Článek
Položila ji na stůl vedle cukřenky a začala si míchat kávu. Cukr si přitom nedala.
„Budeme mít jen malou svatbu. Obřad na radnici a potom oběd. Chtěla bych, abyste přišla.“
S Lenkou jsme si i po šestnácti letech vykaly. Zkoušely jsme to změnit, ale pokaždé nás některá z nás vrátila do starých kolejí.
„A počítáš se mnou jako s hostem, nebo mám zase upéct koláče?“
Zasmála se, ale lžičku nepoložila.
„Jako s hostem. Jen nevím, co na to Tomáš.“
Já to nevěděla také.
Rozvedli se oni dva
Jejich manželství skončilo před dvěma lety. Poslední dobou se hádali i kvůli otevřenému oknu. Jeden chtěl vzduch, druhý měl pocit, že mu ten první dělá naschvál.
Do rozvodu jsem jim nemluvila. Tomáš se později seznámil s Andreou a Lenka s Michalem. Vnoučata měla dva domovy a já jsem se naučila ptát, u koho právě nechala čepici.
Lenka mi občas zavolala i tehdy, když nic nepotřebovala. Probraly jsme práci, její zahradu nebo seriál, u kterého jsem pravidelně usínala před odhalením vraha.
Jednou jsme spolu šly koupit kabát.
„Tenhle vás dělá starší,“ řekla mi v kabince.
Prodavačka tvrdila opak. Věřila jsem Lence. Prodavačka potřebovala prodat kabát, Lenka se mnou musela jít ještě na kávu.
Synovi to připadalo jasné
Tomáš přišel v neděli opravit dvířka u kuchyňské linky. Pozvánka ležela na polici.
„Ty tam půjdeš?“
Řekla jsem, že bych ráda.
Odložil šroubovák.
„Mami, vždyť si bere jiného chlapa.“
„Já vím. Tebe si podruhé brát nebude.“
Čekala jsem, že se usměje. Neusmál se.
„A nebude ti to vůči mně připadat blbý?“
Najednou jsem si nebyla jistá. Stála jsem u vlastní linky a připadala si jako dítě, které někdo přistihl při něčem zakázaném.
Tomáš nakonec dvířka opravil. Kávu už nechtěl.
Večer jsem vzala telefon a začala Lence psát, že se omlouvám, ale nepřijdu. Zastavila jsem se u slova „nemůžu“. Mohla jsem. Jen jsem se bála, že tím ublížím synovi.
Zprávu jsem smazala.
Nebyla jsem tam tajně
O několik dní později jsem Tomášovi zavolala.
„Na tu svatbu půjdu. Chtěla jsem, abys to věděl ode mě.“
Chvíli mlčel.
„Tak si to užij.“
Řekl to tak, že jsem si to okamžitě užívat přestala.
Na radnici jsem dorazila příliš brzy. Zkontrolovala jsem telefon, uhladila sukni a přemýšlela, jestli jsem neměla zůstat doma.
Pak se otevřely dveře a vyběhla Ema.
„Babi, pojď! Matěj nechce mít tu kytku na saku.“
Uvnitř stál můj vnuk a tvářil se, jako by mu někdo připínal živou vosu. Lenka měla jednoduché světlé šaty a marně se ho snažila přesvědčit.
Přidřepla jsem si k němu.
„Připneme ji kousek vedle. Tady tě nebude škrábat.“
Lenka mi podala špendlík. Na okamžik jsme se na sebe podívaly a obě se trochu uklidnily.
Jak mě představit
U oběda mě Lenka seznamovala s Michalovou sestrou.
„Tohle je Blanka, moje…“
Zarazila se.
Bývalá tchyně. Babička dětí. Matka bývalého manžela. Ani jedno se jí zřejmě nehodilo říct mezi polévkou a přípitkem.
Podala jsem té paní ruku.
„Blanka. S Lenkou se známe šestnáct let.“
„A jsem moc ráda, že přišla,“ dodala Lenka.
Posadili mě vedle vnoučat. Matěj mi během oběda třikrát vysvětlil, že Michal neumí hrát fotbal, ale opraví skoro všechno. Ema mi svěřila, že se nejvíc těší na dort.
Tomáš se na svatbu nezeptal. Při další návštěvě byl trochu odměřený a já měla několikrát chuť začít mu své rozhodnutí znovu vysvětlovat. Nakonec jsme raději mluvili o tom, že Matěj potřebuje nové kopačky.
Týden po svatbě přišla Lenka vrátit krabičku, ve které jsem jí kdysi dala buchty.
„Málem jsem vám přinesla kus dortu,“ řekla mezi dveřmi. „Ale pak jsem si vzpomněla, že ho nemáte ráda.“
Vzala jsem jí kabát a postavila vodu na kávu.
Tohle o mně věděla už šestnáct let. Byla jsem ráda, že u mě zase sedí.
