Článek
Na komparz jsem se přihlásila ve chvíli, kdy mi přišlo vyúčtování za teplo. Ne že bych poslední roky žila v představě, že mě objeví režisér. Spíš jsem potřebovala něco, co zvládnu vedle práce a kvůli čemu nebudu muset absolvovat další pohovor s člověkem mladším než můj syn.
Je mi jedenašedesát, bydlím v Praze a v menší firmě vyřizuji objednávky. Dřív jsem měla na starosti celé oddělení. Teď mám na starosti hlavně to, aby mi výplata vydržela do další výplaty. Na názvu pozice už tolik nezáleží, zato na výši záloh pořád ano.
Kamarádka Hanka chodí na natáčení několik let. Ukazovala mi fotografii, na které seděla u stolu v restauraci za známým hercem. Poznala jsem ji podle kabelky, kterou jsem jí pomáhala vybírat. Tvrdila, že za ten den dostala zaplaceno, měla oběd a ještě si dobře popovídala.
„Hlavně tam pošli normální fotku. Žádné filtry,“ poradila mi.
Poslala jsem tedy fotografii z loňské dovolené. Žádný filtr na ní nebyl. Jen velmi příznivé světlo, čerstvá barva na vlasech a asi patnáct předchozích pokusů, které syn smazal. Normálnost má zkrátka různé stupně.
Ozvali se za tři dny. Hledali ženu mého věku do krátké reklamy a chtěli aktuální fotografii obličeje a celé postavy. Tentokrát jsem se vyfotila v předsíni. Fotografie nebyla hezká, ale vzhledem k tomu, že po ní následovalo potvrzení, jsem si začala říkat, jestli se nepodceňuji.
Měla jsem představovat babičku. S tím jsem neměla problém. Babičkou jsem i ve skutečnosti, jenom moje vnučka žije v Liberci a kvůli zaměstnání se s ní nevidím tak často, abych tuto kvalifikaci mohla doložit pravidelnou praxí.
Honorář mi připadal slušný. Natáčet se mělo v sobotu, takže jsem nemusela žádat o dovolenou. Dvakrát jsem si přečetla podmínky a pak jsem Hance zavolala, že mě vzali. Řekla, že to přece věděla. Já to nevěděla vůbec, ale její jistota mi udělala dobře.
Ve čtvrtek přišly pokyny k oblečení. Svetr v tlumené barvě, obyčejné kalhoty, žádné výrazné šperky. Na místě nemám mít make-up ani upravený účes. Vlasy pokud možno bez čerstvého barvení. V pátek jsem přitom byla objednaná ke kadeřnici.
Termín jsem zrušila. Kadeřnice se ptala, jestli jsem nemocná. Řekla jsem, že budu natáčet. Chvíli mlčela, pak mě pochválila. O tom, že mě potřebují právě ve stavu, ze kterého mě ona pravidelně zachraňuje, jsem se nezmínila.
V sobotu jsem vstávala před pátou. Nenalíčit se zabralo kupodivu skoro stejně času jako nalíčit se. Pořád jsem se vracela k zrcadlu a přemýšlela, jestli trochu korektoru pod oči vůbec někdo pozná. Nakonec jsem odolala. Za poctivou práci jsem vždycky byla.
Před natáčecím domem jsem čekala s taškou svetrů a s dalšími dvěma ženami. Jedna z nich měla krásné bílé vlasy a zářivě červenou rtěnku. Zeptala jsem se, jestli v pokynech neměla zákaz líčení.
„Měla. To si sundám až uvnitř,“ řekla. „Přece takhle nepojedu tramvají.“
Mrzelo mě, že mě to nenapadlo.
Uvnitř nás poslali ke kostýmům. Mladá žena mi prohlédla svetry, vytáhla ten nejstarší a spokojeně přikývla. Nosím ho doma, když čistím koupelnu. Do tašky jsem ho dala jenom pro jistotu a cestou doufala, že ho nikomu nebudu muset ukazovat.
„Tenhle je výborný. Nemáte ještě nějaký volnější?“
Měla jsem, ale nesla jsem ho právě na sobě.
Před zrcadlem mi stáhla vlasy dozadu, sundala náušnice a požádala mě, ať se tolik nenarovnávám. Babička měla být trochu unavená. Seděla jsem rovně, protože mě od mládí bolelo za krkem a poslední roky se tomu snažím předcházet.
„Zkuste se povolit. Jako doma, když vás nikdo nevidí.“
Povolila jsem se. Hanka, která ten den dorazila také, mě zahlédla mezi dveřmi. Na okamžik zvedla obočí. Pak mi ukázala palec nahoru. Ocenila jsem, že se nezačala smát rovnou.
Reklama se odehrávala v kuchyni. Já seděla u stolu a mladá herečka, která hrála mou dceru, mi měla přinést nákup a obejmout mě. Během vysvětlování mi bylo líto, že takhle jednoduchou návštěvu neumíme se skutečným synem zorganizovat častěji. Pak mi posunuli hrnek a já se musela soustředit na práci.
