Článek
Když se mě Pavla zeptala, jestli bych jim občas pohlídala Oskara i přes den, měla jsem radost. Do té doby mi ho vozili hlavně o dovolených. Pes mě znal, žádné potíže s ním nebyly a přivýdělek se mi hodil. Teprve potom dodala, že se s Martinem rozcházejí.
Je mi osmapadesát, bydlím v Hradci Králové a pracuji v administrativě. Přivydělávám si hlídáním psů, což má proti mé hlavní práci několik výhod. Klienti se mě například neptají, proč něco ještě nemám hotové. Maximálně se postaví ke dveřím a významně se na mě podívají.
Pavlu s Martinem jsem znala asi čtyři roky. Působili jako obyčejný pár, který se cestou ke mně dohadoval, jestli sbalil psovi hračku. Jeden tvrdil, že ji dal do tašky, druhý že tam není. Hračka tam většinou byla. Měla jsem za to, že takhle nějak vypadají spokojená manželství po patnácti letech.
Oskarovi bylo osm a měl poměrně pevný názor na život. Před každou louží zastavil, dlouze zvažoval, jestli ji přeskočí, a pak ji stejně prošel středem.
U mě měl vlastní misku a deku. Zůstaly tu po mé fence, která před dvěma lety umřela. Nového psa zatím nechci. Tohle říkám každému, kdo se zeptá, a většinou ještě dodám, že díky hlídání mám chlupaté společnosti dost. Zní to rozumně a ušetří nám to delší rozhovor.
Pavla mi nejdřív vysvětlila, že Oskara budou mít střídavě. Ani jeden se ho nechtěl vzdát. Ona si našla menší byt, Martin zůstal v původním. Problém byl s předáváním, protože při každém setkání začali řešit něco, co se psa netýkalo.
„Mohl by ho Martin v sobotu ráno přivézt k vám a já si ho vyzvednout odpoledne?“
Mohl. Soboty jsem měla většinou volné. Domluvili jsme cenu a časy. Pavla říkala, jak je ráda, že Oskar bude u někoho, koho má rád. Já byla ráda taky. Zejména že mi věřili natolik, že se nemusím nikde předvádět s životopisem.
Při prvním předání Martin položil do předsíně tašku, řekl mi, kdy Oskar naposledy jedl, a odešel. O pár minut později zazvonil znovu. Zapomněl mi říct, že ta modrá miska je jeho a že by byl rád, kdyby se mu vrátila.
Měla jsem chuť odpovědět, že pro tuto sobotu sloužím jako psí hotel, nikoli jako evidence společného majetku. Místo toho jsem mu slíbila, že misku schovám. Oskar už mezitím spal na mé dece a o rozdělení domácnosti nejevil sebemenší zájem.
Odpoledne přijela Pavla. Přinesla jinou tašku a nové granule. Ty původní prý Oskarovi nesvědčily. Martin mi ráno tvrdil, že je jí už několik let a nikdy mu nic nebylo. Zeptala jsem se, které mám dávat já. Pavla řekla, že samozřejmě ty její.
Na další sobotu přijel s Martinem muž, kterého jsem neznala. Zůstal u auta a pomohl mu vytáhnout tašku. Když se Pavla při vyzvedávání nenápadně zeptala, jestli Martin přijel sám, odpověděla jsem po pravdě, že ne. Její zájem o stav Oskarovy stolice okamžitě ustoupil.
„A kdo s ním byl?“
Nevěděla jsem. Pavla na chvíli zmlkla. Pak mi vysvětlila, že se ptá jen kvůli tomu, jestli už Martin psa nesvěřuje cizím lidem. Muž přitom pouze podržel tašku. Oskara jsem od něj ani neviděla pohladit.
Martin se zase zajímal, v kolik si Pavla pro psa přijela. Po večeři? A říkala, kam jedou? Měla s sebou někoho? Prý kvůli tomu, aby věděl, jak má Oskar rozvržený den. Jezevčíkovi však stačilo, když měl rozvržené jídlo a místo na spaní. Ve zbytku se dokázal přizpůsobit.
První týdny jsem odpovídala. Pak jsem se přistihla, že si před otevřením dveří vybavuji, co jsem komu řekla minule. Za placenou společnost jsem považovala čas se psem, ne rozhovory o jeho majitelích.
Navíc si každý představoval psí spokojenost jinak. Pavla chtěla fotografii z procházky. Martin se ptal, jestli pes není moc unavený. Když jsem poslala oběma stejný snímek spícího Oskara, Pavla napsala, jak je krásně vyběhaný. Martin se zeptal, proč působí tak smutně.
Já na fotografii viděla hlavně potah na gauči, který bude zase potřeba vyprat.
