Článek
V roce 2021 se čínská studentka umění Cou Ja-Čchi pustila do odvážného a provokativního absolventského projektu: rozhodla se přežít 21 dní v Pekingu bez jediného jüanu. Nechtěla se však skrývat na okraji společnosti, ale naopak — využít symboly bohatství a statusu, aby získala zdarma jídlo, přístřeší i další výsady, které jsou běžně vyhrazené jen privilegovaným.
Nešlo jen o experiment z odolnosti. Šlo o performance, sociální kritiku i provokaci. Cou chtěla zjistit, nakolik náš přístup k pohodlí a štědrosti závisí na skutečné potřebě — a nakolik jen na vzhledu a iluzi společenské třídy.
Příprava: motivace a plán
Nápad vznikl z úzkosti z budoucnosti po studiích a z pozorování, která Cou během školy nasbírala. Studovala na Ústřední akademii výtvarných umění v Pekingu, jedné z nejelitnějších uměleckých škol v Číně, kde se formuje velká část budoucí čínské kulturní elity.
Všimla si, že na vernisážích, módních akcích nebo večírcích luxusních značek zůstávají nevyužité hory občerstvení, dárků a pozorností — zatímco umělci a studenti doslova loví zbytky.
Pro tento fenomén si vymyslela pojem „přebytečné zboží“— označení pro věci a služby rozdávané zdarma těm, kdo vypadají, že si to mohou dovolit: prémiové jednohubky, dárkové tašky, pozvánky. Pro „obyčejné“ lidi zůstávají tyto věci nedostupné, pokud sami nevypadají jako součást vyšší vrstvy.
Aby mohla svět „přebytečných“ obelstít, studovala chování a styl čínské elity. Pořídila si padělanou kabelku Hermès, falešný diamantový prsten za 18 jüanů, falešné perlové náhrdelníky, velké sluneční brýle a výraznou červenou rtěnku. Cvičila chůzi, držení těla a sebevědomý pohled. Mapovala luxusní hotely, VIP salonky a aukce, kam by mohla proniknout.
Její plán byl jednoduchý: vystupovat jako „ming-jüan“ — elegantní příslušnice vyšší třídy, působit sebejistě, tvářit se, že tam patří. Protože pokud člověk vypadá, že patří mezi elitu, často s ním tak i zacházejí.
21 dní v přestrojení
Prvního května Cou zahájila svůj experiment. Jejím prvním útočištěm se stal VIP salonek na letišti, kam se dostala s padělaným vstupním průkazem. Zůstala tam tři dny — jedla z bufetu, spala na pohovkách a personál ji nikdy nevyzval k odchodu.
Pak se přesunula do hotelových lobby, butiků, aukčních síní, restaurací i nákupních center. V obchodech Gucci nebo Louis Vuitton jí personál nabízel nápoje a věnoval pozornost. V hotelech spávala ve veřejných prostorách. Na aukcích si zkoušela náramky z nefritu v hodnotě milionů.
Jedním z jejích nejúspěšnějších triků byla papírová taška od Gucci — nenápadná, ale silná rekvizita, která říkala: „Jsem tu nakupující.“ Používala ji na přenášení občerstvení i dokumentů, čímž dál posilovala iluzi příslušnosti k elitě.
S každým dnem se do role nořila víc. Hranice mezi hraním a skutečností se stíraly. Později vzpomínala, že některé hotelové lobby vnímala jako svůj „hrad“, který hlídá personál — a v němž cítila dočasný pocit vlastnictví.
Po 21 dnech se vrátila zpět na svou uměleckou školu. Cestu pečlivě zdokumentovala — videem, fotografiemi i nalezenými předměty: prázdnými obaly od jídla, účtenkami, pozvánkami. Všechny tyto nasbírané věci měly dohromady hodnotu zhruba 10 000 jüanů, a staly se součástí její výstavní performance.
Co projekt odhalil — a co zakryl
Experiment Cou Ja-Čchi vyvolal v Číně i v zahraničí vášnivou diskusi o třídě, privilegiu, klamu a povaze umění.
Iluze přístupu
Cou tvrdila, že její projekt odhaluje, jak jsou mnohé „dary“ společnosti ve skutečnosti formou selektivního začlenění. Zdarma se často dostává těm, kteří už vypadají, že si to mohou dovolit. Štědrost se tak stává nástrojem vylučování. Tím, že se do těchto prostředí infiltrovala, ukázala, jak povrchní mohou být hranice mezi „vítanými“ a „nežádoucími“.
Nechtěla prý systém obelstít, ale zviditelnit jeho nerovnost — upozornit, že bohatí často dostávají víc, právě proto, že už mezi bohaté patří.
Privilegium v přestrojení
Kritici ale upozorňovali, že její úspěch nebyl náhodný. Cou těžila z neviditelných privilegií: z mládí, vzhledu, sebevědomí i kulturního kapitálu umělecké studentky. Jak poznamenal jeden uživatel na Weibu:
Všechno — její líčení, rekvizity i image — pochází z neviditelné akumulace kulturního kapitálu, která experimentu předcházela.
Otázka zní: uspěl by někdo jiný — méně atraktivní, starší nebo z jiného prostředí — stejně snadno? Někteří se obávali, že její projekt může paradoxně posilovat elitářství, protože naznačuje, že do vyšší třídy se lze „vstoupit“ pouhým herectvím.
Umění nebo hon za senzací?
Byla to hluboká sociální kritika, nebo jen mediální senzace? Kritici ji obviňovali z neetiky — padělání průkazů, klamání personálu, zneužívání pohostinnosti. Jiní ji naopak bránili s tím, že provokace a narušení hranic k umění patří.
Cou se hájila, že jejím cílem nebylo ponižovat chudé ani oslavovat bohatství, ale zpochybnit, jak se privilegia rozdělují — a ukázat, že mnohé z toho, co považujeme za „zasloužené“, je ve skutečnosti darované.
Reflexe: lekce a limity
21denní experiment Cou Ja-Čchi je fascinující tím, že stojí na pomezí umění, sociologie a performance. Klade nepohodlné otázky:
- Do jaké míry závisí to, co dostáváme, na naší schopnosti odpovídat vizuální normě?
- Jak moc jsme spoluviníky systému, který odměňuje vzhled místo potřeby?
- Nakolik je přístup symbolem, nikoli právem?
Projekt má samozřejmě i své limity. Nelze z jednoho pokusu, navíc zatíženého řadou výhod, vyvozovat obecné závěry. Nenabízí řešení. A protože stojí na hraně performance a podvodu, vyvolává skepsi.
Jeho síla ale možná nespočívá v tom, co dokázal, nýbrž v tom, co vyvolal. Cou se stala živým experimentem, který nás nutí přemýšlet o nerovnostech, jež běžně zůstávají neviditelné.
A pokud by někdo její pokus zopakoval — v jiném městě, s jinou tváří a jiným příběhem — uspěl by také?
Zdroje:
Sixth Tone — How to Live for Free in Beijing: An Artist’s Guide
The World of Chinese — How I Lived in Beijing for 21 Days for Free
South China Morning Post — China’s „Fake Socialite“ Student Who Lived the High Life for Free
South China Morning Post —China’s ‘fake socialite’: student who lived for free for art school project caught up in wealth inequality controversy
Plan B - China Student, Zou Yaqi, Lived For Free For 3 Weeks By Posing As A Fake Socialite
