Článek
S Petrem jsme spolu jedenáct let a s jeho rodinou jsem nikdy neměla žádný zásadní problém. Jeho rodiče bydlí půl hodiny od nás, vídáme se pravidelně a s jeho sestrou Alenou si občas zajdu na kávu i bez něj. Nejsem člověk, který si pamatuje všechny svátky, ale narozeniny nejbližších mám v kalendáři a na oslavu ráda přijdu.
Pozvání k nám většinou chodila přes Petra. Zavolala mu máma, napsala sestra nebo se s někým domluvil při návštěvě. Připadalo mi to normální. Také svojí rodině většinou odpovídám já a potom mu řeknu, co jsme domluvili.
Jenže u nás ten poslední krok někdy chyběl.
Poprvé jsem se převlékala v sobotu ráno
Jednou v sobotu Petr při snídani oznámil, že kolem jedenácté vyrazíme k jeho rodičům na oběd. Já měla na poledne domluvenou kamarádku, kterou jsem několik týdnů neviděla. Zeptala jsem se, odkdy o tom ví.
Od úterý.
„Já ti to neříkal?“
Neříkal. Nakonec jsem kamarádce zavolala, omluvila se a přesunuly jsme kávu na další týden. Nechtěla jsem jeho mámě na poslední chvíli oznámit, že nepřijedu.
U oběda jsem slyšela, že jsem nějaká zamlklá. Petr se smál a řekl, že se mi ráno nechtělo z postele. Neopravovala jsem ho. Přišlo mi zbytečné rozebírat před jeho rodiči, proč jsem si musela změnit program.
Tehdy to opravdu byla maličkost.
Příště jsme měli přinést něco k večeři
Alena nás pozvala na večerní posezení. Tentokrát mi Petr termín řekl několik dní dopředu a já neměla důvod cokoli kontrolovat. Koupila jsem láhev vína, cestou jsme vyzvedli pečivo a zazvonili.
Alena se ve dveřích podívala na tašku a zeptala se na salát.
Já se podívala na Petra.
Prý se při domlouvání zmínil, že můžu udělat svůj těstovinový salát. Ten, který jsme na podobné večery nosili několikrát předtím. Doma už mi ale řekl jen to, kdy máme přijít.
Alena měla připravené maso a počítala se salátem jako s přílohou. Chvíli jsme přemýšleli, jestli se pro něco nevrátit. Nakonec jsme nakrájeli zeleninu, kterou měla v lednici, a večeře proběhla normálně.
„Promiň, já o tom nevěděla,“ řekla jsem jí v kuchyni.
„V pohodě, jen příště napiš, ať s tím nepočítám.“
To mě trochu zarazilo. Příště jsem měla napsat já. O věci, o které jsem nevěděla.
Cestou domů jsem Petrovi řekla, že pokud něco slíbí za mě, musí mi to alespoň oznámit. Souhlasil. Pak dodal, že Alena přece není cizí a kvůli jednomu salátu se svět nezboří.
Při další návštěvě se Alena zeptala přímo mě, jestli jsem tentokrát nezapomněla salát. Petr se zasmál. Já také, jen jsem potom v kuchyni o něco déle hledala otvírák.
Zapomenuté pozvání mělo vždycky moje jméno
Podobné věci se neopakovaly každý týden. Jednou Petr zapomněl říct, že se oběd posunul na dvanáctou. Jindy nevyřídil, že jeho máma chce vědět počet lidí do středy.
Když se nás někdo ptal, většinou se obracel na mě.
„Tak co, přijdete?“
„Proč ses neozvala?“
„Petr říkal, že to s tebou domluví.“
Začala jsem si před návštěvami raději sama zjišťovat, v kolik máme dorazit a jestli něco přinést.
Jednou jsem Petrovi navrhla, ať mě jeho máma příště rovnou přidá do zprávy.
„Vždyť mi normálně zavolá. Nebudeme na oběd zakládat pracovní poradu.“
Na poradu jsem netrvala. Stačilo by mi dozvědět se, že někam jdeme.
Když zapomněl on, omlouvala jsem se já
Petr nebyl člověk, který by nic nezařídil. Když jsme si koupili nový nábytek, domluvil dopravu, půjčil si vozík a všechno složil. V práci vedl menší tým a dokázal si pamatovat termíny, kterým jsem ani nerozuměla.
Kolem návštěv jsem ale posouvala vlastní program, rychle kupovala dárek nebo volala jeho mámě hlavně já. Při vysvětlování jsem používala množné číslo. Zapomněli jsme. Špatně jsme se pochopili. Nestihli jsme se ozvat.
Nechtěla jsem ho před jeho rodiči shazovat.
Po jedné podobné návštěvě jsem mu řekla, že výčitky poslouchám hlavně já. Odpověděl, že jeho rodinu znám a že si nemám každou poznámku brát osobně.
„Oni vědí, jaká jsi.“
Já už si tím nebyla tak jistá.
Alena slavila v neděli
Na jaře měla Alena narozeniny. Datum jsem měla uložené, ráno jsem jí poslala přání a ona mi poděkovala. O žádné oslavě jsme se nebavily. Předchozí rok jsme se sešli až o dva týdny později, takže mě nenapadlo automaticky počítat s konkrétní nedělí.
Petr ten týden několikrát mluvil se svojí mámou. V sobotu jsme byli nakoupit, v neděli dopoledne jsem šla na delší procházku a odpoledne jsme oba zůstali doma. Petr spravoval pant u skříňky. Já vytáhla zimní bundy, které jsem chtěla vyprat a schovat.
Kolem půl šesté mi zavolala tchyně.
