Článek
S Lenkou jsme se seznámily v prváku na střední.
Seděly jsme spolu v lavici.
Prožily jsme první kluky, maturitu, svatby i narození dětí.
Když se mi něco stalo, automaticky jsem jí volala. Věděla, kdy jsem se poprvé rozešla s manželem ještě před svatbou. Já věděla, proč se dodnes nebaví se svou sestrou.
Nemusela jsem jí nic dlouze vysvětlovat.
Prostě věděla.
I když jsme později měly každá práci a rodinu, snažily jsme se alespoň jednou za měsíc sejít.
Káva, oběd nebo sklenička vína.
Byl to náš zvyk.
Najednou jsem nevěděla, o čem mluvit
Dlouho jsem si ničeho nevšimla.
Pak jsme jednou seděly v kavárně a já poslouchala, jak mi Lenka vypráví o problému své kolegyně.
Nevěděla jsem, kdo ta žena je.
Potom začala mluvit o dalších lidech, které jsem neznala.
Když domluvila, začala jsem zase já vyprávět o synovi a jeho škole.
Viděla jsem, že poslouchá.
Ale také jsem poznala, že ji to vlastně moc nezajímá.
Nebyla nepříjemná.
Ani já ne.
Jen jsme si najednou neměly moc co říct.
Tak jsme začaly vzpomínat.
Na maturitní ples.
Na naši první dovolenou bez rodičů.
Na kluka, do kterého jsme se kdysi obě zamilovaly.
Tehdy jsme se zase smály jako dřív.
Cestou domů mi ale došlo něco zvláštního.
Nejlépe jsme si rozuměly ve chvíli, kdy jsme mluvily o věcech starých dvacet let.
Když schůzku zrušila, ulevilo se mi
Za měsíc jsme měly jít znovu na kávu.
Celý týden jsem věděla, že máme domluvený čtvrtek.
Dřív bych se těšila.
Tentokrát jsem se přistihla, že přemýšlím, jestli bych to nemohla přesunout.
Připadala jsem si hrozně.
Vždyť je to Lenka.
Moje nejlepší kamarádka.
Ve čtvrtek dopoledne mi přišla zpráva.
„Promiň, dneska to nedám. Můžeme někdy příště?“
První pocit nebyl zklamání.
Byla to úleva.
Nemusela jsem nikam jet.
Nemusela jsem dvě hodiny hledat témata.
Nemusela jsem předstírat, že je všechno stejné jako před deseti nebo dvaceti lety.
A právě za tu úlevu jsem se styděla.
Nic špatného jsme si neudělaly
Další termín jsme už nedomluvily.
Nejdřív uběhlo pár týdnů.
Pak dva měsíce.
Jednou jsem otevřela naši konverzaci a chtěla jí napsat.
Nakonec jsem telefon zase odložila.
Nevěděla jsem vlastně co.
Nebyla mezi námi hádka.
Nikdo nikoho nezradil.
Ani jsme si neřekly, že naše přátelství končí.
Prostě jsme si postupně přestaly volat.
Dřív jsem si myslela, že nejlepší kamarádka je člověk na celý život.
A když se přátelství rozpadne, musí se něco stát.
Dnes už si tím nejsem jistá.
S Lenkou jsme spolu strávily velkou část života a nic z toho se tím nemaže.
Když se potkáme, pořád ji ráda vidím.
Občas si napíšeme.
Jen už jí nevolám jako první, když se něco stane.
A ona nevolá mně.
Možná jsme se nepřestaly mít rády.
Jen jsme se přestaly navzájem potřebovat tak jako dřív.
Nejtěžší pro mě bylo přijmout, že někdy vztah nemusí nikdo pokazit.
Někdy prostě pomalu skončí sám.
