Článek
Pracuji jako správce firemní sítě. Když se někomu v rodině zasekne notebook nebo přestane fungovat tiskárna, zavolá mně. Většinou mi to nevadí. Máma nemusí kvůli jednomu nastavení hledat servis a tátovi postup raději ukážu osobně.
Neumím ale opravit úplně všechno. Vadný displej doma nevyměňuji a počítač politý kávou posílám rovnou někomu, kdo se podobnými opravami živí. Můj bratr Michal má přesto pocit, že když pracuji v IT, musí pro mě být každý problém s počítačem maličkost.
Michal je společenský a zná spoustu lidí. Umí zařídit levnější dřevo, sehnat řemeslníka a zjistit, kdo v okolí prodává použité kolo. Často také opravdu pomůže sám. Když jsme se stěhovali, tahal se mnou nábytek celý den a odmítl si vzít cokoli kromě oběda.
Proto jsem jeho první prosbu přijal bez velkého přemýšlení.
Poprvé šlo o jednoho kolegu
Zavolal mi, že jeho kolegovi doma nejde připojit nový notebook k tiskárně. Jestli bych mu nemohl poradit. Řekl jsem, ať mi kolega večer zavolá a nejdřív zjistíme, co se děje.
Trvalo to čtyřicet minut. Pán si všechno zapisoval a nakonec se zeptal, kolik mi dluží. Řekl jsem, že nic. Pomoc jsem dobrovolně slíbil bratrovi.
Michal mi pak napsal, že kolega je nadšený. Měl jsem z toho radost.
Za měsíc se ozvala Michalova sousedka. Počítač byl pomalý a potřebovala ho na objednávání nákupů a videohovory s dcerou. Michal se tentokrát předem zeptal, jestli se na něj podívám. Domluvili jsme se, že mi ho v sobotu přiveze.
Sousedka přišla s notebookem a krabičkou koláčů. Nečekala zázrak ani opravu do večera. Po pár dnech si ho vyzvedla a já měl pocit, že jsme všichni spokojení.
Potom se ozývala neznámá čísla
Změnu jsem poznal podle telefonátů. Uprostřed pracovního dne mi zavolal muž, který se představil jako známý mého bratra. Chtěl přijet večer s počítačem, protože mu nejde zapnout.
Řekl jsem, že o ničem nevím a večer nemám čas.
„Michal říkal, že vám mám zavolat a nějak se domluvíme,“ odpověděl.
Odkázal jsem ho na servis, kde jsem občas kupoval součástky.
Pak přišla zpráva od ženy, která chtěla převést fotky ze starého notebooku. Za několik dní se ozval další člověk kvůli domácí Wi-Fi. Všichni měli číslo od Michala. Nikdo se mě předem nezeptal, jestli ho může dostat.
Nejhorší nebyl samotný dotaz. Bylo mi nepříjemné odmítat lidi, kteří začali rozhovor poděkováním, že jim pomůžu.
Jeden notebook jsem přesto vzal
Paní s fotkami mi vysvětlila, že notebook patřil její mámě a bojí se, aby o snímky nepřišla. Počítač ještě fungoval, jen byl starý a občas se sám vypnul. Řekl jsem jí, že ho můžu zkusit prohlédnout, ale nic neslibuji.
Myslel jsem si, že hotovo bude za hodinu. Strávil jsem u něj dva večery. Domlouvali jsme se, kde všude mohou fotky být, a kopírování trvalo dlouho. Notebook zůstal na jídelním stole, protože v pracovně už nebylo místo.
Manželka mi položila talíř vedle kabelů a zeptala se, jestli máme návštěvu, nebo nového člena domácnosti. Notebook s námi třetí den večeřel.
Když si ho paní vyzvedávala, poděkovala a přinesla mi kávu. Pak řekla, že má ještě druhý počítač po manželovi. Jestli by ho mohla přivézt příští týden.
Odpověděl jsem, že už další brát nebudu.
