Článek
Manžel řídil, já navigovala. Přesněji řečeno jsem hlásila odbočky ve chvíli, kdy jsme je právě míjeli.
„Tady jsme měli jet doprava.“
„Výborně. Tak příště.“
Řidičák jsem odkládala přes třicet let. Nejdřív nebyly peníze, potom čas a nakonec jsem si zvykla říkat, že autobusem se dostanu všude.
Jenže moje maminka bydlela ve vesnici za Pardubicemi, kde poslední rozumný spoj odjížděl v půl čtvrté. Když jsem u ní chtěla zůstat déle, musela jsem shánět odvoz.
Jednou mi do telefonu řekla: „Už zase koukáš na hodiny? Vždyť jsi sotva přijela.“
Ten večer jsem začala hledat autoškolu.
Nikomu jsem nic neřekla
Vybrala jsem jinou než moje osmnáctiletá dcera Klára. Nechtěla jsem potkávat její kamarády ani poslouchat manželovy dobře míněné rady.
Stačilo, že mě jednou na prázdném parkovišti nechal zkusit rozjezd.
„Pouštěj spojku.“
„Vždyť ji pouštím.“
„Ale pomalu.“
Motor zhasl a já vystoupila s pocitem, že jsem právě pokazila něco, co umí každý kromě mě.
Na první teorii jsem dorazila o deset minut dřív. Sedla jsem si dozadu a vytáhla nový sešit. Připadala jsem si jako na rodičovské schůzce, jen nikdo nevěděl, čí jsem maminka.
Pak se otevřely dveře.
„Mami?“
Klára zůstala stát s batohem přes rameno.
„Co tady děláš?“
„Asi totéž co ty.“
Ani ona neřekla všechno
O přestávce jsme vyšly na chodbu.
„Ty sis udělala řidičák a přišla sem jen tak?“ zeptala se.
„Ne. Přihlásila jsem se.“
Dívala se na mě, jako bych oznámila, že se chystám rodit.
„A proč jsi mi to neřekla?“
„Nechtěla jsem, aby všichni sledovali, jestli mi to půjde.“
Klára si začala rovnat zip na mikině.
„Já jsem přešla sem.“
Věděla jsem, že nebyla spokojená s instruktorem. Nevěděla jsem, že už byla u závěrečné zkoušky.
„Nedala jsem přednost,“ řekla tiše. „Komisař mě nechal zastavit a bylo hotovo.“
Doma nám tvrdila, že na termín pořád čeká.
„Proč jsi to neřekla?“
Pokrčila rameny.
„Táta už plánoval, jak mu budu jezdit pro věci. A ty ses každou chvíli ptala, kdy to konečně budu mít.“
Chtěla jsem namítnout, že jsem ji přece jen povzbuzovala. Pak jsem si vzpomněla, jak jsem při poslední otázce ukázala na kalendář.
Dvě žákyně u kuchyňského stolu
Doma jsme to oznámily společně.
Manžel se nejdřív podíval na mě, potom na Kláru.
„Takže vy obě…“
„Ano,“ řekla dcera. „A zatím ani jedna.“
Od té doby jsme večer sedávaly nad testy. Já si pletla značky, Klára se vztekala u křižovatek a manžel dostal zákaz odpovídat z vedlejšího pokoje.
Když jsem přišla z první jízdy, dcera čekala v kuchyni.
„Tak co?“
„Instruktor má na své straně brzdu.“
„To jsi zjistila až dneska?“
„Věděla jsem o ní. Dnes jsem ocenila, že tam je.“
Zasmála se a nalila mi čaj.
Najednou jsem se nebála říct, že mi něco nejde. Klára také přestala předstírat, že další zkoušku zvládne levou zadní.
Poprvé jsem nikam nespěchala
Klára uspěla při druhém pokusu. Já potřebovala tři.
Po tom neúspěšném jsem jí volala z lavičky před autoškolou. Čekala jsem, že mě bude utěšovat.
„Chceš přijet vyzvednout?“ zeptala se.
Chtěla jsem.
Když jsem pak konečně dostala řidičák já, první delší cesta vedla k mamince. Klára seděla vedle mě a do řízení mi mluvila jen jednou.
„Mami, už můžeš přeřadit.“
„Já vím.“
Nevěděla jsem.
U maminky jsme zůstaly až do večera. Dvakrát jsem se podívala na hodiny, než mi došlo, že dnes žádný autobus chytat nemusím.
Při odjezdu jsem Kláře nabídla klíčky. Byla jsem unavená a na cestu za tmy si zatím netroufala.
Vzala si je a obešla auto.
„Zítra zase ty.“
Tentokrát mi vůbec nevadilo, že mě někdo veze.
