Článek
Z autobusu jsem nejdřív zahlédla jen oranžový obdélník. Až na chodníku před domem jsem poznala Radkův obličej, větší než naše balkonové dveře. Pod ním stálo, že obec potřebuje nový směr. Zvedla jsem hlavu k našim muškátům, které zůstaly napůl schované za jeho ramenem. Sousedka odnaproti mi zamávala. „Tak vy už máte jasno,“ zavolala. Odpověděla jsem jen pozdravem a cestou do třetího patra přemýšlela, co všechno si lidé z jednoho kusu plachty odvodí.
Tomáš stál v kuchyni a krájel cibuli. Na stole ležely nůžky a zbytek plastových pásek. „Je to trochu větší, než jsem čekal,“ řekl místo přivítání. Bratra jsem znala přes dvacet let. Pomohl nám při stěhování a po tátově smrti za mnou přijel, i když Tomáš zrovna nebyl doma. Jenže právě Radek teď prosazoval zbourání bývalé školy kvůli parkovišti. V přízemí přitom fungovala knihovna. Na besedě jsem se ho ptala, kam mají chodit děti na čtenářský kroužek. Odpověděl, že obec musí nejdřív řešit praktické potřeby. Od té doby jsme o tom spolu nemluvili.
Chtěl mu jen pomoct
„Proč ses mě nezeptal?“ položila jsem tašku vedle botníku. Tomáš odložil nůž. Radek prý potřeboval místo u hlavní ulice a náš balkon se nabízel. „Vždyť ho znáš. Není to nějaký cizí člověk.“ Právě proto se mi odpovídalo obtížně. Kdyby visela venku tvář někoho neznámého, mohla jsem se zlobit bez všech vzpomínek na společné dovolené a půjčenou dodávku. Řekla jsem, že Radka volit nebudu. Tomáš se na mě podíval tak překvapeně, až mě napadlo, jestli moje otázky na besedě považoval jen za společenskou konverzaci.
Večeřeli jsme u malého stolu proti balkonu. Přes plachtu do kuchyně pronikalo oranžové světlo. Tomáš vysvětloval, že bratr kandiduje poprvé a potřebuje vědět, že za ním rodina stojí. „Já za ním klidně budu stát, až bude stěhovat skříň,“ řekla jsem. Znělo to jízlivěji, než jsem chtěla. Manžel přestal jíst. Připomněl mi, že Radek nám taky nikdy nepředkládal seznam názorů, se kterými musíme souhlasit, než nám pomůže. Neměla jsem chuť počítat rodinné laskavosti, ale zároveň jsem věděla, že představa Radka pod naším balkonem, jak si prohlíží prázdné zábradlí, mi není příjemná.
Vedle můžu pověsit vlastní
Druhý den jsem v práci otevřela prázdný dokument. Chtěla jsem vytisknout krátkou větu, že plakát nevyjadřuje názor všech členů domácnosti. Napsaná černě na bílém vypadala jako začátek sousedské války. Dokument jsem zavřela. Doma už Tomáš věděl, že plachtu chci sundat před sobotou, kdy měl Radek přijít s manželkou na večeři. „Tak si vedle pověs, koho chceš ty,“ navrhl. „Nebudu ti do toho mluvit.“ Myslel to vážně. Dokonce se šel podívat, jestli by se vedle bratrovy hlavy vešel ještě menší plakát. Najednou jsem před sebou neměla zákaz, proti kterému bych se mohla snadno vymezit.
Jenže já nechtěla pod balkonem vysvětlovat kolemjdoucím naše manželství. Nechtěla jsem tam ani vlastní vyjádření. „Já bych chtěla mít zase venku kytky,“ řekla jsem. Tomáš si sedl na práh balkonových dveří. „A kdybych to s tebou probral předem, dovolila bys mi ho pověsit?“ Musela jsem přiznat, že nejspíš ne. Tím nezmizelo, že se mě nezeptal. Přesto mě jeho otázka zaskočila. Čekala jsem, že až mu svůj nesouhlas vysvětlím, sám uzná, že plachta musí dolů. On mi rozuměl, a přesto ji chtěl nechat viset. Chvíli jsme oba koukali ven. Za Radkovou tváří projel autobus a dole někdo zatroubil.
U stolu bude chybět jedna věta
V pátek jsem Tomáše znovu požádala, abychom plachtu alespoň do návštěvy sundali. „Nechci před Radkem předstírat, že jsme se dohodli,“ řekla jsem. Dlouho neodpovídal. Pak přinesl nůžky. „Do soboty. Potom mu to řekneme.“ Držela jsem spodní okraj, zatímco stříhal pásky. Když se Radkův obličej sesunul mezi nás, měla jsem chuť se zasmát. Tomáš však pečlivě rovnal rohy a já mlčela. Nabídla jsem, že bratrovi ještě zavolám. „A řekneš mu, že jsem ji musel sundat kvůli tobě?“ zeptal se. Telefon jsem položila. „Řeknu mu, že ji tam já nechci. Za tebe mluvit nebudu.“ Tomáš přikývl, ale dál skládal plachtu.
V sobotu jsem prostřela pro čtyři a přidala do salátu ředkvičky, které má Radek rád. Tomáš odnesl složenou plachtu z kuchyně do předsíně. Opřel ji o botník; do skříně se nevešla. Při hledání otvíráku jsem zjistila, že si v hlavě připravuju zdvořilé otázky na děti a na dovolenou. Rozhovor o balkoně jsem chtěla mít za sebou, jen jsem doufala, že ho začne někdo jiný. „Ví Radek, že jsme se kvůli tomu nepohodli?“ zeptala jsem se. Tomáš zavrtěl hlavou. Z kuchyně bylo vidět na čtyři připravené talíře i na plachtu u dveří. Když zazvonili, oba jsme se zvedli. Tomáš došel ke dveřím první, ale s rukou na klice se ještě ohlédl po mně.
