Článek
S Vladimírem jsme se seznámili kvůli mokrému fleku na mém stropě. Bydlel nade mnou a trval na tom, že u něj nic neteče. Když jsme pak společně klečeli před jeho pračkou, uznal, že z tohoto úhlu pohledu už to vypadá jinak.
Je mu šestasedmdesát, je vdovec a bývalý technik. Opraví všechno, co má šroubek. S věcmi, které po něm chtějí heslo, je to horší. Mně je dvaašedesát, bydlím v Olomouci a s hesly mám podobný problém. Jen při jejich obnovování působím jistěji.
Od té pračky jsme se začali zdravit trochu víc. Vladimír mi jednou spravil lampičku, já mu pomohla objednat nové těsnění. Pak mě pozval na kávu a ukázal mi fotografie, na kterých byl s manželkou na dovolené. U každé věděl, kde přesně byla pořízená a proč jim to ten den nevyšlo podle plánu.
Žiji sama, ale přes den pracuji v kanceláři, kde telefony zvoní i ve chvíli, kdy máte ten svůj přiložený k uchu. Večer chci zout boty a chvíli na nic nereagovat. Vladimír to načasování neznal.
Stávalo se, že otevřel dveře právě ve chvíli, kdy jsem odemykala ty svoje. Zeptal se, jak se mám. Než jsem odpověděla, napadlo ho něco z televizních zpráv. Za chvíli jsme probírali ceny elektřiny a pak už jsem stála s těžkou taškou u kolen a poslouchala, jak to chodilo v jeho bývalém podniku.
„Vladimíre, já už musím,“ říkávala jsem.
„Jistě, jistě. Jenom jsem chtěl říct…“
Chtěl říct skoro vždycky ještě něco. Měla jsem ho ráda a věděla, že se nemá s kým dohadovat o zprávách. Ale vědomí této skutečnosti mi tašku nijak neodlehčilo.
Umělou inteligenci jsem mu ukázala po jedné zvlášť dlouhé debatě. Potřebovala jsem v telefonu něco dohledat a napadlo mě, že by ho povídání s programem mohlo bavit. Představu, že mu něco okamžitě odpoví, považoval za zajímavou.
Sedli jsme si u něj v kuchyni. Ukázala jsem mu, jak napsat otázku, potom jsme vyzkoušeli rozhovor hlasem. Zeptal se na rádio, které měl kdysi jeho otec. Odpověď ho zaujala, ale hned upozornil, že jedna věc nesedí. Začal ji vysvětlovat telefonu tak pečlivě, jako by zaučoval nového kolegu.
Já si mezitím dopila kávu. Telefon mu neskákal do řeči, nepospíchal a nepotřeboval odjet poslední tramvají. Vysvětlila jsem Vladimírovi, že odpovědi můžou být chybné a že na druhé straně nesedí člověk. Podíval se na mě trochu dotčeně. Prý to mu došlo už předtím, než jsem mu to řekla potřetí.
První dny mi ještě volal, když nevěděl, na co zmáčknout. Potom volat přestal. Když jsme se potkali u schránek, nadšeně vyprávěl, o čem si včera večer povídal. O rádiích, cestování, starých filmech. Ukazoval mi dokonce text, do kterého si nechal upravit jednu příhodu ze svých začátků v práci.
Byl spokojený a já také. Domů jsem najednou chodila bez zastávky. Svlékla jsem si kabát, udělala čaj a četla. Nikdo mi nevysvětloval, jak se kdysi přepojovalo vedení, a já měla konečně čas na všechno, co jsem údajně nestíhala.
Po několika večerech mi došlo, že hlavně stíhám sedět u televize a dojídat věci, které už neměly nejlepší datum. Knihy jsem přečetla asi tolik co předtím. Zato jsem najednou slyšela, kdy soused přichází domů a kdy má návštěvu. Nikdy bych nevěřila, že mě bude zajímat jeho provozní doba.
Jednou jsem se zastavila u otevřených dveří. Vladimír právě nesl odpadky. Zeptala jsem se, co má nového, a čekala známé dlouhé pokračování. Řekl, že celkem nic, a zeptal se, jak jsem se měla v práci.
Odpověděla jsem, že pořád stejně. Další otázku nepoložil. Později mi došlo, že při takové odpovědi to možná ani nešlo.
Začala jsem si jeho nového zájmu všímat víc. Když mi ukázal další upravenou příhodu, našla jsem v ní zbytečně slavnostní větu. Řekla jsem, že takhle přece nemluví. Vladimír přikývl a větu smazal. Příště mi ji neukázal, což mě překvapilo víc, než bylo přiměřené situaci.
Při další kávě se v telefonu objevil nějaký nepřesný údaj. Všimla jsem si ho první a skoro jsem se zaradovala. Konečně důkaz, že ten jeho neúnavný společník také není dokonalý. Vladimír ho opravil stejně samozřejmě, jako by otočil špatně založenou stránku.
