Článek
S Lucií se známe od vysoké školy. Je nám oběma přes čtyřicet, každá máme svoji rodinu. Někdy si k narozeninám dáme knížku, jindy jedna druhou pozve na oběd. Když se sejdeme až měsíc po narozeninách, vůbec to nevadí.
Právě proto jsem letos žádné velké překvapení nečekala. Lucie přišla na kávu s malou obálkou. Uvnitř byla pevná kartička s mým jménem a fotografií ženy v bílém svetru.
Poukaz na portrétní focení. Hodnota tisíc korun.
Řekla, že si mám konečně něco dopřát
Lucie byla z dárku nadšená. Fotografku znala přes kolegyni, viděla její práci na internetu a několik měsíců přemýšlela, že se k ní sama objedná. Ukázala mi na telefonu další fotografie. Nebyly to žádné vyzývavé pózy. Ženy seděly na židli, stály u okna nebo se normálně smály.
Líbilo se mi to.
„Aspoň jednou budeš mít hezkou fotku sebe, ne jenom dětí,“ řekla.
V telefonu jsem měla spoustu snímků dcery, syna, našeho psa a občas manžela. Sama jsem na většině fotografií držela talíř nebo měla sluneční brýle. Před fotoaparátem bývám nesvá. Tentokrát mě napadlo, že s někým, kdo mi řekne, co mám dělat, by to možná šlo.
Poděkovala jsem jí. Opravdu mě potěšilo, že vybrala něco osobního. Poukaz jsem postavila na poličku v kuchyni, abych na něj nezapomněla.
Na stránkách byla jiná částka
O několik dní později jsem si večer otevřela web fotografky. Prohlédla jsem si galerii, přečetla, jak focení probíhá, a pak přešla na ceník.
Nejlevnější balíček stál čtyři tisíce korun.
Byla v něm hodina v ateliéru a pět upravených digitálních fotografií. Líčení se platilo zvlášť, stejně jako případné další snímky. Dražší varianty už jsem ani pořádně nečetla. Vrátila jsem se k poukazu, jestli mi neunikla nějaká poznámka.
Tisíc korun byla částka, kterou můžu odečíst od ceny objednaného balíčku. Ne cena focení.
Znamenalo to doplatit nejméně tři tisíce. Přitom jsem si žádné portréty kupovat nechtěla. Kdybych poukaz nedostala, vůbec by mě nenapadlo hledat fotografku.
Nejdřív jsem si myslela, že existuje menší focení
Napsala jsem do ateliéru. Zeptala jsem se, jestli se dá poukaz využít na kratší focení nebo třeba na jednu fotografii. Nechtěla jsem smlouvat. Jen jsem předpokládala, že když se poukaz na tisíc korun prodává, bude za stejnou částku existovat nějaká služba.
Fotografka mi druhý den slušně odpověděla. Poukazy jsou příspěvek na její běžné balíčky, samostatné krátké focení nenabízí. Poslala mi znovu ceník a dodala, že poukaz platí šest měsíců. Není tedy potřeba hledat termín hned.
Jen jsem si poukaz uklidila do zásuvky.
Lucie se ptala skoro pokaždé
Při další kávě chtěla vědět, jestli už jsem objednaná. Řekla jsem, že ještě ne, a vysvětlila jí cenu. Lucie přikývla. Podle ní to odpovídalo tomu, kolik profesionální focení běžně stojí.
„Vždyť budeš mít fotky na několik let.“
Zeptala jsem se, jestli o doplatku věděla. Řekla, že do ceníku podrobně nekoukala. Vybrala částku, kterou chtěla dát za dárek, a počítala s tím, že si sama zvolím, co se mi bude líbit.
Ukázala jsem jí na telefonu nejlevnější variantu. Jestli chci poukaz využít, pod tři tisíce vlastních peněz se nedostanu.
Lucie ale mluvila hlavně o tom, že mi focení udělá dobře.
„Ty pořád čekáš na vhodnou chvíli. Tohle je aspoň důvod tam konečně jít.“
Řekla jsem, že se na to ještě podívám.
Začala jsem vysvětlovat vlastní výdaje
Tím jsem si celou věc moc neusnadnila. Lucie mi za týden poslala odkaz na fotografku a poznámku, že na jaře bývají termíny rychle pryč. Potom se ptala, co si vezmu na sebe. Při dalším setkání navrhla, že mi půjčí sako.
Pořád jsem neřekla jasné ne.
