Článek
Táta řídil celý život. V práci jezdil služební dodávkou, doma opečovával ojetý favorit. Uměl vyměnit kolo i poznat podle zvuku, co autu schází. Když jsme se s Pavlem učili řídit, sedával vedle nás a měl ruce položené na kolenou. Nikdy nám nebral volant. Jen občas řekl, že bychom už mohli začít brzdit.
Právě proto se mi o jeho řízení mluvilo těžko.
Bylo mu osmasedmdesát a po mámině smrti zůstal v domě na kraji města. Autobus měl asi deset minut pěšky, obchod ještě dál. Autem si dojel na nákup, ke hřbitovu i za kamarádem, se kterým opravovali staré hodiny. Nebyl to člověk, který by celý den seděl u televize. Když jsme mu zavolali, většinou zrovna něco dělal a řekl, že se ozve později.
První nepříjemnost se stala na parkovišti u obchodu. Při couvání zachytil nárazníkem sloupek. Nikomu se nic nestalo a na autě zůstal jen škrábanec. Táta tvrdil, že tam sloupek někdo postavil tak hloupě, že ho v zrcátku nemohl vidět. Nenamítala jsem nic. I mně se už podařilo odřít auto a nechtěla jsem se chovat, jako by každá chyba po sedmdesátce znamenala konec za volantem.
Potom ale vezl moji dceru z nádraží. Bylo jí devatenáct a domů se vracela ze školy. Večer mi řekla, že děda přejel odbočku, prudce zabrzdil a chtěl se otočit na místě, kde za nimi jela další auta. Nakonec pokračoval rovně, ale až poté, co na ně někdo zatroubil. Dcera se nezlobila. Jen mě požádala, abych ji příště vyzvedla já.
Když jsem se ho na to zeptala, odpověděl, že Tereza všechno moc prožívá. Odbočku prý přehlédl kvůli dodávce před sebou a žádné nebezpečí nehrozilo. Mluvila jsem o tom s bratrem. Pavel řekl, že se táta občas zamyslí, ale pořád řídí líp než většina lidí, které potkává na silnici.
„Nemůžeš mu vzít auto kvůli tomu, že jednou odbočil špatně,“ připomněl mi.
Rozhodující pro mě byla jízda, u které jsem seděla vedle něj. Vraceli jsme se od hřbitova a táta na křižovatce začal odbočovat před protijedoucím autem. Řekla jsem mu, ať počká. Zabrzdil a druhý řidič projel tak blízko, že jsem viděla jeho obličej. Táta pak dlouho mlčel. Až před domem řekl, že ten člověk určitě jel moc rychle.
Nevěděla jsem, kolik jel. Věděla jsem jenom, že jsem měla strach.
Ten večer jsem požádala Pavla, ať se u táty sejdeme oba. Tentokrát souhlasil. Řekl, že nějaká kontrola by asi nebyla na škodu a že když si táta nebude jistý, neměl by vozit děti.
V neděli jsme seděli v kuchyni, kde jsme jako malí psávali úkoly. Táta nám udělal kávu a přinesl sušenky. Nejdřív jsme mluvili o zahradě, potom jsem se vrátila k té křižovatce. Řekla jsem mu, že bych chtěla, aby se objednal k lékařce a probral s ní, co se poslední dobou děje.
Okamžitě se ohradil. Nebyl podle něj žádný nemocný člověk a my jsme se na něj domluvili. Pavel mu vysvětloval, že to nechceme brát jako trest. Jen by mohl na nějakou dobu přestat jezdit, než zjistí, jestli je všechno v pořádku. Nabídl, že mu oba pomůžeme s tím, co bude potřebovat.
Táta se podíval nejdřív na něj a potom na mě.
„Takže si mám pokaždý zavolat o chleba?“
Řekla jsem, že chleba mu můžeme přivézt, i když nikam jet nepotřebuje. Jenže on se neptal na chleba. Poznala jsem to podle toho, jak odstrčil talířek se sušenkami. Chtěl vědět, kolikrát se bude muset doprošovat, než mu někdo umožní obyčejné dopoledne podle jeho představ.
Nakonec souhlasil. Ne ochotně. Řekl, že do návštěvy lékařky auto nechá stát, ale potom se o tom budeme bavit znovu. Klíče položil přede mě na stůl. Než jsem si je vzala, zeptala jsem se, jestli si je raději nechce schovat sám. Odvětil, že když mu nevěříme, můžeme si je rovnou odnést.
Pavel seděl naproti a řekl, že je to jen na pár týdnů.