Zarazila se. Michal jí prý říkal, že tyhle věci dělám po večerech rád a peníze za ně nechci.
Zálibu mi domluvil bratr
Večer jsem mu zavolal. Zeptal jsem se, co přesně lidem říká.
„Že tomu rozumíš a že jim pomůžeš. Co jim mám říkat jiného?“
Podle něj jsem byl moc citlivý. Především mě přece doporučoval, protože jsem šikovný. Nikomu neřekl, že mi musí volat, a já můžu každého odmítnout.
Připomněl jsem mu paní se dvěma notebooky. Než mi zavolala, už slyšela, že mě to baví a že oprava bude zadarmo.
Michal odpověděl, že jsem od jeho kolegy ani sousedky peníze nechtěl. Tak předpokládal, že to mám takhle nastavené.
Řekl jsem mu, ať moje číslo dál neposílá. Pokud někdo potřebuje pomoc, může se nejdřív zeptat mě. Nechci o cizích opravách slyšet až od lidí, kterým už slíbil výsledek.
„Dobře, tak z tebe nebudu dělat servis,“ řekl.
Znělo to trochu uraženě, ale považoval jsem věc za vyřešenou.
V pátek jsem dostal hotový plán
O dva týdny později mi přišla zpráva: „Dobrý den, jsem Eva od Michala. V sobotu dopoledne bych vám přivezla notebook. Potřebuji ho na pondělí, domluvené to máme přes vašeho bratra.“
Chvíli jsem nevěděl, jestli jsem na něco nezapomněl. Žádnou opravu jsem ale nedomluvil. V sobotu jsme měli odvážet skříně z bytu tchyně a v neděli jsem chtěl zůstat doma.
Paní jsem napsal, že žádnou opravu domluvenou nemám a o víkendu ji převzít nemohu. Zeptala se, jestli tedy aspoň poradím po telefonu. Zavolal jsem jí.
Notebook se jí poslední dny vypínal. Používala ho při práci v malém kosmetickém salonu a měla v něm objednávky i podklady pro účetní. Michal jí v salonu montoval police a ona se mezi řečí zmínila, že bude muset hledat servis.
Řekl jí, že nemusí. Jeho bratr jí to přes víkend spraví a nic si nevezme. Podle něj byl počítač nejspíš jen zanesený.
Eva mi jeho zprávu přeposlala. Bylo tam i moje číslo a věta, že mi má v pátek napsat, abych si sobotu zařídil.
Michal se mi do té chvíle neozval.
Paní byla slušná a já se cítil hloupě
Vysvětlil jsem jí, že příčinu vypínání po telefonu nepoznám a opravu do pondělí bych nezaručil. Mrzí mě, že čekala něco jiného, ale bratr se mnou vůbec nemluvil.
Eva byla zklamaná. Řekla, že mohla už ve středu někam zavolat. Místo toho čekala, protože jí Michal tvrdil, že je to zbytečné.
Nemluvila protivně. Právě to mi situaci ztěžovalo. Už jsem přemýšlel, že bych si notebook nechal přivézt a podíval se na něj večer, až odvezeme nábytek.
Pak jsem se podíval na jídelní stůl. Konečně na něm ležela jen miska s ovocem a pošta. Věděl jsem, že pokud počítač převezmu, budu kolem něj celý víkend chodit a zkoušet, jestli bych přece jen něco nevymyslel.
Zopakoval jsem, že ho nevezmu. Nabídl jsem kontakt na servis. Eva poděkovala a hovor jsme ukončili.
Ještě chvíli jsem seděl s telefonem v ruce. Bylo mi paní líto a nechtělo se mi znovu vysvětlovat bratrovi něco, co už jsme probrali.
Prý jsem ho shodil před zákaznicí
Michal zavolal asi za půl hodiny. Začal tím, že jsem Evu odbyl.
Řekl jsem, že jsem jí vysvětlil situaci a dal kontakt na servis.
