Článek
Jiří přišel včas, vypadal jako na fotografii a neřekl nic, kvůli čemu bych si musela vymyslet náhlý telefonát od dcery. Objednal si kávu, zeptal se, co dělám, a počkal, až mu odpovím. Na seznamkové poměry to byl velmi dobrý začátek.
Mně je devětapadesát, bydlím v Pardubicích a jsem rozvedená. Jiřímu je dvaašedesát a žije kousek za městem. Má dospělého syna, zahradu a pevný názor na to, kdy se mají stříhat růže. Já mám dceru v Praze a na balkoně dvě rostliny, jejichž názvy jsem zapomněla krátce po nákupu.
Dobře se s ním mluvilo. Nebyl ten typ, který vám během první kávy vysvětlí, proč jsou všechny ženy kromě vás vypočítavé. O bývalé manželce řekl jen to, že se před lety rozešli a dnes spolu vycházejí.
Na druhé schůzce jsme se prošli a na třetí zašli na oběd. Jiří navrhl, že bychom si někdy mohli udělat výlet. Řekla jsem, že se podívám do kalendáře. Kalendář přitom nebyl problém. Problém byl v tom, že když mě při loučení vzal za ruku, chtěla jsem ji zase schovat do kapsy.
Nikdo mi nic neudělal a nikdo nebyl nehezký. Jen jsem se na další setkání těšila asi stejně jako na oběd s milou kolegyní. Už jsem měla za sebou vztah, ve kterém jsem si dlouho vysvětlovala, že touha přijde později, když budu dost rozumná. Nepřišla. Rozumu jsem pak měla nadbytek na všechno ostatní.
Jiřímu jsem to řekla po telefonu. Že je mi s ním dobře, ale vztah v tom necítím. Nesnažil se mě přesvědčit. Poděkoval, že jsem mu to řekla rovnou, a dodal, že kdybych někdy chtěla zajít na kávu, může to být i jen tak. Ulevilo se mi. Trochu jsem se za tu úlevu styděla, ale nebyla jsem ochotná ji zkoumat příliš dlouho.
Zůstali jsme v občasném kontaktu. Poslal mi fotografii zahrady, já jemu snímek z výletu s kamarádkou. Bylo příjemné vědět, že existuje muž, kterému nemusím vysvětlovat svou minulost ani slibovat společnou budoucnost.
Pak jsem dostala termín plánovaného vyšetření. V pokynech stálo, že mám mít doprovod domů. Právě tahle část byla nejtěžší. Papíry jsem měla připravené a dopravu bych si zaplatila. Jenže někoho, kdo pro mě přijde, jsem v diáři neměla.
Dceři jsem napsala. Nabídla, že přijede, ale musela by si vzít volno a odjet velmi brzy ráno. Řekla jsem jí, ať to nechá, že někoho seženu tady. Kamarádka měla v ten den také lékaře. Další mohla až odpoledne. Všichni měli normální důvody, jen se mi sešly v jeden čas.
Nikomu jsem neměla co vyčítat. Přesto jsem se trochu urazila. Já jsem přece také někoho vezla a posouvala vlastní program. V jiné dny a většinou tehdy, kdy jsem mohla. Tyhle podrobnosti se mi ale do rozmrzelého odpoledne nehodily.
Jiří mi večer napsal, jak se mám. Popsala jsem mu svou situaci velmi podrobně a přidala, že už nevím, koho se zeptat. Nebyl to tak nenápadný rozhovor, jak jsem si představovala.
Nabídl se okamžitě. Nemusel do práce, protože už byl v důchodu, a termín mu vyhovoval. Zeptal se, v kolik má být na místě a jestli potřebuji odvézt také ráno. Napsala jsem mu, že ráno to zvládnu sama. Proč si ušetřit dvě nepříjemné cesty, když člověk může alespoň při jedné dokázat, že je soběstačný.
Ve středu čekal před nemocnicí dřív, než jsem měla hotovo. Když mi zavolal, řekla jsem mu, ať radši ještě zůstane venku. Nechtěla jsem, aby mě viděl s rozcuchanými vlasy a v bundě, kterou nosím, když není čas přemýšlet, co si vzít. Jako by náš případný vztah dosud blokovala právě tahle bunda.
Pak přišel dovnitř a beze všeho mi vzal tašku. Měla jsem v ní jen papíry, peněženku a láhev vody. Přesto jsem ji ráda pustila. Jiří se neptal na nic, co bych teď musela vysvětlovat. Jenom se ujistil, jestli můžeme jít a jestli mám všechno.
V autě bylo teplo. Sedla jsem si a skoro hned se mi chtělo brečet. Ne kvůli vyšetření. Kvůli tomu, že někdo věděl, kam mě veze, nemusela jsem objednávat odvoz a hlídat, jestli už nestojí před jiným vchodem. Jiří si všiml, že jsem ztichla, a ztlumil rádio. To mě dorazilo ještě víc.
