Článek
S Petrou jsme se znaly přes dvacet let. Seznámily jsme se, když naše děti chodily do školky, a později jsme se vídaly i bez nich. Ona znala moje rodiče, já její sestru. Když se mi před lety rozpadalo manželství, seděla u mě v kuchyni a nechala mě vyprávět pořád dokola stejné věci. Nikdy mi neřekla, že už je slyšela. Právě na to jsem si vzpomněla, když mě poprvé požádala o pomoc, kterou bych od nikoho jiného přijmout nechtěla.
Bylo mi osmačtyřicet, žila jsem sama a pracovala v menším papírnictví. Syn už bydlel s přítelkyní. Měla jsem svoje večery a s Petrou jsme občas zašly do kina nebo si udělaly večeři u mě. Její manžel Karel o tom věděl. Několikrát nás odvezl domů, když jsme si daly víno. Byl to člověk, se kterým jsem mohla normálně mluvit, ale kamarádily jsme se my dvě. Když mi Petra něco řekla o jejich domácnosti, zůstávalo to mezi námi.
Poslední rok si stěžovala častěji. Karel podle ní pořád pracoval a po návratu domů už chtěl mít klid. Když něco navrhla, odpověděl, že uvidí. Mluvila o tom, že vedle něj žije jako někdo, kdo zajišťuje nákupy a rodinné návštěvy. Nevěděla jsem, jak to mezi nimi skutečně vypadá. Věděla jsem jenom, že se moje kamarádka netěší domů.
Jednou v pátek mi zavolala kolem páté. Právě jsem zavírala obchod a v hlavě měla seznam věcí, které musím cestou koupit. Zeptala se, jestli jsem večer doma. Řekla jsem, že ano, a myslela si, že se chce zastavit. Potom dodala, že přijít nemůže, ale potřebuje, abych Karlovi řekla, že u mě byla.
„Kdyby se náhodou ptal,“ zdůraznila.
Zeptala jsem se jí, kam jde. Chvíli mlčela. Pak mi řekla, že se schází s mužem, kterého poznala na pracovním školení. Jmenoval se Marek a žil v jiném městě. Zatím prý neví, co z toho bude. Nechce všechno doma rozbít kvůli něčemu, co možná za měsíc skončí. Potřebuje si nejdřív ujasnit, co chce.
Řekla jsem, že bych Karlovi lhát nechtěla. Petra odpověděla, že po mně nechce žádný velký příběh. Jen potvrdit jeden večer. Ani nevěděla, jestli se vůbec ozve. Snažila jsem se jí vysvětlit, že když se ozve, budu do toho zatažená i já. Ona mi připomněla, kolikrát u mě skutečně seděla, když mi nebylo dobře.
„Teď potřebuju pomoct já, Ireno.“
Souhlasila jsem. Nebylo to tak, že bych nenašla možnost odmítnout. Prostě jsem nechtěla být člověkem, který jí po dvaceti letech řekne, že se s tím má vypořádat sama. Petra mi poslala zprávu, že jsme si objednaly jídlo a že ode mě odešla po desáté. Zeptala jsem se, proč mi to píše tak podrobně. Prý pro jistotu, abychom si neodporovaly.
Karel ten večer nevolal. Seděla jsem doma u televize a chvílemi se dívala na telefon. Když mi před jedenáctou přišla od Petry zpráva se srdíčkem a poděkováním, ulevilo se mi. Nikomu jsem nakonec nic neřekla. Mohla jsem si představovat, že jsem jen vyslechla kamarádku a nechala ji rozhodovat o vlastním životě.
O týden později mě Karel potkal před obchodem. Nesl tašku z lékárny a zeptal se, jestli už mi přestalo téct pod dřezem. Nechápala jsem, proč se ptá. Potom dodal, že Petra říkala, že jsme v pátek musely uklízet vodu a večeře se protáhla. V bytě mi opravdu několik dní předtím kapal sifon. Petra o tom věděla.
„Jo, už je to spravené,“ odpověděla jsem.
Usmál se, rozloučil a šel dál. Zůstala jsem stát s klíčem od obchodu v ruce. To byla moje první lež. Nebyla dlouhá a nemusela jsem si ji předem nacvičit. Jen jsem odpověděla na otázku způsobem, který potvrzoval večer, u kterého jsem vůbec nebyla.
Petře jsem potom napsala, že se mi to nelíbí. Zavolala mi a vysvětlovala, že přece nešlo o nic hrozného. Voda mi skutečně tekla pod dřezem a Karel se mnou mluvil normálně. Řekla jsem jí, že právě proto je mi to nepříjemné. Věřil mi. Nečekal, že stojím před vlastním obchodem a snažím se nevypadat překvapeně.
Slíbila, že už mě do toho tahat nebude.
