Československa.
Nejviditelnější a nejvýznamnější je však bezesporu vojenská a bezpečnostní spolupráce mezi oběma státy. V zemi se po vypuknutí občanské války a zhroucení vlády po roce 1991 vystřídalo množství zahraničních armád při snaze o stabilizaci situace. K těmto snahám se v roce 2017 přidalo také Turecko, když v hlavním městě vybudovalo vojenskou akademii a výcvikový tábor TURKSOM.V něm může cvičit až tisíc rekrutů najednou. Turecko tak úspěšně využilo vakua, kdy v Somálsku neměly významnější zájmy jiné státy, ať už kvůli předchozím neúspěchům nebo orientaci na jiné africké státy. Výcvik somálských ozbrojených sil se však neomezil pouze na působení tureckých instruktorů přímo na somálském území. Stovky příslušníků somálských komand cvičí ve výcvikových prostorech přímo v Turecku.
Vzhledem ke zhoršující se situaci v Somálsku v souvislosti s ofenzivou aš-Šabábu, kterému se daří postupovat nejen ve venkovských oblastech, ale je schopný útočit i na velká města, však podpora ve formě výcviku a dodávkách vojenského materiálu nedostačuje a Turecko tak v posledních dnech zdvojnásobilo počet svého personálu na místě. Nový vojáci se soustředí především na ochranu turecké vojenské základy a důležitých somálských přístavů, působí však také jako operátoři dronů.
I přes tuto obtížnou bezpečnostní situaci zjevně turečtí představitelé věří v úspěch svého projektu. Do země posílají nejen další vojáky, ale i nově podepsaná dohoda a relokace průzkumných plavidel do oblasti ukazuje, že se Turci tohoto riskantního projektu odmítají vzdát. Za vysoké riziko však samozřejmě v případě úspěchu požadují vysokou odměnu. Nově podepsaná dohoda poskytuje Turecku mimořádně výhodné podmínky a v případě úspěchu nabízí Turecku nejen otevření dveří pro další africké projekty, ale díky odhadovaným somálským ropným rezervám ve výši 30 miliard barelů (pro srovnání Venezuela s největšími ropnými zásobami na světě drží zásoby přibližně 300 miliard barelů) také mimořádné zisky.
Turecko-somálská dohoda otevírá novou kapitolu v historie spolupráce obou států a možnosti oboustranného rozvoje. Potýká se však samozřejmě s kritikou. Z jedné strany přichází obvinění z nevýhodné dohody pro Somálsko a obvinění z tureckého kolonialismu a drancování afrických přírodních zdrojů. Turecku dohoda neuniká kritice politické opozice, která kritizuje přesměrování lodí z oblasti Středozemního a Černého moře do oblasti Afrického rohu poté, co jejich předchozí působení způsobilo řadu diplomatických roztržek s dalšími státy. Až budoucnost ukáže, která strana má pravdu.
