Článek
„Nejdřív si upravte sedadlo.“
Posunula jsem ho tak prudce, že jsem málem narazila koleny do palubní desky. Muž vedle mě počkal, až se zase odsunu.
„A teď pás, paní učitelko.“
Zůstala jsem s rukou na přezce.
„My se známe?“
„Petr Dvořák. Třetí bé.“
Prohlédla jsem si ho. Vousy, široká ramena, drobná jizva nad obočím.
„Ty jsi mi vylil vodu do kabelky.“
„Chtěl jsem zalít kytku za vámi.“
Ano. Petr. Kvůli němu jsem kdysi sušila třídní knihu na radiátoru.
Tentokrát velí on
Bylo mu pětatřicet. Když jsem ho učila, mně bylo pětadvacet a jemu osm. Teď mi ukazoval, kde se zapínají stěrače.
Řidičák jsem udělala ve dvaceti. Potom jsme s manželem koupili auto a řízení se postupně stalo jeho záležitostí. Já chystala svačiny, hledala trasu a podávala dětem pití.
Když jsem chtěla někdy řídit, obvykle jsme zrovna spěchali.
Po rozvodu mi auto nechal. Několik měsíců stálo před domem, zatímco jsem s nákupem chodila kolem něj z autobusu.
Kondiční jízdy jsem objednala ve chvíli, kdy jsem potřebovala odvézt maminku na kontrolu a zase obvolávala známé.
„Jak dlouho jste neřídila?“ zeptal se Petr.
Řekla jsem mu to.
Přikývl. Čekala jsem ještě nějakou poznámku, ale jen mi vysvětlil, co budeme dělat.
Auto za námi
Motor zhasl dvakrát ještě na parkovišti.
Potřetí jsme dojeli k první křižovatce. Za námi zastavila dodávka. Dívala jsem se na ni do zrcátka tak dlouho, až jsem přehlédla zelenou.
Řidič zatroubil.
„Já ho zdržuju.“
„Teď potřebujete vědět, co uděláte vy.“
Zkusila jsem se rozjet. Znovu nic.
Bylo mi horko, přestože jsem před chvílí prosila, jestli by nešlo přitopit.
Petr mě nechal znovu nastartovat. Dodávka nás objela. Nikdo nevystoupil, nikdo nekřičel. Já měla přesto chuť přesednout si dozadu.
„Chcete chvíli zastavit?“
Zavrtěla jsem hlavou.
„Chci to zkusit ještě jednou.“
Tentokrát jsme odjeli.
Káva z automatu
Před třetí jízdou pršelo. Přišla jsem o deset minut dřív a našla Petra u automatu.
„Pořád bez cukru?“ zeptal se.
Překvapilo mě, že si to pamatuje.
„Odkud to víš?“
„Na škole v přírodě. Každé ráno jsme vám nosili hrnek od kuchařky.“
Já si z té školy v přírodě pamatovala hlavně ztracenou holínku a dítě s horečkou.
Zeptala jsem se, jestli ho práce baví.
„Většinou. Jen občas domů přijdu a nechci už nikomu říkat, kam má jít.“
Rozesmála jsem se. To jsem znala.
Chvíli jsme stáli u automatu. Poprvé jsem se na něj neptala jako někdejší učitelka, která chce vědět, co z jejího žáka vyrostlo.
Když ukázal na hodiny, překvapilo mě, že už máme začít.
Kopec před maminkou
Při poslední jízdě jsme zamířili k mamince. Chtěla jsem si vyzkoušet cestu, kterou budu jezdit nejčastěji.
Před jejím domem je kopec. Zastavila jsem u kraje a zatáhla ruční brzdu.
„Tady se už nerozjedu.“
„Tak si to nejdřív řekneme.“
Řekli jsme si to. Potom jsem udělala všechno přesně obráceně.
Petr si položil ruce do klína. Kdykoliv jsem se na něj podívala, pořád tam byly. Nechtěl mi hned všechno zachraňovat.
Napodruhé auto pomalu vyjelo.
U maminky jsem zastavila, vypnula motor a chvíli jen seděla.
„Tak?“ zeptal se.
Podívala jsem se dolů na cestu, kterou jsme přijeli.
„Příště už ji můžu odvézt já.“
Bez druhých pedálů
Před autoškolou jsme vyřídili papíry. Petr mi podal účtenku a já ji pečlivě složila do peněženky. Najednou jsem se neměla na co dalšího zeptat.
„Děkuju,“ řekla jsem.
„Rádo se stalo.“
Chvíli jsme stáli vedle auta.
Potom navrhl kávu. Prý v kavárně, kde ji nedělají z prášku.
„Jako další konzultaci?“ zeptala jsem se.
„Ne. To už bych vám chtěl vyprávět i o něčem jiném než o spojce.“
Přistihla jsem se, že se usmívám.
Domluvili jsme se na sobotě. Když jsem odcházela, zavolal za mnou:
„A přijeďte klidně autem.“
Otočila jsem se.
„Na to první rande přijdu pěšky.“
Přikývl.
„Dobře. Nějaké parkování si přece musím nechat i na druhé.“
