Článek
S Romanem jsme manželé osmnáct let. Když jsme se poznali, byl už tři roky rozvedený. S Lenkou měli syna, dnes třicetiletého Davida. Já vychovala dceru z prvního manželství. Byli jsme rádi, když se naše rodiny dokázaly sejít bez nepříjemností.
Lenka žila sama. Vídaly jsme se při Davidových narozeninách. Nikdy jsem neměla pocit, že se musím bát, když Romanovi zavolá.
O své nemoci nejdřív řekla synovi. David pracuje v Německu a přijel hned, jak mohl. Jenže po pár dnech musel zpátky. Léčba měla trvat měsíce a někdo jí potřeboval pomáhat i mezi jeho návštěvami.
Roman se nabídl, že ji bude vozit na vyšetření. Měl pružnější pracovní dobu než já a bydlela od nás dvacet minut autem.
Řekla jsem, že samozřejmě. Když bylo jeho auto v servisu, dala jsem mu svoje klíče. Připravila jsem jí i polévku do krabičky. Byla jsem ráda, že můžeme udělat něco užitečného.
Z nákupu se postupně stal celý večer
Nejdřív šlo o jednu cestu týdně. Pak Roman začal vozit nákup a občas u Lenky něco opravil. Po některých dnech léčby jí bylo hodně zle. Nechtěl ji nechat samotnou, dokud se trochu nezlepší.
Rozuměla jsem tomu. Když přišel pozdě, nechala jsem mu večeři v lednici. Někdy ji snědl, jindy řekl, že už jedl s Lenkou, protože potřeboval dohlédnout, aby si také něco vzala.
Odložili jsme opravu pergoly i výlet s přáteli. Lenka potřebovala pomoc a já si říkala, že pergola nikam neuteče.
Jenže jsem začala odkládat i obyčejné věci. Nešla jsem večer na procházku, abych byla doma, až se vrátí. Čekala jsem s večeří. Když zavolal, že přijede později, odpovídala jsem, že to nevadí.
Vadilo. Jen jsem nevěděla, jak tu větu dokončit, abych sama sobě nepřipadala odporná.
Na výročí jsme si čas najít měli
Naše výročí nebylo nikdy velká událost. Obvykle jsme šli na večeři a cestou domů se přeli, kdo si špatně pamatuje první rande. Tentokrát Roman sám navrhl restauraci a udělal rezervaci.
Ten den měl být u Lenky jen odpoledne. Napsala jsem mu v půl šesté, že vyrazím rovnou z práce. Odpověděl, že mě tam dožene.
Sedla jsem si ke stolu a objednala vodu. Po dvaceti minutách přišla zpráva, že Lenka nechce zůstat sama a on ještě chvíli počká.
Zeptala jsem se, jestli je jí hůř. Napsal, že fyzicky ne, ale rozplakala se. Odpověděla jsem, že chápu.
Číšník se přišel podruhé zeptat na objednávku. Řekla jsem, že ještě počkám. Potom jsem Romanovi zavolala.
„Tak přijeď za námi,“ navrhl. „Můžeme objednat něco sem.“
Chvíli jsem se dívala na prázdnou židli naproti sobě.
„Já nechci přijet za vámi. Chci dneska být s tebou.“
Bylo ticho. Pak řekl, že snad chápu, jaká je situace.
Zaplatila jsem vodu a šla domů. Rozbrečela jsem se až v autě. Přemýšlela jsem, proč jsem mu napsala, že chápu. Stačila jedna jeho věta o Lence a já zase odpověděla, jako by naše domluva vůbec nebyla důležitá.
Všechno jsem řekla špatně
Roman přišel před desátou. Přinesl mi zákusek. Postavil krabičku na linku a zeptal se, jestli jsem jedla.
Řekla jsem, ať ten zákusek zase odnese.
Byl unavený a já už několik hodin skládala v hlavě věty, které jsem mu chtěla říct. Jakmile stál přede mnou, zůstaly mi jen ty nejhorší.
„Tak se k ní rovnou nastěhuj.“
Zarazil se.
„To nemyslíš vážně.“
„A proč ne? Vždyť tam stejně pořád jsi.“
Řekl, že pomáhá nemocnému člověku a nechce poslouchat takové výčitky. Připomněl, že jsem to zpočátku sama podporovala.
„Kdyby to nebyla tvoje bývalá, taky bys tam byl každý den?“ zeptala jsem se.
Odpověděl, že neví. Ta odpověď mě ranila víc, než kdyby mi hned řekl ano.