Cestou se zeptal, jestli mám doma něco k jídlu. Měla jsem, ale nechtělo se mi nic připravovat. Zastavil u obchodu a přinesl pečivo. Řekla jsem mu, že mu peníze pošlu. Mávl rukou. Vůbec jsem nevěděla, proč se zrovna kvůli dvěma rohlíkům nedokážu dál chovat tak nezávisle jako ráno.
Doma mi postavil tašku na židli, položil nákup na linku a zeptal se, jestli má někomu napsat, že už jsem doma. Zavolala jsem dceři sama. Byla ráda a já se přistihla, že o Jiřím mluvím opatrně. Řekla jsem kamarád. Nechtěla jsem vysvětlovat, odkud ho mám a proč mi zrovna on dneska pomohl.
Jiří se nezdržel dlouho. Nabídla jsem mu čaj a on řekl, že mě nechá odpočívat. U dveří se zeptal, jestli může večer napsat, jak mi je. Řekla jsem, že samozřejmě. Pak jsem zavřela a chvíli stála v předsíni. Všechno proběhlo tak hladce, až mi bylo líto, že už je pryč.
Večer opravdu napsal. Poděkovala jsem ještě jednou, poslala fotografii hrnku na stole a přidala smajlíka. Přišlo mi nezdvořilé odpovědět jedním stručným slovem. Navíc jsem byla ráda, že se ptá.
Další den jsme si psali znovu. Potom mi zavolal. Povídali jsme si skoro půl hodiny a já tentokrát během hovoru neuklízela ani nevyřizovala nic dalšího. Seděla jsem na gauči a poslouchala ho. Bylo příjemné, že si někdo pamatuje, co jsem říkala včera.
V pátek navrhl, že bychom si mohli o víkendu zajít na oběd. Souhlasila jsem rychle. Chtěla jsem ho pozvat a poděkovat mu. Když se zeptal, jestli by se mi potom chtělo i na malý výlet, napsala jsem, že uvidíme. Ta věta mi už něco připomínala, ale telefon jsem odložila dřív, než jsem si to potřebovala přiznat.
U oběda mi bylo dobře. Jiří vyprávěl, co se děje na zahradě, já mu říkala o dceři a své práci. Zaplatila jsem účet, jak jsem plánovala. On se nezlobil ani nepředváděl, že mu tím beru mužskou důstojnost. Další věc, kterou jsem mu nemohla vytknout.
Venku mě vzal za ruku. Tentokrát jsem ji hned nestáhla. Říkala jsem si, že možná jen potřebuji víc času. Ale když jsme zastavili u auta a on se ke mně trochu naklonil, ucouvla jsem. Všiml si toho. V tu chvíli jsem se cítila mnohem hůř než při prvním odmítnutí.
„Myslel jsem, že jsme se možná posunuli,“ řekl.
Odpověděla jsem, že nevím. Že ho mám ráda a že jsem mu za středu opravdu vděčná. Hned po vyslovení té poslední věty mi došlo, jak špatně zní. Jako by on čekal nějakou odměnu a já mu ji musela vysvětlovat. Přitom ji po mně nikdy nechtěl.
Jiří se podíval jinam. Pak řekl, že mě nevezl proto, abych s ním začala chodit. Věděl, co jsem mu řekla před měsícem. Jenom ho potěšilo, že si spolu teď víc povídáme. Myslel si, že mi začíná být bližší.
Byl mi bližší. Jenom jsem se ho pořád nechtěla dotýkat. Vůbec jsem nevěděla, jak mu to říct, aby to nebylo kruté.
Nechtěla jsem mu ubližovat. To byla pravda, ale ne celá. Také jsem nechtěla přijít o člověka, vedle kterého jsem se cítila klidná a o kterém jsem věděla, že by přijel, kdybych potřebovala. Tohle se vyslovovalo podstatně hůř než věta, že jsem mu vděčná.
Řekla jsem mu, že se moje pocity nezměnily. Dlouho neodpověděl. Pak otevřel auto a zeptal se, jestli chci odvézt domů, nebo se ještě projít. Najednou jsem nedokázala přijmout ani obyčejnou cestu. Řekla jsem, že půjdu pěšky. Nepřemlouval mě.
Za pár dní mi napsal, jestli už mám výsledky. Měla jsem a zpráva ho potěšila. Zeptala jsem se, jak se má on. Odpověděl, že pracuje na zahradě a bolí ho záda. Chtěla jsem mu napsat, ať si odpočine. Pak jsem začala přemýšlet, jestli i tahle obyčejná věta nemůže znít jinak, než ji myslím.
Připadalo mi to nesmyslné. Přesto jsem ji nakonec neposlala.
Dceři jsem mezitím řekla, kdo mě tehdy vyzvedl. Zeptala se, jestli se s Jiřím zase scházíme. Odpověděla jsem, že ne. Nabídla, že přijede v neděli na oběd. Tentokrát jsem jí nevysvětlovala, že kvůli mně nemusí jezdit takovou dálku.
Večer jsem si přečetla naši poslední zprávu znovu. Pořád jsem nevěděla, co na ta záda odpovědět. Ale kdyby se další den zeptal, jestli už jsem změnila názor na nás dva, odpověď bych znala.
