Článek
Jaroslav přestal řídit autobus před dvěma lety. Důchod mu zpočátku vyhovoval, hlavně v zimě, kdy mohl poslouchat zprávy o namrzlých silnicích ještě v posteli. Po čase se ale začal v sobotu budit před šestou. Věděl, že za hodinu projede kolem jeho domu minibus, který obec objednávala pro cesty do města. Často v něm seděli dva lidé.
Sám tenhle spoj nikdy neřídil. Téměř třicet let však vozil lidi stejným údolím a většinu místních znal dřív podle zastávky než podle jména. Sobotní minibus považoval za pokračování své práce. Když si v obecním zpravodaji přečetl, že se kvůli malému zájmu zvažuje jeho zrušení, přišel na úřad s několika starými jízdními řády.
Starostka mu vysvětlila, že lidé nyní většinou nakupují cestou z práce nebo je vozí rodina. Obec chtěla před dalším objednáním služby zjistit, zda má týdenní provoz smysl. Jaroslav namítal, že si na minibus ještě všichni nezvykli. Jezdil osm měsíců. To mu nepřipadalo dlouho, zvlášť když si pamatoval spoje, které si lidé předávali v rodině jako dobrou radu.
První sobotu pozval souseda Zdeňka. Ten nikam nepotřeboval, ale Jaroslav mu nabídl cestu a slíbil, že ve městě zajdou na kávu. Přidaly se dvě ženy z vedlejší ulice a známý, který si chtěl prohlédnout nové zahradnictví. Jaroslav zaplatil čtyřem hostům cestu tam i zpátky. S ním a dvěma dalšími cestujícími tak ve voze sedělo sedm lidí.
Ve městě strávili necelé tři hodiny. Jeden nakoupil, ostatní se prošli a společně poseděli v cukrárně. Cestou domů se shodli, že to bylo příjemné. Jaroslav si večer do sešitu poznamenal počet cestujících a cenu jízdenek. Poprvé od návštěvy úřadu měl pocit, že místo vzpomínání něco udělal.
Během dalších pěti sobot postup zopakoval. Vždy zaplatil čtyřem lidem, někdy stejným, jindy oslovil někoho dalšího. Když pozvaný odřekl, hledal náhradníka. Za šest týdnů pořídil čtyřiadvacet zpátečních jízdenek pro své hosty, vlastní jízdné si hradil zvlášť. V sešitu postupně přibývaly poznámky o trhu, cukrárně a otevírací době zahradnictví.
Na zastávce se z toho stala drobná zábava. Zdeněk se ptal, jestli má Jaroslav příště přinést i seznam požadovaných nákupů. Řidič si z něj dělal legraci, že mu bude muset přenechat provizi za shánění cestujících. Jaroslav se smál s nimi. Vadilo mu jen slovo výlet. Chtěl ukazovat, že autobus lidem slouží, nikoli že jim vymyslel sobotní program.
Přesto se mu ten program dařil. Pamatoval si, kdo nechce dlouho chodit, kdo má rád trh a kdo si rád sedne u okna. Doma míval od čtvrtka na stole rozepsaná jména. Manželka mu připomněla, že do města mohou jet spolu autem, až bude skutečně něco potřebovat. Odpovídal, že o jeho nákup přece nejde.
Když obec pozvala zájemce na debatu o dalším provozu, Jaroslav očekával podporu. Mohl ukázat šest sobot s podstatně lépe obsazeným vozem. Do sešitu si připsal i jména lidí, kteří minibus před jeho pozváním vůbec nevyužili. Byl přesvědčený, že právě jim pomohl objevit něco potřebného. Své platby chápal jako počáteční pobídku, která už nebude dlouho nutná.
