Článek
Nápad přišel po pohřbu jejich společného známého.
Cestou domů se Alena Josefa zeptala, jestli někdy přemýšlel nad tím, co by si přál po smrti.
„Hlavně mě nenechte ležet někde ve skříni,“ zavtipkoval.
Aleně bylo šedesát šest, Josefovi sedmdesát. Oba byli zdraví a podobné věci rozhodně neřešili proto, že by něco očekávali.
Právě naopak.
Chtěli mít jasno dřív, než jednou bude muset rozhodovat někdo za ně.
Alena si představovala malé urnové místo pro oba.
Josef neprotestoval.
„Vy už tady ale smlouvu máte“
Na správu místního hřbitova zašli o několik týdnů později.
Pracovnice jim ukázala několik možností a potom chtěla vědět, jestli už některý z nich není nájemcem hrobového místa.
Josef uvedl své údaje.
Žena se podívala do počítače.
„Vy už tady ale smlouvu máte.“
Alena se automaticky podívala na manžela.
Josef chvíli mlčel.
„To bude ten starý rodinný hrob.“
Alena o žádném rodinném hrobu nevěděla.
Venku se ho proto zeptala, kdo v něm leží.
Josef odpověděl až po chvíli.
Jeho první žena Eva a její rodiče.
Eva zemřela téměř třicet let předtím. S Josefem měla dceru Lucii a bylo jí pouhých dvaačtyřicet, když vážně onemocněla.
Alena o ní samozřejmě věděla.
Jen netušila, že Josef dodnes platí hrob, ve kterém je pochovaná.
Květiny přinesl před několika dny
Josef ji k hrobu zavedl.
Na kamenné desce byla tři jména. Evini rodiče a pod nimi Eva.
Vedle náhrobku stála čistá lucerna a ve váze čerstvé květiny.
Alena se zeptala, jestli je přinesla Lucie.
„Já,“ odpověděl Josef.
Chodil tam několikrát do roka.
Dcera bydlela daleko a z původní rodiny už nebyl nikdo, kdo by se o hrob pravidelně staral.
To Alena dokázala pochopit.
Dokonce jí připadalo správné, že Josef na svou první ženu nezapomněl.
Pak se ale zeptala, proč je nájemní smlouva stále napsaná na něj.
„Protože jsem ji po Evě převzal.“
„A co s tím hrobem jednou bude?“
Josef odpověděl naprosto klidně.
„Vždycky jsem počítal s tím, že budu tady.“
Alena si nejdřív myslela, že špatně rozuměla.
Nemyslel tím pouze to, že se chce o místo starat do konce života.
Počítal s tím, že tam jednou uloží i jeho urnu.
„A já budu kde?“
Právě tuhle otázku Josef nečekal.
Alena nebyla na Evu žárlivá.
Když se s Josefem seznámila, byla jeho první žena několik let po smrti. Nikdy po něm nechtěla, aby odstranil fotografie, přestal o ní mluvit nebo dělal, že předchozí část jeho života neexistovala.
Vadilo jí něco jiného.
Byli spolu přes dvacet let.
Společně koupili byt, procestovali kus Evropy, starali se o nemocné rodiče a několikrát se bavili o tom, jak chtějí zestárnout.
Přesto měl Josef už celou dobu vyřešené, kde jednou skončí.
Vedle Evy.
„Nikdy mě nenapadlo, že to budeš takhle brát,“ řekl.
Alenu ta věta rozčílila ještě víc.
Protože právě v tom byl celý problém.
Jeho nenapadlo přemýšlet nad ní vůbec.
Potvrzení bylo z minulého roku
Několik dní se k tématu nevraceli.
Pak Alena hledala doma dokumenty k pojištění a mezi Josefovými papíry našla potvrzení o zaplacení nájmu hrobového místa.
Platba proběhla minulý rok.
Nešlo tedy o starou smlouvu, která někde třicet let ležela bez povšimnutí.
Josef nájem pravidelně prodlužoval.
Když mu papír ukázala, nijak to nezapíral.
Vysvětloval, že pro něj nikdy nešlo o rozhodování mezi dvěma ženami.
Po Evině smrti zůstal hrob na něm. Staral se o něj a časem to začal považovat za samozřejmost.
Stejně samozřejmě kdysi předpokládal, že tam jednou bude pohřbený také.
Pak poznal Alenu.
Změnil se téměř celý jeho život.
Jen o tomhle rozhodnutí už znovu nepřemýšlel.
„Pro tebe je to místo vedle Evy,“ řekl. „Pro mě to byl třicet let prostě rodinný hrob.“
Alena jeho vysvětlení pochopila.
To ale neznamenalo, že jí přestalo vadit.
Poprvé o tom mluvili jako manželé
O několik dní později se Josef Aleny zeptal, kde by chtěla být pohřbená ona.
„S tebou,“ odpověděla.
Nic dalšího nikdy nevymýšlela.
Josef tehdy podle Aleny poprvé pochopil, proč ji jeho plán tolik zasáhl.
Nešlo jí o mrtvou ženu, se kterou nechtěla soupeřit.
Šlo o živého manžela, který s ní počítal ve všech důležitých věcech kromě jedné.
Na hřbitov se potom vrátili ještě jednou.
Prošli část s urnovými hroby, ale žádný nevybrali.
Josef také dál zůstal nájemcem Evina hrobu.
Tentokrát však poprvé řekl, že to nemusí znamenat, že tam jednou musí být pohřbený také.
Aleně to zatím stačilo.
Nechtěla po něm, aby vymazal třicet let svého života nebo se přestal starat o místo, kde leží matka jeho dcery.
Chtěla jen, aby o poslední společné věci nerozhodovalo něco, co si Josef naplánoval dávno předtím, než ji vůbec znal.
Když odcházeli ze hřbitova, žádnou smlouvu v ruce neměli.
Poprvé ale oba věděli, že otázku, kde jednou budou, nebudou řešit každý zvlášť.