Zeptala se, jestli se mi něco stalo.
Řekla jsem, že ne.
„Tak proč jste nepřišli?“
Nejdřív jsem vůbec nevěděla, o čem mluví
Alena prý objednala jídlo podle počtu lidí. Čekali na nás skoro hodinu a pak začali bez nás. Tchyně mluvila klidně, ale bylo slyšet, že je naštvaná.
„Stačilo zavolat, že nechceš přijít. To by přece Alena pochopila.“
Zeptala jsem se, na jakou oslavu.
Na druhém konci bylo chvíli ticho. Pak mi vysvětlila, že nás zvala v pondělí přes Petra. Měli dorazit ve dvě a on řekl, že se mnou počítá. Ještě ve středu mu připomínala, že Alena potřebuje konečný počet.
Petr stál ve dveřích kuchyně a poslouchal moji polovinu hovoru.
Stačilo se na něj podívat.
Tentokrát jsem neřekla, že jsme zapomněli
Tchyni jsem řekla, že o oslavě nevím. Že mi Petr neřekl ani termín, ani to, že potvrdil naši účast.
Znovu bylo ticho.
„Tak to jste se asi špatně domluvili.“
Dřív bych přikývla. Tentokrát jsem vysvětlila, že jsme se o tom vůbec nebavili, takže nešlo o špatnou domluvu mezi námi. Petr informaci dostal a nepředal ji dál.
Nemluvila jsem hlasitě. Ani jsem nevyjmenovávala salát, posunuté obědy a ostatní věci. Řekla jsem jen to, co se stalo ten den.
„Počkejte, dám vám ho,“ dodala jsem.
Podala jsem Petrovi telefon.
Vzal si ho a šel do obýváku. Slyšela jsem, jak se omlouvá. Že na to zapomněl. Že měli práci kolem bytu. Potom už mluvil tišeji.
Já mezitím pověsila další bundu.
Podle Petra jsem ho před mámou potopila
Když mi vrátil telefon, vypadal otráveně. Zeptal se, proč jsem z toho musela udělat takovou věc. Mohla jsem přece říct, že nám to vypadlo, a potom si to vyřešit s ním.
Řekla jsem mu, že přesně tak jsme to řešili už několikrát.
„Máma si teď bude myslet, že jsem neschopný.“
Zeptala jsem se, co si podle něj myslela o mně, když mi před chvílí vysvětlovala, že jsem se měla alespoň obtěžovat zavolat.
Na to odpověděl, že takhle to určitě nemyslela.
Možná ne. Jen zavolala mně a zeptala se, proč jsem nechtěla přijít.
Petr si sedl ke stolu. Chvíli jsme se hádali o to, jestli jsem ho mohla ušetřit. Pak jsem mu řekla, že Aleně zavolám, protože mě mrzí, že na nás čekala. Ale nebudu se omlouvat za rozhodnutí, které jsem neudělala.
Alena mi řekla něco, co mě překvapilo
Vzala mi telefon hned. Nejdřív jsem jí vysvětlila, proč jsme nepřijeli, a řekla, že mě mrzí jídlo i čekání. Alena si povzdechla.
„Mě hlavně mrzelo, že jsi mi ráno normálně napsala a o tom obědě ani slovo.“
Najednou jsem pochopila, jak celá neděle vypadala z její strany. Dostala ode mě přání, o kterém si myslela, že je zároveň potvrzením odpoledního setkání. Potom jsem se neukázala a neozvala.
Řekla jsem, že příště mi může napsat přímo. Alena odpověděla, že ji to nenapadlo, protože Petr pokaždé mluvil za nás oba.
Domluvily jsme se na kávě. Dárek jsem jí předala ve čtvrtek.
Nové pravidlo nefungovalo hned
Dohodli jsme se, že když Petr něco potvrdí za oba, zapíše to do našeho společného kalendáře a řekne mi to. Pokud má přijít jen on, řeší si to sám.
První měsíc fungoval výborně.
Potom mi jednou ve čtvrtek oznámil, že v sobotu jedeme k jeho strýci. V kalendáři nic nebylo a já měla domluvené jiné věci.
„Tak mu řekni, že už něco máš,“ navrhl.
Řekla jsem, že mu to tentokrát může říct on. Strýci slíbil naši účast bez toho, aby se mě zeptal.
Petr nebyl nadšený. Zavolal mu ale sám a nakonec jel beze mě. Když se večer vrátil, přivezl mi v krabičce kus koláče.
Žádné výčitky od strýce jsem neslyšela.
Příště mi zavolala tchyně
Asi o dva měsíce později mi zazvonil telefon.
„Radši volám tobě, ať zase něco nevznikne,“ začala tchyně.
Na jazyku jsem měla odpověď, ale nechala jsem ji domluvit. Chtěla vědět, jestli máme příští neděli čas na oběd. Podívala jsem se do kalendáře a řekla, že ano. Zeptala jsem se, v kolik a jestli máme něco přinést.
Domluvily jsme se během minuty.
Petr seděl naproti mně a po hovoru se zeptal, co máma chtěla. Řekla jsem mu to a on si neděli zapsal do telefonu.
Petr si dodnes myslí, že jsem mu tenkrát mohla dát telefon bez vysvětlování. Já si zase myslím, že jsem mu ho mohla podávat mnohem dřív. Když se k tomu občas vrátíme, pořád se neshodneme.
Minulý týden mi Alena napsala, jestli přijdu v pátek na večeři. Odpověděla jsem, že ráda.
Pak přišla ještě jedna zpráva.
„A vyřiď to prosím Petrovi.“
Vyřídila jsem mu to. Ještě ten večer.