Postupně jsem jim přestala podávat zprávy o sobě navzájem. O psovi ano, o autech a spolucestujících ne. Neprotestovali příliš, jen se občas někdo zeptal trochu jinak. A já občas také odpověděla. Některé otázky mi došly až při mytí misek.
S Oskarem jsme si zatím vytvořili sobotní program. Ráno jsme obešli park, cestou domů se zastavili v pekárně a pak jsem pracovala na počítači. On se uložil tak, abych ho při každém posunutí židle musela obejít. Ve dvě jsme šli znovu ven. Kolem čtvrté přišel někdo z jeho lidí.
Oskar se vždycky rozběhl ke dveřím, ještě než zazvonili. Já si namlouvala, že pozná jejich kroky. Ve skutečnosti reagoval stejně i na souseda, který chodí ve stejnou dobu nakoupit. Psí věrnost má svoje meze, zvlášť když někdo nese tašku.
Jednou si Pavla nemohla přijet včas a požádala mě, jestli by u mě zůstal do neděle. Souhlasila jsem. Večer jsme se usadili u televize. Oskar měl hlavu na mém stehně a po chvíli začal chrápat. Seděla jsem nakřivo a nedosáhla na ovladač, ale nechtělo se mi ho budit.
Ráno jsem se probudila dřív, než zazvonil budík. Oskar stál u postele a čekal. Moje fenka to dělala stejně. Natáhla jsem ruku zpod peřiny a podrbala ho na hlavě. Pak jsme šli ven. Kávu jsem si uvařila až po návratu a za celé ráno jsem rádio nezapnula ani jednou.
Za pár týdnů zůstal přes noc znovu. A pak ještě jednou, protože Martin musel pracovně odjet. Měla jsem radost, když napsali. Vysvětlovala jsem si ji penězi, jenže ty mi chodily i za jiná hlídání.
Začala jsem Pavle nabízet, že si může nechat v sobotu víc času. Martinovi jsem napsala, že může Oskara přivézt už v pátek. Zprávy jsem formulovala jako službu zákazníkům. Ve skutečnosti mi vyhovovalo, když deka nebyla prázdná.
Jedno nedělní odpoledne se Oskar při odchodu zastavil ve dveřích a otočil se ke mně. Pavla zatáhla za vodítko, on se ani nehnul. Dřepla jsem si k němu a pohladila ho. Připadala jsem si v tu chvíli důležitá, skoro nenahraditelná.
Pak jsem si všimla, že pod věšákem zůstal jeho míček. Podala jsem ho Pavle a Oskar ochotně pokračoval. Tohle drobné vysvětlení jsem si ovšem připomínala podstatně méně než jeho pohled od dveří.
Na konci léta mi Pavla oznámila, že si s Martinem našli způsob, jak psa předávat sami. Potkávali se u parku, chvíli společně šli a při chůzi se jim dařilo nemluvit o bytě ani o penězích. Byla ráda. Já řekla, že je to skvělé.
Pak jsem se zeptala, od kdy.
Od příští soboty. Měla jsem ji už rezervovanou pro Oskara a jiné hlídání odmítla, protože dva psy současně si beru jen tehdy, když se znají. Pavla se omluvila a nabídla, že mi tu sobotu zaplatí. Řekla jsem, že to není potřeba. Peníze jsem nakonec skutečně nechtěla.
Když jsme domluvily, otevřela jsem si naši konverzaci. Za poslední měsíce tam bylo několik zpráv, ve kterých jsme složitě hledali čas vyzvednutí. Teď už hledat nemuseli. Přála jsem jim to a zároveň doufala, že jim jejich nový systém nevydrží.
V sobotu jsem vstala jako obvykle. Uvařila jsem si kávu a měla na její vypití obě ruce. Nikdo mi nestál u dveří, nikdo nepotřeboval obejít louži. Mohla jsem se nasnídat a vrátit do postele. Přesně ten druh svobody, kterým zdůvodňuji, proč nechci vlastního psa.
Po desáté jsem Pavle napsala, jak dopadlo předání. Odpověděla, že výborně. Oskar prý celou společnou procházku očichával stejný keř, takže se mu museli oba přizpůsobit. Přidala smějící se obličej. Také jsem jeden poslala.
Odpoledne mi zavolal Martin. Než jsem telefon zvedla, napadlo mě, že se jim přece jen podařilo pohádat. Už jsem v duchu počítala, za jak dlouho ke mně dojede. Jenom si chtěl ověřit, jestli u mě zůstala ta modrá miska.
Zůstala. Domluvili jsme se, že si ji v neděli vyzvedne. Chtěla jsem se zeptat, jestli vezme i Oskara, ale připadalo mi to trochu průhledné. Místo toho jsem mu řekla, že doma budu celé dopoledne.
Pak jsem misku umyla a položila vedle klíčů. Deku jsem nechala pod stolem. Tu jim vracet nemusím.