„Ona teď vypadá, že jsem si to celé vymyslel.“
Zeptal jsem se, kdy jsme spolu mluvili o její opravě. Chvíli mlčel. Potom řekl, že mi chtěl zavolat, ale měl moc práce. Myslel si, že na vyčištění počítače nemusí dělat takovou přípravu.
Podobný problém jsem někomu kdysi vyřešil. To mu stačilo.
Michal namítl, že kdybych opravdu nemohl, stačilo říct. To mě naštvalo. Přesně to jsem řekl paní i jemu. Jenže podle něj jsem to měl říct nějak jinak, aby nemusel vysvětlovat, proč slíbil opravu, kterou neměl zajištěnou.
„Tak jí zavolej a řekni jí, že ses se mnou nedomluvil,“ odpověděl jsem.
Bratr si povzdechl. Prý už dneska člověk nemůže nikomu nabídnout pomoc, aby z toho nebyl problém.
V tu chvíli jsem rozhovor ukončil. Neměl jsem chuť poslouchat, jak jsem mu překazil dobrý skutek, na který jsem měl obětovat sobotu.
Tentokrát si musel poradit sám
V sobotu jsem s manželkou odvezl skříně. Večer jsem byl unavený, ruce mě bolely a na žádný počítač bych už stejně neměl náladu. Michal se celý víkend neozval.
Ve středu mi napsal, že Evě našel servis. Notebook tam nechala a zatím používala starší, který jí půjčil. Náhradní měl doma po dětech a nejdřív ho musel zprovoznit podle pokynů opraváře.
Odepsal jsem, že je dobře, že to vyřešili. Nechtěl jsem mu přidávat poznámky o tom, jak snadné to přece mělo být.
O několik dní později jsme se potkali u rodičů. Michal mi řekl, že nakonec zaplatil kontrolu notebooku on. Evě slíbil, že ji pomoc nebude nic stát, a nechtěl od ní najednou chtít peníze. Další opravu si už domlouvala se servisem sama.
Stěžoval si hlavně na telefonování, převážení počítačů a vysvětlování vlastního slibu.
„Mohl ses na to aspoň podívat,“ řekl ještě.
Odpověděl jsem, že mohl. Ale nedomluvili jsme se na tom a já už jeho zakázky přijímat nebudu.
Pomáhám dál, jen ne podle cizího rozpisu
Máma náš rozhovor slyšela. Později mi řekla, že se snad kvůli počítači nebudeme hádat. Vysvětlil jsem jí, že spolu normálně mluvíme. Jen Michal nemůže lidem určovat, co pro ně udělám a kdy.
Ani on se nepřestal ozývat. Za týden mi poslal fotku kola, o kterém věděl, že ho sháním pro syna. Zavolali jsme si a mluvili o něm dvacet minut. O počítačích ani slovo.
Stará doporučení mě ještě doběhla. Dvěma lidem jsem vysvětlil, že počítače do opravy nepřijímám. Jeden napsal, že Michal říkal něco jiného. Odpověděl jsem, že dostal nesprávnou informaci.
Poprvé jsem k tomu nepřipojil tři návrhy, co bych přesto mohl zkusit.
Asi po měsíci se Michal zeptal, jestli bych jeho sousedce ukázal, jak si má zálohovat fotky z telefonu. Nejdřív napsal mně. Řekl jsem, že teď nemám čas a může se mi připomenout za dva týdny.
Sousedka mi ten večer nevolala. Nebyla domluvená žádná návštěva ani termín, který bych musel na poslední chvíli rušit.
O dva týdny později jsem jí pomohl. Přinesla telefon a stejné koláče jako minule. Byla u nás necelou hodinu. Potom jsem odložil svůj mobil a šel se synem ven.
Michalovi jsem večer napsal, že už to máme hotové. Poděkoval a zeptal se, jestli syn vyzkoušel nové kolo. Poslal jsem mu fotku z odpoledne.
