Článek
Na začátku jsem měla obavy hlavně o koupelnu. Představovala jsem si cizí vlasy v odpadu a mokré ručníky na podlaze. Nakonec se ukázalo, že největší problém jsou moje tři otevřené šampony, které odmítám vyhodit, protože na dně ještě něco je.
Je mi šedesát, jmenuji se Dana a bydlím v Brně. Po rozvodu mi zůstal byt, který byl kdysi pro tři lidi tak akorát. Syn se odstěhoval a já měla najednou dva pokoje, ve kterých se prášilo na věci odložené pro případ, že je jednou bude někdo potřebovat. Potřebovala jsem hlavně peníze, ale ty tam neležely.
Pracuji v kanceláři malé firmy. Výplata mi stačí na běžné výdaje, pokud se nechystá nic mimořádného. Poslední dobou se ovšem mimořádně chystala pračka, zubař i platba za energie. Nabídla jsem tedy synův bývalý pokoj studentce.
Do inzerátu jsem napsala klidná domácnost. Ne proto, že bych žila nějak zvlášť spořádaně, ale chtěla jsem mít jistotu, že ji nebude muset vytvořit až nový příchozí. Kamarádka mě varovala, ať si vezmu radši nějakou starší paní. Odpověděla jsem, že starší paní v bytě už je a zatím si s tím vystačíme.
Tereza přišla na prohlídku se sešitem. Bylo jí čtyřiadvacet, dokončovala školu a měla brigádu. Ptala se na internet, místo v lednici a možnost pověsit prádlo. Já se ptala na večírky, přítele a kouření.
„Nekouřím. Přítele mám. A občas by přišel,“ řekla.
Odpověděla jsem, že návštěvy samozřejmě ano, ale na přespávání se musíme předem domluvit. Víc lidí v bytě znamená víc čekání na koupelnu a nechci, aby se z jednoho pokoje stala domácnost pro dva. Tereza přikývla a něco si zapsala. Trochu mě znepokojilo, že to bere tak doslova.
Nastěhovala se v září. Přivezla si kufr, krabici knih a malý květináč. Dvě poličky v koupelně zaplnila během pěti minut. Zbytek dál zabíraly moje výrobky na mladší vzhled. Mám jich víc než ona, ale ona už jejich slibovaný výsledek má od narození.
První večer si uvařila rýži se zeleninou, umyla nádobí a odešla do pokoje. Já jedla nad dřezem chleba se sýrem. Myslím, že si zrovna takhle svou paní domácí nepředstavovala.
Za týden mi došlo, že se s ní bude bydlet dobře. Peníze poslala včas, v koupelně nezůstával nepořádek a místo večírků řešila, kde v okolí tisknou levně závěrečné práce. Jenom si všude nechávala hrnky s nedopitým čajem. Když jsem je odnesla do myčky, druhý den se ptala, kam jsem jí dala pití.
Romana jsem poznala asi o měsíc později. Na seznamce, kam jsem se po několika nepříliš slavných pokusech zase vrátila. Je mu třiašedesát, bydlí ve Vyškově a má tak klidný hlas, že jsem při prvním telefonátu odložila žehličku. To se běžně nestává. Obvykle při podobných hovorech zvládnu i prostěradlo.
První schůzka byla příjemná a druhá také. Roman se neptal, proč ještě pracuji, a nevyprávěl mi celou dobu, jakou udělal chybu jeho bývalá žena. Když jsme šli městem, přidržel mi dveře a venku mě vzal za ruku. Myslela jsem, že jsem na taková gesta už připravená. Připravená jsem nebyla vůbec.
Tereze jsem o něm neřekla. Všimla si jen květin a nového ručníku. Ten původní jsem přesunula do skříně. Syn už o mně ví všechno, co není lichotivé, ale Roman měl zatím určitý prostor pro vlastní představy.
Roman přišel poprvé v pátek. Tereza jela domů a já měla byt jen pro sebe. Uvařila jsem večeři, koupila víno a dvě hodiny před jeho příchodem hledala vývrtku. Otevřené láhve se u mě poslední roky objevovaly tak málo, že jsem ji našla mezi vánočními vykrajovátky.
Ráno jsme snídali v kuchyni. Roman mi namazal rohlík a zeptal se, jestli příště přijedu já k němu. Bylo mi dobře. A také jsem si uvědomila, že tohle ráno bych se studentkou za vedlejšími dveřmi prožít nedokázala stejně samozřejmě.
Za další dva týdny měl Roman cestu přes Brno ve čtvrtek. Nabídla jsem mu večeři. Pak jsem nabídla, že nemusí jezdit zpátky. Tereza byla doma. Říkala jsem si, že jde přece o můj byt, a současně jsem čekala, až odejde do svého pokoje, abych Romanovi otevřela.
„Máte návštěvu?“ zeptala se z kuchyně.
