Článek
Pavel si na podobné věci potrpěl. Měl uspořádané doklady, každou pojistku uloženou v deskách a věděl, kdy se má něco zaplatit. Když nám minulý rok přišel dopis kvůli nájmu hrobového místa, vyřídil ho ještě ten den. Neptala jsem se na podrobnosti. Věděla jsem, že tam odpočívá Eva, jeho první žena, a že se o hrob stará. Někdy jsem s ním šla, jindy vzal květiny a odjel sám.
Bylo mi šedesát a Pavlovi sedmašedesát. Znali jsme se patnáct let, dvanáct jsme byli manželé. Já měla za sebou rozvod, on přišel o ženu tři roky před naším seznámením. Nikdy přede mnou nepředstíral, že neexistovala. V obýváku zůstala její fotografie s dětmi, na Vánoce jsme používali několik ozdob, které koupila, a jeho dcera Lucie občas řekla, že něco dělám podobně jako maminka.
Někdy mě to píchlo. Nechtěla jsem ale, aby se kvůli mně přestalo mluvit o člověku, kterého měli rádi. Měla jsem svoje fotografie a vzpomínky také. Jen můj bývalý manžel pořád žil a jednou za čas mi napsal kvůli naší dceři Tereze. Naše minulosti byly přítomné každá trochu jinak.
Pavlovy děti mě přijaly dobře. Lucie byla na začátku opatrnější, syn Ondřej se mnou mluvil hned normálně. Nikdy jsem se nepokoušela nahrazovat jim matku. Byli už dospělí a nepotřebovali, abych jim říkala, co mají dělat. Vařila jsem, když přijeli, hlídala vnoučata a s Lucií jsme si občas zašly na kávu bez Pavla. Nepřipadala jsem si jako někdo, koho v rodině pouze trpí.
O pohřbu jsme začali mluvit po smrti Pavlova kamaráda. Jeho děti tehdy nevěděly, co si přál, a několik dní se přely i o to, kde bude urna. Pavel se večer vrátil z obřadu a řekl, že takové věci bychom měli vyřešit včas. Souhlasila jsem. Oba jsme počítali s kremací. Jen jsme se nikdy nebavili o tom, co bude potom.
„Aspoň po sobě nenecháme dětem další starost,“ řekl.
Zeptala jsem se, jestli by chtěl místo na místním hřbitově. Odpověděl, že ano a že už tam ostatně máme kam jít. Nenapadlo mě zeptat se, co přesně tím myslí. V hlavě jsem si představila nějaké menší místo pro dvě urny. Bylo to zvláštní, skoro jsem se styděla těšit, že i takovou věc plánujeme spolu.
O několik dní později jsme jeli na hřbitov. Pavel vezl květiny a řekl, že mi ukáže, jak si to představuje. Zastavili jsme u Evina hrobu. Znala jsem ho dobře. Nízký kámen, malý záhon a vedle jména datum, při kterém si člověk pokaždé uvědomil, jak brzy zemřela. Pavel položil květiny a ukázal na část desky, kde nebyl žádný nápis.
„Tady by se potom doplnilo moje jméno. A pod něj tvoje.“
Nejdřív jsem myslela, že jsem mu špatně rozuměla. Zeptala jsem se, jestli plánuje uložit do stejného hrobu i mě. Přikývl. Podle něj to bylo nejjednodušší. Místo je zaplacené, děti sem chodí a není důvod pořizovat něco dalšího. Říkal to stejně klidně, jako kdyby mi ukazoval, kam se vejde nová skříň.
Stála jsem vedle něj a dívala se na Evino jméno. Nikdy předtím mi nepřekáželo. Teď jsem si pod ním představovala jeho a svoje. Neuměla jsem mu hned říct, co mi na tom vadí. Jen jsem věděla, že tohle není společné místo, které jsem si před několika dny představila.
„Ty už jsi to takhle rozhodl?“ zeptala jsem se.
Pavel odpověděl, že to přece není žádné nové rozhodnutí. Vždycky počítal s tím, že bude u Evy. Ostatně i děti to vědí. Nechtěl kvůli našemu manželství přestat patřit do rodiny, kterou měli předtím. U poslední věty se zarazil a dodal, že tím samozřejmě nemyslí, že já do ní nepatřím.
Řekla jsem, že bych chtěla jet domů. Květiny už byly ve váze a nikde jsem se nemusela zdržovat. Cestou se mě Pavel dvakrát zeptal, jestli jsem se urazila. Odpověděla jsem, že jsem překvapená. Nebyla to celá pravda, ale slovo uražená mi připadalo ještě méně přesné.