Další čtvrtek mi napsala, že Marek přijede na jednu noc. U Karla už prý řekla, že jde ke mně. Tentokrát bychom měly být v kině. Poslala mi název filmu a čas promítání. Zeptala jsem se, proč mi to oznamuje až potom, co to doma řekla. Odpověděla, že nechtěla vymýšlet další lidi a že se na ni přece můžu spolehnout, až budu něco potřebovat já.
Snažila jsem se jí zavolat, ale nezvedala telefon. Večer přišla zpráva, že se ozve zítra. Seděla jsem nad názvem filmu a zjistila, že hledám, o čem je. Nechtěla jsem souhlasit. Přesto jsem se připravovala na rozhovor, který by mohl přijít.
Karel zavolal krátce po deváté. Prý se Petře nemůže dovolat a chtěl vědět, jestli už jdeme z kina. Byla jsem doma, měla mokré vlasy a právě jsem uklízela prádlo. Řekla jsem mu, že film skončil a Petra ještě potřebovala něco zařídit. Zeptal se, jestli jsme byly autem. Odpověděla jsem, že každá po svém. To mě napadlo až v tu chvíli.
Po zavěšení jsem Petře napsala, ať mu zavolá. Odpověděla skoro okamžitě. Poděkovala a dodala, že mi všechno vysvětlí. Telefon jsem položila na pračku. Mokré prádlo jsem nechala v koši a sedla si na kraj vany. Kdyby zavolal znovu, nevěděla bych ani, jak ten film skončil.
Když jsme se potom sešly, Petra měla dobrou náladu. Marek ji prý poslouchal a pamatoval si věci, které mu řekla. Nechtěla jsem jí kazit radost, ale řekla jsem, že takhle pokračovat nemůžeme. Ať Karlovi poví, že potřebuje být sama, nebo ať si s ním promluví o tom, co se děje. Já už nechci být součástí jejích večerů, kterých se neúčastním.
Petra se rozplakala. Karel se prý začal snažit, objednal je na společnou konzultaci a chtěl vědět, jestli ještě mají šanci. Ona mu nedokázala odpovědět. Nechtěla Marka pustit a zároveň si neuměla představit, že po čtyřiadvaceti letech odejde od manžela. Poslouchala jsem ji a cítila, že jí znovu ustupuji.
Nakonec jsem řekla, že jí mohu pomoct přemýšlet, co chce, ale ne jí dál krýt záda. Přikývla. Když odcházela, objala mě a řekla, že neví, co by si beze mě počala. Ta věta mi udělala dobře. Doma jsem si ji vybavovala častěji než to, co jsme si vlastně slíbily.
Karel přišel do papírnictví následující pondělí. Nejdřív jsem si myslela, že potřebuje náplň do tiskárny. Občas si ji u nás kupoval. Jenže v ruce držel malou tašku a počkal, až odejde poslední zákaznice. Potom ji položil na pult. Byla v ní káva a krabička sušenek.
„Petra říkala, že teď na ni máš hodně času. Tak jsem ti chtěl poděkovat.“
Začala jsem odpovídat, že nemusí nic nosit. Přerušil mě. Věděl prý, že se mi svěřuje a že si spolu dokážeme povídat o věcech, které jemu doma řekne jen těžko. Je rád, že má někoho, kdo ji vyslechne. Pak dodal, že si uvědomuje, jak dlouho doma fungoval hlavně tak, aby se všechno zařídilo, a neptal se jí, jestli je spokojená.
Nevěděla jsem, kam se dívat. Na pultě ležela kniha objednávek a vedle ní taška od člověka, kterému jsem před několika dny bez zaváhání vymyslela cestu z kina. Karel se mě na Petru nevyptával. Nechtěl vědět, co přesně mi říká. Jen mě požádal, abych ji dál poslouchala, protože jemu teď moc nevěří.
„Aspoň u tebe se nemusí do ničeho nutit,“ řekl.
Tašku jsem mu chtěla vrátit. Jenže by se zeptal proč a já neměla připravenou odpověď. Poděkovala jsem. Když odešel, schovala jsem ji pod pult, abych se na ni nemusela dívat. O půl hodiny později jsem zákaznici špatně spočítala nákup a musela se omluvit. Nebyla to velká chyba. Jen jsem pořád slyšela, za co mi Karel děkoval.
Petře jsem zavolala po práci. Řekla jsem jí, že už mě jako důvod svého odchodu použít nesmí. Nemám v úmyslu vyprávět Karlovi její soukromí, ale další lež nepotvrdím. Petra nejdřív odpověděla, že je to v pořádku. Potom se zeptala, jestli mi Karel něco říkal o ní a Markovi. Když jsem vysvětlila, proč přišel, dlouho mlčela.
„On tě umí dostat na svou stranu,“ řekla nakonec.