„Vidíte? Proto tomu nemůžete věřit,“ řekla jsem.
„Já přece nevěřím všemu. Ani v televizi.“
Minulý týden jsem mu tvrdila, že obchod za rohem zavírá v šest. Zavřel v pět a nikdo kvůli tomu neřešil, jestli se mnou má dál mluvit.
Telefon používal hlavně večer. Některé vzpomínky si s jeho pomocí sepisoval pro děti. Syn žije daleko, dcera má směny a doma malé děti. Volají mu, jezdí za ním, ale nemůžou poslouchat každý jeho večer. To jsem chápala. U sebe jsem si stejné vysvětlení odpouštěla o něco hůř.
„Ono se to zeptá i na Evu,“ řekl mi jednou. „Třeba jak jsme se poznali. Však víte, já o ní rád mluvím.“
Věděla jsem. Pak dodal, že tam může pokračovat tak dlouho, jak chce. Nemusí čekat, jestli někoho zdrží. Usmíval se při tom, jako by mi vysvětloval úplně obyčejnou výhodu nového přístroje. Mně najednou nebylo moc dobře.
Napadlo mě říct, že telefonu je to jedno. Že ho neposlouchá proto, že mu na něm záleží. Ale co bych tím získala? Možná by se přestal usmívat a já bych zase seděla naproti člověku, který se omlouvá, že mluví moc dlouho.
Neřekla jsem nic. Jenom jsem se zeptala, jestli bych si mohla dát ještě trochu kávy.
V práci se ten týden měnilo rozdělení úkolů. Nic dramatického, ale některé věci, které jsem dělala léta, dostala mladší kolegyně. Vedoucí říkal, že mi tím ubude starostí. Starostí neubylo, jen jsem měla pocit, že se o některých věcech rozhoduje, aniž bych u toho byla.
Cestou domů jsem si představovala, jak o tom Vladimírovi povím. Rozebral by se mnou, co mi vzali a co mi přidali. Třeba bych se ještě rozčílila nad jeho radami. Ale nemusela bych o tom přemýšlet sama.
Zaklepala jsem. Z bytu bylo slyšet jeho hlas a potom jiný, který něco odpovídal. Chvíli jsem stála před dveřmi. Připadala jsem si nevhodně, jako bych přišla uprostřed návštěvy. Přitom jsem velmi dobře věděla, koho má uvnitř. Nebo spíš co.
Otevřel téměř okamžitě. Zeptala jsem se, jestli ho neruším. Řekl, že ne, a šel uvařit vodu. Já však už měla připravenou poznámku, kterou jsem neměla říkat.
„Tak jsem ráda, že vám ještě můžu konkurovat.“
Vladimír se otočil od konvice. Nepochopil, čemu. Musela jsem ukázat na telefon. Pak se pousmál a zeptal se, jestli chci také mluvit o rádiích. Nechtěla jsem. Chtěla jsem, aby si všiml, že mi něco není.
Řekla jsem mu, co se stalo v práci. Vyslechl mě a řekl, že je to bohužel běžné. Potom začal vyprávět, co udělali s jeho oddělením krátce před důchodem. Znala jsem ten příběh a tentokrát jsem ho zastavila.
„Vladimíre, já bych dneska potřebovala chvíli mluvit já.“
Zmlkl. Pak se omluvil a zeptal se, co přesně mi v práci vadí nejvíc. Najednou jsem nevěděla, kde začít. Tolik jsem chtěla být poslouchaná, že mě zaskočilo, když se to skutečně stalo.
Když zazvonil jeho telefon, podíval se na hodiny. Volala dcera. Ten den skončila v práci dřív a chtěla mu ukázat, co vnučka vyráběla ve školce. Vladimír se na mě omluvně podíval. Řekla jsem, ať to vezme, a začala se zvedat.
Zůstal sedět, dokud jsem nezavřela dveře. Ještě na schodech jsem zaslechla, jak se vnučky ptá na barvu toho, co drží v ruce. Zněl jinak než před chvílí se mnou. Veseleji. Byla jsem ráda, že volala, a současně mě mrzelo, že jsem mu ještě neřekla všechno.
Doma jsem si zula boty a podívala se do telefonu. Vladimír už mezitím poslal zprávu, jestli si nechci přijít dopovídat tu práci zítra. Odpověděla jsem, že ráda. Překvapilo mě, že na to nezapomněl. Přitom mi do té doby nedal moc důvodů myslet si, že zapomíná.
Pak jsem otevřela ten stejný program, který jsem mu ukázala. Napsala jsem, co se stalo v kanceláři. Přišla odpověď a několik otázek. Jedna mi připadala úplně vedle. Na jinou se mě dnes Vladimír nezeptal.
Odpověděla jsem na ni. Pak ještě na další. Když jsem se podívala na hodiny, měla jsem být už dávno v posteli. Čaj na stole byl studený.