Doma jsem se ho zeptala, kdy o tom mluvil s dětmi. Prý už dávno, po Evině smrti, a potom to několikrát přišlo na řadu znovu. Před pár měsíci, když řešili prodloužení nájmu místa, zmínil, že bych tam samozřejmě mohla být i já. Lucie prý řekla, že jí to nevadí.
„A proč ses nezeptal mě?“
Podíval se na mě překvapeně. Vždyť mi to teď ukázal a můžeme se o tom bavit. Jen nechápe, proč se na něj dívám, jako by mi udělal něco špatného. Chtěl mě zahrnout do rodinného hrobu. Nebral to jako rozhodnutí proti mně.
Věřila jsem mu. Přesto mi pořád znělo v hlavě, že Lucii to nevadí. Jako by bylo nejdřív potřeba získat souhlas jeho dcery a teprve potom ukázat místo člověku, kterého se to také týká. Nechtěla jsem si stěžovat na Lucii. Ona odpověděla na otázku, kterou jí položil její táta. Jen jsem potřebovala vědět, kdy v celé té domluvě mělo přijít na řadu moje přání.
Pavel se zeptal, jestli mi vadí být u Evy. Neuměla jsem odpovědět tak, aby to neznělo ošklivě. Řekla jsem, že jsem si představovala společné místo jen pro nás. Na to odpověděl, že s Evou přece také žil a má s ní děti. Nemůže od sebe oddělit dvě části života podle toho, která trvala naposledy.
Seděli jsme v kuchyni a já začala vypočítávat, kolik let jsme spolu. Patnáct. Z toho dvanáct manželé. Potom mi došlo, že on by mohl vyslovit jiný počet let a já se nechci dostat do rozhovoru, kde budeme porovnávat délku dvou manželství. Přestala jsem. Pavel si toho všiml a zeptal se, co jsem chtěla říct. Odpověděla jsem, že nic, co by nám pomohlo.
Několik dalších dní jsem se k tomu nevracela. Pavel mě vyzvedl z práce a v sobotu navrhl procházku. Byla jsem ráda, že jsme spolu. Jen mě napadalo, jestli jsem po celou dobu něčemu rozuměla jinak než on. Když mi večer položil ruku na rameno, chtěla jsem se ho zeptat, koho si představuje vedle sebe napořád. Nezeptala jsem se. Bála jsem se, že bych od něj chtěla odpověď, kterou mi dát nemůže.
Lucie přišla následující neděli. Přivezla děti a během přípravy oběda se zmínila, že jí táta vyprávěl o naší návštěvě hřbitova. Řekla to tiše, protože Pavel byl se synem na zahradě. Nejspíš viděla, že jsem zpozorněla. Dodala, že jí opravdu nevadí, kdybych tam jednou byla s nimi.
Poděkovala jsem. Potom jsem ji požádala, aby mi řekla, co si vlastně táta přeje. Lucie odpověděla, že být u maminky. Myslela prý, že to vím. Když jsem řekla, že nevím, chvíli mlčela. Pak dodala, že by se jí těžko přijímalo, kdyby byl jednou někde jinde. Celé roky chodí na stejné místo a připadá jí přirozené, aby tam byli oba rodiče.
Rozuměla jsem jí víc, než se mi hodilo. Kdyby moje maminka zemřela dřív než táta, možná bych také chtěla, aby byli jednou spolu. Jenže teď jsem nebyla dcera, která plánuje místo pro rodiče. Byla jsem žena, která má vedle jednoho z nich vlastní život. Zeptala jsem se Lucie, jestli by jí vadilo, kdybych si vybrala jiné místo já.
Zarazila se. Prý ne. Jen by byla škoda, abychom byli každý jinde, když spolu žijeme. Řekla jsem, že právě to jsem si také myslela. Potom se do kuchyně vrátily děti a my začaly rozdávat talíře. Nikdo u oběda nic nepoznal. Já jen chvílemi nevěděla, jestli se mám snažit mluvit víc, nebo nechat ostatní povídat.
Tereze jsem o tom řekla až po týdnu. Nechtěla jsem z ní dělat někoho, kdo rozhodne, zda mám pravdu. Potřebovala jsem to ale konečně vyslovit člověku, před kterým se nebudu bát, že urážím jeho mámu. Dcera mě nechala mluvit. Potom se zeptala, kde bych chtěla být, kdybych se nemusela přizpůsobit nikomu dalšímu.