Odpověděla jsem, že mi žádnou stranu nenabízel. Ani se mě na nic neptal. Petra namítla, že ho znám jen z krátkých návštěv a že u nich doma nežiju. V tom měla pravdu. Jenže já se s ní nehádala o to, kdo je lepší člověk. Říkala jsem jí, že jsem už dvakrát vědomě lhala a nechci to opakovat.
Pak mi připomněla dobu mého rozvodu. Kolikrát přijela večer, kolik rozhovorů vyslechla a že nikdy nehodnotila, jestli se chovám správně. Zeptala se, proč já najednou potřebuji soudit ji. Řekla jsem, že ji nesoudím. Jen už nedokážu být tím člověkem, kterého si ve svém vyprávění posadí ke stolu, kdykoli potřebuje odejít za Markem.
Petra řekla, že asi špatně pochopila, co pro mě naše přátelství znamená. Potom zavěsila. Měla jsem chuť jí hned zavolat zpátky a vysvětlit to lépe. Věděla jsem ale, že kdybych slyšela její pláč, zase bych začala hledat něco, co ještě mohu slíbit.
Čtyři dny se neozvala. V pátek odpoledne přišla zpráva, že už Karlovi řekla, že jde ke mně. Prý naposledy. Marek potřeboval něco důležitého probrat a ona to nemohla odložit. Přečetla jsem si zprávu několikrát. Pak jsem napsala, že jsme se domluvily jinak a že u mě ten večer nebude.
Odpověděla, že jí to přece nemusím takhle vracet. Stačí, když nezvednu telefon. Nikomu nebudu lhát a ona bude mít prostor vyřešit si svoje věci. Dívala jsem se na displej a na chvíli mi to připadalo jako možnost, která by uklidnila nás obě.
Jenže Karel už na mou odpověď ani nemusel čekat. Dvakrát jsem mu potvrdila, že jsme byly spolu. Mohl tomu věřit i ve chvíli, kdy bych mlčela.
Napsala jsem Petře, že až se mě zeptá, řeknu pravdu o sobě. Nepošlu mu její zprávy ani nebudu popisovat, s kým se schází. Ale nebudu tvrdit, že přišla. Odpověděla jedinou větou: Tak mu to rovnou všechno řekni, když ti na tom tak záleží.
Karel mi ten večer opravdu zavolal. Nezeptal se na Marka ani na jejich manželství. Chtěl vědět, jestli tam Petra ještě je, protože jí potřebuje něco předat. Řekla jsem mu, že u mě není. Potom jsem dodala, že se mnou nebyla ani ten večer v kině.
Na druhém konci bylo chvíli ticho.
„Ale říkala jsi, že jste zrovna skončily.“
Odpověděla jsem, že ano, že jsem mu lhala. Omluvila jsem se. Začal se ptát, kde tedy byla. Řekla jsem, že to musí probrat s ní. Neměl z toho radost. Zeptal se, jestli mi opravdu připadá fér omluvit se a potom mu dál nic neříct. Nevěděla jsem, jak odpovědět tak, aby to znělo dobře. Nic na tom dobře neznělo.
Řekla jsem jen, že jsem udělala chybu, když jsem za ni potvrdila něco, u čeho jsem nebyla. Karel se zeptal ještě na pátek s vytopenou kuchyní. Přiznala jsem, že tehdy nepřišla také. Poděkoval mi úplně jiným hlasem než v obchodě a hovor ukončil.
Petra mi zavolala krátce potom. Věděla už, co jsem řekla. Křičela, že jsem slíbila mlčet a pak jí v nejhorší chvíli ublížila. Připomněla jsem jí, že jsem jí ten den napsala, co udělám. Odpověděla, že správná kamarádka by přece věděla, kdy se takové rozhodnutí nehodí.
Od té doby se nevídáme. Nevím přesně, co si s Karlem řekli a jestli spolu zůstanou. Něco jsem slyšela od společné známé, ale neptala jsem se dál. Kávu, kterou mi přinesl, jsem odnesla k sestře. Sušenky zůstaly několik týdnů v tašce pod pultem. Nedokázala jsem je otevřít, ale připadalo mi hloupé je vyhodit.
Petru jsem minulý týden potkala v supermarketu. Stála u pokladny a pokládala na pás nákup. Pozdravila jsem ji. Odpověděla, ale dál vyndávala věci z košíku. Přidala jsem se do vedlejší fronty a chvíli čekala, jestli se na mě ještě podívá.
Zaplatila dřív než já. Vzala tašky a odešla. Doma jsem potom našla v telefonu naši společnou fotografii z dovolené před několika lety. Chtěla jsem se na ni podívat, ne ji vymazat. Petra mě na ní držela kolem ramen a já se smála. Ten večer jsme opravdu strávily spolu.