„Ano, kamaráda.“
Romana jsem viděla teprve třikrát, takže ani nebylo jisté, jestli jsme tak dobří kamarádi, jak jsem právě oznámila. Jenže jiné pojmenování mě nenapadlo. Přítel mi v tu chvíli připadal moc závazný a muž ze seznamky zase jako informace, kterou Tereza vůbec nepotřebuje.
Večer jsme mluvili tiše. Roman se mě zeptal, jestli ho takhle zvuk z vedlejšího pokoje nebude rušit, a já rychle vysvětlila, že studentka musí brzy vstávat. Otevřel víno a za chvíli zapomněl na hlasitost. Já nezapomněla. Každou jeho vtipnou poznámku jsem se snažila ocenit méně hlučně, než si zasloužila.
Ráno jsem ho probudila v šest. Tereza odcházela na praxi před sedmou a já doufala, že se nepotkají. Roman nerozuměl, proč tak spěchám. Řekla jsem, že potřebuji koupelnu. Tereza ji ovšem potřebovala také. Potkali jsme se všichni v předsíni.
Roman jí slušně popřál dobré ráno. Ona odpověděla a šla si vyčistit zuby. Já měla pocit, že jsem byla při něčem přistižena, přestože jediná viditelná nepřístojnost byly moje pantofle, každý jiné barvy.
Příště jsem mu boty odnesla k sobě do pokoje. Byly velké a v předsíni hodně nápadné. Roman se ptal, proč je nemůže nechat na rohožce. Řekla jsem, že by o ně Tereza mohla zakopnout. Přestože tam moje boty ležely denně a ona zatím chodila bez úrazu.
Začala jsem se vyptávat, kdy bude Tereza doma. Nechtěla jsem přesný rozvrh, jen orientačně vědět, jak si naplánuje víkend. Ona mi ovšem odpověděla, že ještě neví. Měla to jako já. Akorát se kvůli tomu nepotřebovala omlouvat.
Jednou jsem Tereze řekla, že bych ocenila zprávu, pokud přijede z víkendu dřív. Považovala jsem to za praktickou domluvu. Ona se zeptala, jestli se něco stalo. Začala jsem vysvětlovat návštěvy, koupelnu a potřebu klidu, až mi došlo, že ji žádám, aby svůj návrat přizpůsobila člověku, o kterém jsem jí neřekla ani jméno.
„Já nemám nic proti návštěvám,“ odpověděla. „Jenom bych ráno ráda měla volnou koupelnu, když musím brzo odejít.“
Pořádně jsem se omluvila. Bylo mi trapně. Ještě víc mi bylo trapně, že se nesnažila zjišťovat nic dalšího. Kdyby mě trochu vyzpovídala, mohla bych si alespoň stěžovat, že mě kontroluje.
Večer u mě zazvonil Roman. Zeptal se, jestli má nejdřív počkat na chodbě, než bude volno. Zasmála jsem se a pak mi došlo, že jemu už ta situace tolik legrační nepřipadá. Řekl, že se nechce schovávat. Nehádal se, jen měl otázku, na kterou jsem neměla připravenou odpověď.
Nechtěla jsem, aby mě mladá holka slyšela smát se v posteli. Připadala bych si směšná. Nechtělo se mi Romanovi říkat, že se vedle ní někdy stydím i za župan, ve kterém mám všechny své večery pohodlně uložené. S ní přitom nebylo potřeba předvádět vůbec nic. Platila si pokoj, ne moji lepší verzi.
„Není mi příjemné, že nás může slyšet,“ řekla jsem nakonec.
Roman se podíval ke dveřím.
„To mně taky ne,“ odpověděl. „Ale vyhnat ji kvůli tomu nemůžeš.“
To jsem opravdu nemohla. Nejenom kvůli penězům, které pravidelně posílala. Pokoj jsem jí nabídla až do konce školního roku a zatím dodržovala všechno, na čem jsme se domluvily. O mně se totéž úplně říct nedalo.
Když Tereza přišla pro další čaj, představila jsem jí Romana jménem. Řekla jsem také, že u mě dnes zůstane. Na chvíli jsem se zarazila, jestli ta věta nebyla moc úřední. Tereza se usmála, Roman jí nabídl sušenku a ona si dvě vzala.
Večer jsem se při každém zvuku z chodby pořád zaposlouchala. Roman si toho všiml, ale nic neříkal. Film jsme nedokoukali. Nechali jsme ho puštěný déle, než bylo nutné, což studentku asi neošálilo, ale mně to trochu pomohlo.
Ráno jsem v kuchyni našla Terezin hrnek, který jsem chtěla uklidit. Pak jsem si vzpomněla, že ten čaj možná ještě chce dopít. Roman přišel pro kávu a cestou sebral boty, aby mi neležely pod nohama.
„Kam s nimi?“ zeptal se.
Ukázala jsem na botník. Musela jsem nejdřív vyndat jedny svoje. Nikam už se nevešly, tak jsem je odnesla do pokoje.