Termín jsme měli za necelý měsíc. První týden jsem tátu odvezla na nákup a ke hřbitovu. Další týden potřeboval léky a zavézt tašku věcí kamarádovi. Některé cesty jsem zařídila po práci. Kvůli jedné jsem ale posunula vlastní návštěvu zubaře.
Když jsem zavolala Pavlovi, jestli by ho mohl vzít v pátek, odpověděl, že se pokusí. Ve čtvrtek večer napsal, že mu do toho něco přišlo. Tátovi prý zavolá, ať počká do příštího týdne. Nakonec jsem s ním jela já. Věděla jsem, že na ten pátek čekal, a nechtěla jsem, aby naši dohodu bral jenom jako způsob, jak ho nechat doma.
Postupně jsem mu začala sama telefonovat a ptát se, co potřebuje. Dřív jsme si povídali o Tereze, o jeho zahradě nebo o lidech, které potkal. Teď jsme plánovali odjezdy. Když jsem řekla, že ve středu nemůžu, odpověděl, že samozřejmě, že mám svůj život. Říkal to slušně. Přesto jsem potom celý večer přemýšlela, jestli jsem si tu středu opravdu nemohla zařídit jinak.
O tři týdny později jsem měla v práci volnější odpoledne. Jela jsem vyzvednout balík a zvolila cestu kolem základní školy. U přechodu stálo otcovo auto. Poznala jsem ho okamžitě podle promáčklého zadního blatníku a staré nálepky v rohu skla. Táta seděl za volantem. Na chodníku k němu běžel Pavlův desetiletý syn Adam.
Zastavila jsem o kus dál. Než jsem stihla vystoupit, Adam otevřel dveře a nasedl. Táta ho pozdravil, otočil hlavu a uviděl mě. Chvíli jsme se na sebe dívali přes ulici. Potom stáhl okénko.
„Co tady děláš?“ zeptal se.
Ta otázka mě v tu chvíli skoro rozesmála. Jako bych se měla omluvit, že jsem přijela na ulici, kde jsem neměla být. Zeptala jsem se ho, kde vzal klíče. Řekl, že mu je přinesl Pavel. Je to prý jeho auto a do školy jsou to tři kilometry.
Adam nás poslouchal ze sedadla spolujezdce. Podívala jsem se na něj a nechtěla se před ním hádat. Požádala jsem tátu, ať tam auto nechá a já je oba odvezu. Táta odmítl. Řekl, že z něj před vnukem nebudu dělat člověka, který nedokáže dojet domů.
„Domluvili jsme se, že do kontroly jezdit nebudeš.“
„S tebou jsem se domluvil. Pavel má taky rozum.“
Adam se už díval do klína. Nechtěla jsem ho dál vystavovat našemu sporu. Nasedla jsem do svého auta a jela za nimi. Celou cestu jsem hlídala otcova brzdová světla. Dojeli v pořádku. Táta zastavil před Pavlovým domem a otočil se ke mně, jako by tím bylo všechno vyřešené.
Bratrovi jsem zavolala hned potom.
Přiznal, že tátovi přinesl náhradní klíč, který měl u sebe kvůli přemisťování auta při práci na zahradě. Táta ho prý v sobotu prosil. Pavel mu tehdy přivezl oběd a pomáhal na zahradě. Nechtěl ho nechat sedět doma a čekat, až si na něj někdo udělá čas. Zeptala jsem se, jestli mu také připomněl, že jsme se na té pauze domluvili všichni tři.
Pavel si povzdechl.
„Jano, ty z toho děláš konečný rozhodnutí. My jsme mu přece řidičák nesebrali.“
To jsem věděla. Vadilo mi, že mi bratr neřekl, že s dohodou už nesouhlasí. Nechal mě plánovat odvozy a tátovi mezitím vysvětlil, že nemusí čekat vůbec na nikoho.
Potom jsem se zeptala na Adama. Chvíli bylo ticho. Pavel řekl, že měl tento týden v práci odpolední porady a jeho žena byla na školení. Družina zavírala dřív, než se mohli vrátit. Táta nabídl, že vnuka vyzvedne, a Adam byl rád. Nebylo podle něj potřeba z toho dělat další problém.
„Takže mu chceš vrátit svobodu, nebo potřebuješ vyřešit vyzvedávání?“
Urazil se. Řekl, že obojí snad může platit zároveň. Táta podle něj není nebezpečný řidič jen proto, že jsem se při jedné jízdě lekla. Připomněla jsem mu, co říkal v neděli. Odpověděl, že od té doby s otcem také jel a žádný problém neviděl.
Večer jsem jela k tátovi. Seděl v kuchyni a na stole měl krabičku s náhradními žárovkami do auta. Věděl, proč přijíždím. Než jsem si sundala bundu, řekl, že s Pavlem dojeli v sobotu úplně normálně a že se mu nikdo nemusí dívat pod ruce.