O jejich rozvodu jsem znala jen část
Ráno jsme spolu skoro nemluvili. Roman odešel do práce a já nechala zákusek zavřený v lednici. Chtěla jsem mu napsat, ať dnes přijde včas. Pak jsem se zarazila. Co přesně vlastně znamená včas? Vůbec jsme se nedomluvili, jak teď budou naše týdny vypadat.
Večer jsem ho požádala, abychom si sedli. Řekla jsem, že nechci rušit jeho pomoc. Chci vědět, jestli ještě máme nějaký čas, se kterým můžu počítat.
Roman se chvíli bránil. Pak přiznal, že je mu těžké od Lenky odejít, když ho poprosí, aby zůstal.
Při rozvodu jí prý opakoval, že všechno zvládne a je silnější než on. Byla to věta, kterou si pomáhal odejít z manželství, v němž už nechtěl být. Teď ji viděl slabou a závislou na pomoci. Když se loučil, měl pocit, že ji znovu opouští.
„Já nechci, aby sis myslela, že ji chci zpátky,“ řekl.
Věřila jsem mu. Požádala jsem ho však, aby příště řekl Lence pravdu, když máme něco domluveného. Ne že nikam nemusí.
Lenka o naší večeři nevěděla
O pár dní později mi Lenka zavolala, aby poděkovala za polévku. Řekla jsem, že je z minulého týdne a jestli chce, udělám další.
Pak zmínila večer, kdy Roman zůstal déle. Omlouvala se, že byl doma pozdě. Myslela si, že jsme měli jít někam s přáteli.
Řekla jsem, že jsme měli výročí.
Zarazila se. Roman jí to neřekl. Nevěděla, že sedím v restauraci. Jen ho poprosila, aby ještě chvíli neodcházel, a on odpověděl, že může zůstat.
Do té chvíle jsem si v hlavě představovala, že přesně ví, o co mě připravuje. Najednou jsem musela připustit, že o našem večeru věděli dva lidé. Já a můj manžel.
Lenka řekla, že jí je to líto. Chvíli jsem mlčela. Chtěla jsem jí říct něco laskavého, ale byla jsem pořád naštvaná.
Jen jsem řekla, že to musíme vyřešit s Romanem.
Potřebovala jsem přestat čekat
Sepsali jsme, s čím Lenka potřebuje pomoc. Cesty na léčbu, nákup, některé večery. Roman měl v telefonu zprávy od Davida, který se opakovaně ptal, co může zařídit na dálku. Odpovídal mu většinou, že je všechno zvládnuté.
Požádala jsem ho, aby mu tentokrát napsal konkrétně. Neměla jsem sílu poslouchat, že kromě něj není nikdo, když o pomoc ostatní ani pořádně nepožádal.
David si s mámou domluvil delší návštěvu. Její sestra převzala část nákupů. Nešlo zařídit všechno. Roman ji dál vozil a někdy se vracel pozdě. Nově jsem však věděla dopředu, který večer máme společný a kdy si mám udělat svůj program.
Nechtěla jsem z toho udělat pravidlo, přes které se nikdy nejde. Kdyby se jí náhle přitížilo, samozřejmě by jel. Potřebovala jsem ale, aby se každá její prosba automaticky nestala důvodem zrušit naši domluvu.
Roman řekl, že mu to připadá tvrdé. Odpověděla jsem, že mně připadalo tvrdé čekat v restauraci a pak ještě poslouchat, že bych to měla chápat.
Tentokrát se nepokusil vysvětlit, proč jsem měla být klidnější.
Pořád se někdy stydím
Nemůžu říct, že jsem přestala žárlit. Když mu Lenka večer zavolá, pořád poslouchám jeho tón. Někdy se sama na sebe zlobím. Vím, čím prochází, a přesto mi vadí, jak dobře se spolu v některých věcech znají.
Zároveň už mu nemusím tvrdit, že se nic neděje. Když mě něco zasáhne, snažím se říct co. Občas se mi to nepovede a zase začnu slovem vždycky.
Minulý pátek jsme šli do stejné restaurace. Tentokrát jsme si oba objednali. Během večeře Romanovi zazvonil telefon a já ztichla ještě dřív, než se podíval na displej.
Byla to Lenka. Chtěla se domluvit na pondělní cestě.
Roman jí řekl, v kolik přijede. Pak dodal, že teď večeříme a zavolá jí zítra, pokud bude potřeba něco změnit.
Položil telefon. Zeptal se, jestli mi chutná.
Chtěla jsem říct, že ano. Místo toho jsem přiznala, že jsem se zase bála, že odejde.
„Já vím,“ odpověděl.
Potom mi podal jídelní lístek s dezerty. Tentokrát jsme zákusek snědli spolu.
