Článek
Když dcera oznámila, že jede na Erasmus do Lisabonu, měla jsem radost.
Pomáhala jsem jí vybírat kufr, kontrolovala pojištění a asi desetkrát jí připomněla, aby měla kopie dokladů.
Na letišti jsem brečela víc než ona.
První dny jsem pořád kontrolovala telefon. Pak začaly chodit fotky.
Pláž. Výlet do Porta. Večeře s lidmi z několika zemí. Víkend ve Španělsku. Jednou napsala, že našly levné letenky a druhý den ráno letí na Madeiru.
Dívala jsem se na její fotky a začala jsem cítit něco, co se mi vůbec nelíbilo.
Záviděla jsem jí.
A připadala jsem si kvůli tomu jako hrozná máma.
Nešlo o Portugalsko
Nezáviděla jsem jí moře ani počasí.
Záviděla jsem jí, že se může ve středu rozhodnout a v pátek někam odjet.
Že potkává nové lidi.
Že ještě neví, kde bude za dva roky.
Mně bylo v jejím věku dvaadvacet a už jsem měla práci a vážný vztah. Ve čtyřiadvaceti jsem čekala první dítě.
Nelituji toho.
Jen jsem najednou začala přemýšlet nad tím, kolik věcí jsem nikdy ani nezkusila.
Nikdy jsem nežila v zahraničí. Nikdy jsem nikam neodjela sama. Celý dospělý život jsem měla pocit, že musím dělat hlavně rozumné věci.
Když mi dcera poslala fotografii z dalšího výletu, místo toho, abych se zeptala, jak se měla, jsem napsala:
„A kolik tě to zase stálo?“
Příště jsem jí připomněla, že tam přijela hlavně studovat.
Sama jsem slyšela, jak otráveně zním.
Jedna otázka mě zastavila
Jednou jsme spolu mluvily přes video.
Vyprávěla mi, že pojedou na víkend do Madridu. Já zase začala něco říkat o penězích a škole.
Chvíli mlčela.
Pak se zeptala:
„Mami, ty jsi naštvaná, že se mám dobře?“
Samozřejmě jsem řekla, že ne.
Ale po skončení hovoru jsem zůstala sedět u stolu.
Nebyla jsem naštvaná na ni.
Byla jsem naštvaná sama na sebe.
Nikdo mě nenutil vdát se mladá. Nikdo mi nepřikázal mít děti. Rozhodovala jsem se sama a tehdy mi moje rozhodnutí připadala správná.
Jenže jsem si dlouho myslela, že život má jedno správné pořadí.
Škola. Práce. Partner. Bydlení. Děti.
A že až to všechno zvládnu, budu mít hotovo.
Teprve teď mi docházelo, že právě to „hotovo“ mi začíná vadit.
Nemusím znovu být mladá
Několik dní jsem o tom přemýšlela.
Pak jsem si otevřela kalendář.
Ne proto, abych zkontrolovala manželovy směny nebo kdy přijede syn.
Podívala jsem se, kdy mám čas já.
Napsala jsem kamarádce, se kterou si už několik let říkáme, že spolu někam vyrazíme.
„Co děláš v listopadu?“
Odpověděla skoro okamžitě.
„Proč?“
„Protože bych chtěla někam jet.“
Zatím nemáme koupené letenky. Dokonce ještě ani nevíme kam.
Ale poprvé jsem se nepřistihla při tom, že hledám důvody, proč to nepůjde.
Dceři jsem o našem plánu řekla při dalším hovoru.
Usmála se.
„Vidíš, mami.“
Tentokrát mě její úsměv nenaštval.
Došlo mi totiž, že jí nezávidím Portugalsko ani to, že je jí dvaadvacet.
Záviděla jsem jí, že si dovolila přemýšlet nad tím, co chce ona sama.
A možná je trochu smutné, že jsem se to začala učit až od vlastní dcery.
Ale lepší teď než nikdy.