Posadila jsem se. Nechtěla jsem začínat novým seznamem jeho chyb. Zeptala jsem se, jestli mu vadí, jak se k němu při těch odvozech chovám. Překvapilo ho to. Potom řekl, že se mě musí ptát už i na to, kdy bude moct na hřbitov. Někdy by tam rád zajel jenom na deset minut. Bez domlouvání tři dny dopředu.
V tom jsem mu rozuměla. Sama jsem si neuměla představit, že bych u každé drobnosti čekala na něčí volné odpoledne. Řekla jsem mu, že jsem se ho snažila vozit právě proto, aby nezůstal doma. Táta přikývl. Pak dodal, že když sedí vedle mě, pořád má pocit, že by měl poděkovat.
Bylo mi ho líto. Jenže vzápětí řekl, že Pavel takové věci chápe líp.
Tentokrát jsem se neudržela. Připomněla jsem mu, kdo ho poslední tři týdny vozil. Zeptala jsem se, kolikrát se za ním Pavel zastavil kvůli tomu, co potřeboval on, a kolikrát kvůli tomu, co potřeboval sám. Táta zvedl oči a řekl, že jestli to budu počítat, nemám už jezdit vůbec.
Přestala jsem. Sama jsem slyšela, jak to zní. Nechtěla jsem po něm vděk ani účtovat každou cestu. Chtěla jsem jenom, aby z naší společné dohody nezůstalo pravidlo, které dodržuji jediná já.
Řekla jsem mu, že příští týden ho k lékařce odvezu, pokud bude chtít. Když mi zavolá kvůli nákupu, pomůžu mu, jak budu moct. Ale nebudu dál obvolávat celou rodinu a hlídat, jestli někde neřídí. Nemám možnost mu zabránit, aby sedl do svého auta. To musí rozhodnout on. Zároveň mu už nesvěřím odvoz Terezy.
Táta chvíli přerovnával žárovky v krabičce. Potom řekl, že jsem tvrdohlavá po mámě. Nevěděla jsem, jestli mě tím chce uklidnit, nebo urazit.
Na vyšetření jsme jeli následující úterý. Táta se mě cestou ptal, jestli jsem lékařce předem něco říkala. Odpověděla jsem, že ne. V čekárně jsem mu nabídla, že půjdu dovnitř s ním, pokud chce. Odmítl. Zůstala jsem sedět a nechala ho, ať jí všechno vysvětlí sám.
Po návštěvě mi řekl, že ho čekají ještě další vyšetření a že se na řízení znovu podívají podle výsledků. Nevyptávala jsem se na každou větu. Zeptala jsem se, jestli ho mám odvézt domů, nebo jestli potřebuje ještě něco zařídit. Chtěl do obchodu. Vzala jsem vozík a nechala ho vybírat, co chce. U pokladny mi podal balíček kávy, který přihodil do svého nákupu.
„Tu máš ráda, ne?“ zeptal se.
Přikývla jsem. Doma potom položil náhradní klíč na stůl. Řekl, že do dalších výsledků tedy počká. Nevyžadovala jsem, aby mi ho také odevzdal. Už jsem nechtěla, aby se naše rozhovory pokaždé vracely k tomu, kdo má ve které kabelce klíče od jeho auta.
Pavel si musel vyzvedávání Adama zařídit jinak. Několikrát odešel z práce dřív, potom se s manželkou domluvili se sousedkou. Nebylo to jednoduché, ale šlo to. Když jsem mu nabídla jeden čtvrtek, odpověděl, že už to má vyřešené. Podle tónu jsem poznala, že ještě není všechno v pořádku. Nechala jsem to být.
Táta zatím nejezdí. Občas se s Pavlem znovu dostanou k tomu, že se celá věc zbytečně přehání. Nevstupuji do každého takového hovoru. Když táta potřebuje odvézt, snažíme se domluvit. Někdy nemůžu a už se nepokouším volno za každou cenu vytvořit.
Minulý pátek mi táta zavolal, jestli nevím, kdy pro něj Pavel přijede. Slíbil mu odvoz za kamarádem, ale neřekl hodinu. Měla jsem bratrovo číslo hned pod tátovým a už jsem si představovala, jak tu cestu ještě stihnu zařídit sama.
Potom jsem se táty zeptala, jestli Pavlovi volal. Nevolal. Řekl, že to tedy zkusí, a rozloučil se. Čekala jsem, jestli se mi ozve znovu. Za chvíli ale přišla fotografie hodin, které s kamarádem opravovali. Pod ní napsal, že mi je ukáže, až zase přijedu.