Můj úkol vypadal snadno. Otevřít prázdnou dózu, podívat se dovnitř a povzdechnout si. Jenže první povzdech byl prý příliš veselý, druhý moc slyšitelný a při třetím jsem se podívala do kamery. Ten se nepovedl vůbec.
U čtvrtého jsem měla pocit, že bych ze vzteku mohla otevřít vlastní dózu a povzdechnout si bez pokynů.
Herečka se jmenovala Lucie. Mezi jednotlivými pokusy se mě zeptala, jestli je mi zima, a přinesla mi vodu. Řekla jsem jí, že je to moje první natáčení. Prý by to nepoznala. Asi byla velmi slušně vychovaná.
V poledne jsem s Hankou seděla nad kuřetem s rýží a vyprávěla jí, kolik úsilí stojí obyčejné zklamání z prázdné dózy. Hanka se bavila. Už hrála cestující, pacientku i hosta na pohřbu a jednou strávila celé dopoledne tím, že přecházela ulici s prázdnou nákupní taškou.
Já si najednou uvědomila, že jsem od rána ani jednou nemyslela na nedoplatek. Byla jsem nervózní, občas uražená, ale rozhodně jsem se nenudila. A všichni věděli, jak se jmenuji. Přestože to zřejmě měli napsané v papírech, pořád to bylo příjemné.
Odpoledne jsme natáčeli objetí. Lucie mě vzala kolem ramen a já jí měla položit ruku na předloktí. Ne moc vysoko, ne přes rukáv, který nesměl zakrýt určitý detail. Při jednom pokusu mě pohladila po vlasech. Bylo to tak samozřejmé, až jsem na okamžik zapomněla, kdy mám zvednout hlavu.
Ve skutečnosti mě po vlasech už dlouho nikdo nepohladil. Ne že by se tím člověk celý den zabýval. Ale když se to konečně stane, všimne si toho.
Na konci mi někdo řekl, že jsem byla výborná. Svetr si chtěli vyfotografovat pro případ dalšího natáčení. Lucie už měla vlastní oblečení, rozloučila se a běžela dál. Já se přistihla, že jí málem nabídnu kávu. Pak mi došlo, že to naše hezké odpoledne pro ni bylo obyčejnou prací. Stejně jako pro mě, alespoň podle podepsané smlouvy.
Vyšla jsem ven po čtvrté, ještě nenalíčená, a tentokrát mi to cestou na tramvaj bylo jedno. Doma jsem si ohřála polévku a Hance napsala, že bych do toho šla znovu. Pochvaly se mi dostalo za jeden den víc než v kanceláři za poslední půlrok. To člověku zachutná docela rychle.
Reklamu jsem poprvé viděla asi za měsíc. Byla jsem v ní jen krátce. Vypadala jsem unaveně, měla řídké vlasy a svetr, ve kterém bych normálně nešla ani vynést odpadky. Záběr objetí byl ovšem hezký. Pustila jsem si ho několikrát a pak se zlobila, že zbytečně hledám chyby.
Syn mi večer zavolal, že mě zahlédl. Vnučka se ptala, proč jsem smutná, když teta přinesla jídlo. Řekla jsem mu, ať jí vysvětlí, že jsem hrála. Chtěl reklamu poslat sestře. Souhlasila jsem, pak dodala, že ve skutečnosti takhle nevypadám. Řekl, že to přece ví. Já měla potřebu mu to ještě jednou připomenout.
Za pár dní přišla další nabídka. Tentokrát hledali ženu, která může představovat věk kolem sedmdesáti. Můj předchozí výkon se jim líbil. Četla jsem zprávu v koupelně s ručníkem na hlavě a chvíli měla chuť jim odpovědět, že mě asi spletli s někým jiným.
Pak jsem si otevřela kalendář. Termín se mi hodil. Peníze také. Jen jsem přemýšlela, jestli budu ochotná znovu přijít nenalíčená a nechat někoho stáhnout vlasy tak, aby bylo vidět všechno, co na sobě nechci vidět já.
Odpověděla jsem, že mám zájem. Napsala jsem také, že mi je jedenašedesát. Po chvíli jsem tu větu smazala. Datum narození ode mě už měli a dobře věděli, koho oslovují. Jenom já pořád potřebovala někoho ujistit, že mi tolik, kolik mám hrát, ještě není.
Z prvního honoráře jsem doplatila teplo a objednala se znovu ke kadeřnici. Zkrátit, obarvit, vyfoukat. Fotku jsem pak poslala Hance. Napsala mi, že vypadám výborně. Potěšilo mě to úplně stejně jako pochvala po natáčení, přestože tam ocenili přesný opak.
Na další natáčení už jsem jela nalíčená. Rtěnku jsem si sundala až uvnitř. Nakonec jsem se přece jen něco naučila.