Na setkání přišlo jedenáct obyvatel. Starostka se ptala hlavně na to, kdo počítá s pravidelnými cestami na podzim. Jedna žena chtěla jezdit jednou za měsíc na větší nákup. Jiná vysvětlila, že se jí hodí sobota, kdy nemůže přijet dcera. Zdeněk řekl, že s Jaroslavem to bylo pěkné, ale každý týden by do města nejezdil. Neměl tam co dělat.
Ostatní hosté to měli podobně. Někteří by si občas výlet zaplatili, další přijali hlavně společnost a nabídku zdarma. Na otázku, zda s nimi může obec pravidelně počítat, však odpovídali zdrženlivě. Jaroslav se na to předtím neptal. Za dostatečnou odpověď považoval, že ráno přišli na zastávku a večer mu poděkovali.
Chvíli nechal mluvit ostatní. Potom otevřel sešit a řekl, kolik jízdenek koupil. Starostka si k přehledu cestujících udělala poznámku a požádala ho, aby své hosty označil. Udělal to ještě u stolu. Po jejich odečtení zůstávali většinou jen jednotliví cestující. Bylo potřeba rozhodnout, zda jim obec dál zaplatí vůz každou sobotu.
„Já myslel, že když si zvyknou, budou jezdit,“ vysvětlil.
Starostka mu sešit vrátila. Poděkovala, že údaje doplnil, a znovu se obrátila k lidem, kteří minibus potřebovali na nákup. Jaroslav poslouchal jejich návrhy. Mluvili o jednom dopoledni za měsíc a o předem domluvených termínech. Ještě před hodinou by takové řešení považoval za ústup. Teď už pro týdenní provoz neměl koho nabídnout.
Doma manželce přiznal, jak často sháněl na poslední chvíli čtvrtého člověka. Několikrát měl chuť cestu odříct, ale prázdné místo by vnímal jako vlastní neúspěch. Když řídil, počítal lidi u zastávek, aby nikdo nezůstal stát. Teď stejnou pozornost věnoval tomu, aby vůbec někdo nastoupil. Při přípravě seznamů si ten rozdíl nepřipouštěl.
Obec týdenní provoz ukončila. Při poslední jízdě nebyl minibus plný, jak Jaroslav původně plánoval na rozloučenou. Už nikoho nezval na svůj účet. Jel s manželkou pro objednané boty a po návratu chvíli zůstal na zastávce. Řidič mu podal ruku. Jaroslav ještě ukázal k zatáčce, odkud bývalo v zimě nejhorší vyjíždění, a pak nechal vůz odjet.
Na úřad ale chodit nepřestal. Pomohl obejít lidi, kteří na setkání mluvili o občasné potřebě cesty. Tentokrát zapisoval konkrétní termíny a účel. Obec potom objednala jednu společnou cestu na následující měsíc. Nebyl to příslib návratu linky. Další termín se měl domlouvat podle zájmu a Jaroslav už předem nesliboval, že cestující sežene.
Na první cestu přišel bez seznamu náhradníků. Zaplatil za sebe a sedl si za ženu s prázdnou nákupní taškou. Když řidič zavřel dveře, Jaroslav se ještě podíval směrem k posledním domům. Nikdo odtamtud nešel. Vůz se rozjel včas a žena před ním začala sousedce vypočítávat, co potřebuje koupit.
Jaroslavovi zůstalo líto ostatních sobot. Rozumnější objednávání mu nevrátilo zvuk pravidelně přijíždějícího vozu ani pocit, že jeho někdejší práce v obci pokračuje. Ze sedadla cestujícího také viděl, kolik lidí mezitím míří do města vlastními auty. Známou silnicí se jezdilo dál, jen jinak, než byl zvyklý.
Pro obec skončil málo využívaný spoj. Pro něj mizela další část života, ve kterém měl jasné místo. Bylo snadné jeho počínání označit za zbytečné utrácení. Složitější bylo přijmout, že ani poctivě zaplacená plná sedadla neudrží minulost v provozu. Potřebné cesty šlo objednat podle zájmu. Loučení s prací žádný jízdní řád neusnadnil.