Nevěděla jsem. Před návštěvou hřbitova jsem o tom skoro nepřemýšlela. Rodiče byli pohřbení v městečku, odkud pocházím, asi osmdesát kilometrů od nás. S Terezou tam jezdíme několikrát do roka. Měla jsem ráda ten malý hřbitov i cestu kolem bývalého domu babičky. Jen mě nenapadlo představovat si, že tam někdy přibude moje jméno.
„Já bych tam za tebou chodila,“ řekla Tereza.
Ulevilo se mi. Zároveň mi to bylo líto. Nebyla to věta, kterou bych od dcery potřebovala slyšet v šedesáti, když jsem se ještě minulý týden s Pavlem domlouvala na dovolené. Přesto mě uklidnilo, že se nemusím nejdřív někoho ptát, jestli mu moje přítomnost bude vadit.
S Pavlem jsme si sedli znovu v pátek večer. Řekla jsem mu, že po něm nechci, aby nechal Evu někam přemístit, změnil nápis nebo přestal na hřbitov chodit. Ani mě nenapadlo něco takového požadovat. Chci jen, aby věděl, že já si stejné místo nevybírám automaticky.
Pavel chvíli mlčel. Potom řekl, že se bál, jak na to zareaguji. Když jsme spolu začali žít, neuměl o Evě mluvit se mnou tak snadno jako s dětmi. Myslel si, že časem pochopím, že tam má místo i on. Jenže o tom nikdy skutečně nepromluvil. Přiznal, že moje jméno pod jeho jménem mu připadalo jako možnost, při které nikoho nevyloučí.
Zeptala jsem se, jestli také přemýšlel o tom, kam bude jednou chodit Tereza. Podíval se na mě a odpověděl, že samozřejmě může přijít tam. Připomněla jsem mu, že mluvil o dětech, které už ten hrob znají a nebudou si muset zvykat na další místo. Moje dcera mezi nimi nebyla. Neřekla jsem to jako výčitku proti jeho dětem. Jen jsem potřebovala, aby ji do té představy také zahrnul.
Pavel přikývl. Pak se zeptal, jestli to tedy znamená, že jsme se kvůli hrobu pohádali a nakonec skončíme každý jinde. Řekla jsem, že možná ano. On u Evy, já u svých rodičů. Nebyla jsem si tím ještě úplně jistá, ale poprvé jsem ten nápad vyslovila i před ním.
„Mně by nevadilo být s vámi,“ odpověděl.
Chvíli jsem doufala, že tím nabízí jiné řešení. Potom dodal, že by ale musel opustit místo, kde počítal s tím, že bude po celý zbytek života. Bylo mi jasné, že ode mě čeká pochopení. Já od něj také. Tentokrát jsme se ale nepokoušeli přesvědčit jeden druhého, že jde jen o praktickou věc.
Domluvili jsme se, že každý svoje přání napíše a řekne je vlastním dětem. Nechtěla jsem, aby jednou Lucie s Terezou stály nad dvěma různými představami a snažily se rozhodnout, kterou z nich jsme vlastně mysleli vážně. Pavel sepsal tu svou během víkendu. Já jsem ještě nějakou dobu čekala. Potřebovala jsem vědět, že si místo u rodičů nevybírám jenom proto, abych mu ukázala, jak moc mě to zabolelo.
O měsíc později jsem tam jela s Terezou. Uklidily jsme staré květiny, umyly vázu a chvíli stály u kamene. Dcera se mě neptala, jestli už jsem rozhodnutá. Cestou jsme se zastavily na oběd a mluvily o její práci. Večer jsem Pavlovi řekla, že chci být jednou tam. Přikývl. Potom se zeptal, jestli má Lucii vysvětlit, že jsem se na ni nezlobila. Řekla jsem, že jí to povím sama.
Lucie to přijala. Nebyl to dlouhý rozhovor. Řekla, že mě k ničemu nechtěla nutit, jen si myslela, že mi pomáhá cítit se jako součást rodiny. Věřila jsem jí. Přesto jsme se nějakou dobu bavily opatrněji. Stačilo, aby přišla řeč na společné plány, a obě jsme si dávaly pozor, co řekneme.
Minulou sobotu se mě Pavel zeptal, jestli s ním půjdu pro květiny na hřbitov. Šla jsem. Vybral bílé chryzantémy, které kupoval vždycky. Když je prodavačka balila, řekla jsem mu, že příští týden pojedu za rodiči. Zeptal se, kdy chci vyrazit a jestli se může přidat.
Cestou od obchodu nesl květiny on. Já hledala v kabelce seznam na nákup. U pekárny se zastavil a počkal, až ho najdu. Poprosila jsem ho, aby vzal rohlíky, zatímco půjdu pro ostatní věci. Domluvili jsme se, že se sejdeme u auta.
