Článek
Blance jsem k povýšení přinesla koláč z pekárny u nádraží. Ten s drobenkou, který si kupovala po každé uzávěrce. Doma jsem ho přendala do své krabičky, aby se cestou nerozmačkal. Položila jsem ji na nový stůl a prstem přejela po hraně, ještě obalené ochranným kartonem. „Tak hlavně nezapomeň, odkud jsi vzešla,“ řekla jsem. Smály jsme se obě. Tehdy jsem tu větu považovala za vtip. Blanka si ukousla nad ubrouskem a požádala mě, ať za sebou nezavírám. Za deset minut jí měli přivézt skříň.
V oddělení objednávek nás bylo devět. S Blankou jsme seděly naproti sobě jedenáct let a pravidelně spolu jezdily autobusem domů. Věděla jsem, kdy její dcera poprvé přivedla přítele, ona mi pomáhala vybírat šaty na oslavu manželových padesátin. Když se u nás začalo mluvit o rozdělení oddělení mezi dvě pobočky, čekala jsem, že se první něco dozvím právě od ní. Zajímalo mě hlavně, jestli budu dál jezdit dvacet minut, nebo skoro hodinu s přestupem. Doma jsem už několik večerů počítala, v kolik bych musela vstávat.
Hrnek zůstal u dveří
První pondělí po jejím povýšení jsem přišla k Blance s kávou jako obvykle. Na obrazovce měla tabulku, kterou po mém příchodu přepnula. „Už se ví, kdo půjde na druhou pobočku?“ zeptala jsem se. Zavrtěla hlavou. „Ještě se to řeší. Až bude rozhodnuto, řekneme vám to společně.“ To množné číslo mě zarazilo víc než zavřená tabulka. Před měsícem jsme u stejného kávovaru společně nadávaly, že nám vedení všechno oznamuje na poslední chvíli. Teď mluvila jeho hlasem. Svůj hrnek jsem si odnesla zpátky dřív, než jsem stačila ochutnat.
Dva dny nato mi jiná kolegyně řekla, že prý přesunou hlavně lidi bez malých dětí. Našla jsem Blanku u kopírky a zeptala se, jestli mám kvůli dospělému synovi rovnou počítat s delším dojížděním. Rozhlédla se po chodbě. „Iveto, tohle není rozhodnuté. Prosím, neber ty řeči jako hotovou věc.“ Chtěla jsem slyšet něco jiného: že o mně ví, že při jednání připomene moje ranní spoje, že se za mě postaví. Místo toho narovnala vyjeté papíry a odešla. Ten den jsem jí do autobusu nedržela místo. Tašku jsem nechala na sedadle vedle sebe, dokud se neobjevila jiná cestující.
U oběda bylo najednou plno
Když mi Blanka napsala, jestli půjdu na oběd, odpověděla jsem, že musím dokončit objednávky. Pak jsem šla s ostatními o čtvrt hodiny později. U stolu se řešilo, jak si ve vedoucí kanceláři zvykla. „Tobě určitě něco naznačila,“ obrátila se na mě kolegyně. Zavrtěla jsem hlavou a dodala, že Blanka už si asi musí dávat pozor, s kým se baví. Vyslovila jsem to lehce, skoro pobaveně. Přesto jsem potom celou cestu zpátky do kanceláře myslela na to, jak by se zatvářila, kdyby seděla vedle nás. Kolegyně mi pošeptala, že povýšení některé lidi změní. Neopravila jsem ji.
Ve čtvrtek mi Blanka přinesla umytou krabičku od koláče. Položila ji přede mě, ale neodcházela. „Jana zrušila svatbu,“ řekla potom. Její dcera měla mít obřad v červnu. Vzpomněla jsem si na fotku zelených šatů a na Blanku, která mi mezi dvěma telefonáty ukazovala různé náušnice. Teď stála u mého stolu a mnula si prázdný zápěstní řemínek od hodinek. „Včera přijela s kufrem. Nechce mi říct, co se stalo. Jen mě prosí, ať mu nevolám.“ Posunula jsem vedle svého stolu volnou židli. Blanka se posadila, ruce si nechala v klíně a chvíli sledovala moje prsty na opěradle.
Na něco jsem se nezeptala
Říkala, že v noci skoro nespala. Jana ležela v bývalém dětském pokoji a ona chodila kolem dveří, protože nevěděla, jestli má zaklepat. „A dneska jsem tam měla sedět a tvářit se…“ odmlčela se. „Na té schůzce kvůli pobočkám?“ skočila jsem jí do řeči. Hned jsem pokračovala: „Takže už jste něco vybrali?“ Blanka se opřela. „Já teď mluvím o Janě.“ Neřekla to ostře. Sáhla jsem po krabičce a přitiskla víčko, přestože už zavřená byla. Nezeptala jsem se ani, jak dcera vypadala, když přijela. Když jsem konečně zvedla hlavu, Blanka čekala, jestli ještě něco řeknu. Zmohla jsem se jen na otázku, zda Jana zůstane i přes víkend.
Blanka po chvíli odešla vyřídit telefon. Když jsem odpoledne uklízela stůl, našla jsem vrácenou krabičku pod složkou s objednávkami. Dřív bych za ní zašla a bez přemýšlení se posadila. Tentokrát jsem jí napsala, jestli by v sobotu nešla na procházku kolem rybníka. Čas jsem nechala na ní. Za několik minut přišlo: „Možná. Nevím, jak bude Janě.“ Chtěla jsem napsat, že jí to určitě prospěje, ale smazala jsem to. Zůstalo jen, že se může ozvat ráno. Pak jsem otevřela rozpis autobusů k druhé pobočce. Našla jsem jediný ranní spoj, kterým bych stihla začátek směny. Rozepsala jsem Blance otázku, zda se bude měnit i pracovní doba. Kurzor blikal za otazníkem. Zprávu jsem zatím neposlala.
