Článek
Vlasy mi začaly výrazně řídnout ještě před čtyřicítkou. Dlouho jsem zkoušela různé účesy a pěšinku posouvala tak důkladně, že už skoro neměla kam pokračovat.
Když jsem si pořídila první paruku, půl dne jsem v ní chodila po bytě.
Pak jsem vyrazila do pekárny. Prodavačka mi pochválila nový sestřih a zeptala se, jestli chci chleba vcelku.
Čekala jsem odhalení. Dostala jsem otázku na chleba.
Postupně jsem si zvykla. V práci to věděly dvě kolegyně, doma všichni. Paruka se stala součástí ranního chystání stejně jako brýle a rtěnka.
Po rozvodu jsem ji nosila dál. Jen přibylo něco, s čím jsem předtím nepočítala.
Seznamování.
S Romanem mi bylo dobře
Potkali jsme se na oslavě společné známé. Roman seděl vedle mě a během večera jsme zjistili, že oba nesnášíme výlety, které začínají slovy „to je jen kousek“.
Za týden mě pozval na večeři.
Byl mi sympatický tím, že se nesnažil všechno proměnit v soutěž. Když jsem řekla, že neumím lyžovat, nezačal vysvětlovat, jak snadno by mě to naučil.
„Já zase neumím péct,“ přiznal. „A už jsem se s tím smířil.“
Po několika schůzkách mi přejel rukou po vlasech.
Na okamžik jsem ztuhla.
„Promiň,“ řekl a stáhl ruku.
Tvrdila jsem, že mě polekal. Byla to pravda, jen ne celá.
Pořád se něco nehodilo
Navrhl víkend na jižní Moravě. Vymyslela jsem si pracovní povinnosti.
Pozval mě k sobě na večeři s tím, že můžu zůstat do rána. Připomněla jsem mu, že v sobotu vstávám brzy.
Nevstávala jsem.
Čím déle jsme se znali, tím víc mi připadalo, že jsem propásla vhodnou chvíli. Na první schůzce by stačila jedna věta. Po dvou měsících už jsem si v hlavě připravovala celý projev.
Jednou večer se mě Roman zeptal:
„Ireno, chceš se se mnou vlastně vídat?“
Seděli jsme v mém obýváku a já měla jeho ruku v dlani.
„Samozřejmě.“
„Tak proč je pokaždé nějaký důvod, abychom byli spolu jen pár hodin?“
Mohla jsem se zase vymluvit na práci. Tentokrát už by mi nevěřil.
Jedna obyčejná věta
„Nosím paruku,“ řekla jsem.
Roman se podíval na moje vlasy.
„Aha.“
Čekala jsem něco dalšího. Něco, podle čeho poznám, jestli je zklamaný.
„Mám málo vlastních vlasů. Hodně málo. A nechtěla jsem, abys mě bez ní viděl.“
Chvíli mlčel.
„Já myslel, že se mnou nechceš být sama.“
„Chtěla jsem.“
„Tak to jsem rád.“
Byla jsem ráda také, ale nestačilo to k tomu, abych najednou přestala mít strach.
Požádala jsem ho, ať chvíli počká, a šla do ložnice. Paruku jsem sundala, zbylé vlasy uhladila dlaní a několikrát se podívala do zrcadla.
Do obýváku jsem se vrátila s pocitem, že jsem si zapomněla vzít něco mnohem důležitějšího než vlasy.
Roman vstal.
„Mám něco říct?“
„Nevím.“
„Já taky ne.“
To mě nečekaně rozesmálo. Sedla jsem si vedle něj. Tentokrát mi pohladil ruku.
Ráno u stolu
Zůstal u mě.
V noci jsem skoro nespala. Když jsem šla ráno do koupelny, automaticky jsem sáhla po paruce. Chvíli jsem ji držela a potom ji zase odložila.
Roman stál v kuchyni před otevřenou skříňkou.
„Kde máš hrnky?“
Ukázala jsem mu na polici. Otočil se ke mně, řekl dobré ráno a zeptal se, jestli chci kávu.
Měla jsem připravenou odpověď na odmítnutí. Na otázku o kávě jsem se musela na okamžik soustředit.
Od té doby uplynuly tři měsíce. Paruku nosím dál a občas se před Romanem ještě přistihnu, jak si kontroluji vlasy v odrazu okna.
Nedávno mě pozval na další víkend.
„Tentokrát můžeš?“ zeptal se.
Podívala jsem se do kalendáře, který jsem měla otevřený před sebou.
Poprvé jsem v něm opravdu hledala volný termín.
