Článek
Tereza začala chodit na keramiku po rozchodu. Nejdřív nosila domů křivé misky, potom hrnky, které jsme opravdu používali. Večer pracovala v pronajaté dílně a o víkendech jezdila na trhy.
Z prvního se vrátila téměř se vším, co přivezla. Pavel jí tehdy řekl, že lidé musí její věci nejdřív poznat. Já navrhla, aby příště udělala menší hrnky.
„Já teď nechci rozbor, mami,“ odpověděla.
Přestala jsem radit. O několik měsíců později už prodávala přes internet a občas se omlouvala, že na nedělní oběd nemůže. Musela dokončit objednávky.
Ve skříňce stály její hrnky
Pavel pracuje v menší stavební firmě. Jednou jsem se tam zastavila cestou od lékaře. Čekal na konec porady a kolegyně mi nabídla, abych si zatím udělala kávu.
Ve skříňce nad linkou stálo šest Tereziných hrnků. Poznala jsem modrou glazuru i malou značku na dně.
Potěšilo mě to. Zeptala jsem se kolegyně, jestli je objednávali společně.
„Ty přinesl Pavel,“ řekla. „Dal nám je před Vánoci.“
O dalších hrncích věděla také. Jeden měl účetní doma, jiný dostal vedoucí. Když jsem to večer zmínila, Pavel dál vyndával nádobí z myčky.
„Chtěl jsem jí trochu pomoct.“
Zeptala jsem se, proč nám Tereza neřekla, že má zakázku od jeho firmy.
Pak se přestal shýbat.
Začalo to jedním nákupem
První sadu objednal Pavlův kolega na svou adresu. Pavel mu potom vrátil peníze a hrnky si odnesl. Nechtěl, aby dcera poznala, že je kupuje táta.
Později požádal další kolegy. Některé věci rozdával, jiné zůstaly v krabici pod jeho pracovním stolem.
„Když jí přišla první objednávka, zavolala mi z tramvaje,“ řekl. „Pořád se smála. Tak jsem to za pár týdnů udělal znovu.“
Pamatovala jsem si ten večer. Tereza nám poslala fotografii zabaleného balíku. Já jí odpověděla, že mám radost. Pavel napsal, že je na ni pyšný.
Nejdřív jsem se zlobila, že za jejími zády něco domlouval. Potom jsem si představila, jak ji po dalším neúspěšném trhu přestáváme povzbuzovat, protože už nevíme co říct.
„Kolik těch objednávek bylo?“
Nevěděl přesně. Musel otevřít zprávy v telefonu.
Výpověď už měla napsanou
Tereza se zastavila v neděli s rozpočtem. Našla levnější dílnu a měla našetřeno na několik měsíců. Poslední čtvrtletí prodala sedmnáct objednávek. Počítala, že když získá víc času, zvládne víc vyrábět.
Pavel seděl vedle ní. Já už věděla, že dvanáct těch nákupů zaplatil on.
Tereza nám ukázala text výpovědi.
„Ještě ji nepodávej,“ řekla jsem.
Zavřela notebook. Čekala další poznámku o jisté práci. Podívala jsem se na Pavla a on položil telefon na stůl.
Nejdřív řekl, že jí chtěl pomoct rozjet prodej. Potom vysvětloval jednotlivé objednávky. Tereza ho několikrát zastavila a chtěla vědět jména.
Nakonec si přitáhla notebook zpátky. Procházela seznam nákupů a škrtala si je na papíře.
„Takže pět,“ řekla.
Pavel připomněl, že její keramika je dobrá. Tereza se na něj nepodívala.
„Já se teď neptám, jestli se ti líbí.“
Další objednávka
Výpověď nepodala. Několik dní nám nevolala a Pavel měl nutkání za ní zajet. Přemluvila jsem ho, aby počkal. Sama jsem jí napsala jen to, kdy jsem se o nákupech dozvěděla.
O dva týdny později přišla objednávka od jeho vedoucího. Tereza ji nevyřídila hned. Nejdřív zavolala tátovi.
Pavel přísahal, že tentokrát nic nedomlouval. Vedoucímu se prý hrnek, který dostal, opravdu líbí a chtěl další dva domů.
Dcera peníze vrátila. Napsala mu, že teď nové objednávky nepřijímá. Na jejích stránkách přitom zůstaly hrnky skladem.
Pavel mi to večer ukazoval. Chtěl, abych jí vysvětlila, že odmítá skutečného zákazníka.
Vzala jsem si telefon a přečetla její krátkou zprávu ještě jednou. Potom jsem mu ho vrátila.
„Zavolej mu ty. A řekni mu proč.“