Vysvětlovala jsem, že jsme ten měsíc platili servis auta, že dcera potřebuje nové brýle a že se mi další výdaj úplně nehodí. Všechno to byla pravda. Jenže jsem si připadala zvláštně. Seděla jsem v kavárně a před kamarádkou, která mi chtěla udělat radost, obhajovala, za co utrácíme.
Lucie mi nabídla jednoduché řešení.
„Tak počkej do další výplaty. Ten poukaz přece hned nekončí.“
Najednou jsme nehledaly, jestli na focení chci. Hledaly jsme, ve kterém měsíci bych si měla dovolit doplatek.
Peníze jsme měli. Jen jsem je chtěla použít jinak
Tři tisíce korun jsme utratit mohli. Jen jsem pro ně měla jiné využití.
Na začátek léta jsem si s kamarádkou ze sousedství domlouvala víkend na kolech. Každá jsme si chtěla zaplatit ubytování, jet vlakem a dva dny nikam nespěchat. Na to jsem se těšila mnohem víc než na hodinu před objektivem.
Lucii jsem to neříkala. Bála jsem se, že by slyšela hlavně to, že raději pojedu s někým jiným, než využiju její dárek.
Tak jsem dál mluvila o autě a brýlích.
Rezervaci jsem nakonec neodeslala
Jednou večer jsem otevřela kontaktní formulář fotografky a napsala, že mám poukaz a chtěla bych se domluvit na termínu. Přidala jsem dva dny, kdy můžu, a svoje telefonní číslo.
Potom jsem vzala mobil, že Lucii konečně napíšu dobrou zprávu.
Zarazilo mě, že se těším hlavně na její odpověď. Představovala jsem si, jak bude ráda, že jsem se rozhoupala. Samotné focení jsem si představovala podstatně méně ochotně.
Mobil jsem položila. Formulář zůstal rozepsaný do rána a potom jsem zavřela stránku.
Tentokrát jsem řekla, že se neobjednám
Sešly jsme se asi měsíc a půl po mých narozeninách. Lucie se po chvíli opět zeptala na focení. Tentokrát jsem nevymýšlela další výdaj, který musíme zaplatit dřív.
Řekla jsem, že se neobjednám.
Že jí za poukaz děkuju, ale nechci za portréty doplácet tři tisíce. Fotografka mi potvrdila, že poukaz může po domluvě využít i jiný člověk. Pokud ho chce Lucie, ráda jí ho dám.
Přestala míchat kávu.
„Ty mi vracíš dárek?“
Znělo to hůř než všechno, co jsem si doma připravovala. Znovu jsem jí vysvětlila, že nechci, aby tisíc korun propadl. Ona o focení sama mluvila a já už vím, že na něj nepůjdu.
Lucie odpověděla, že mi tím chtěla udělat radost.
Nakonec jsem prý neuměla nic přijmout
Podle Lucie jsem měla všechno promyšlené až moc. Když mi někdo dá něco pro radost, mohla bych se jednou přestat dívat jen na peníze a prostě si to užít.
Řekla jsem, že její dárek není jediné rozhodnutí. Musím k němu přidat další tři tisíce a právě o těch se bavíme.
„Takže je to vlastně špatný dárek.“
Nechtěla jsem říct ano. Zároveň jsem už nechtěla předstírat, že stačí najít vhodný termín a budu nadšená.
Řekla jsem, že ho nevyužiju. Jestli byl špatný, se s ní dohadovat nechci.
Zbytek kávy nebyl moc příjemný. Bavily jsme se o dětech a o práci, ale mezi odpověďmi zůstávaly delší pauzy než jindy. Když jsme se loučily, Lucie řekla, že mi příště raději koupí něco úplně obyčejného.
Slyšela jsem v tom výčitku. Přesto jsem odpověděla, že to bude úplně v pořádku.
Po několika dnech chtěla vědět přesnou cenu
Lucie mi napsala, jestli jsem si jistá, že nejlevnější focení opravdu stojí čtyři tisíce. Poslala jsem jí odkaz na ceník. Chvíli nepřišla žádná odpověď.
Pak napsala, že si myslela, že tisíc korun pokryje alespoň kratší focení. U kolegyně viděla jen výsledné fotografie a o cenu se nebavily. Při nákupu poukazu ji zřejmě nenapadlo, že částka nemusí odpovídat žádné samostatné službě.
Připomněla jsem jí ale, že cenu ode mě slyšela už při první kávě.
Odpověděla, že tehdy měla pocit, že hledám hlavně důvod, proč nikam nejít. Vždycky jsem prý říkala, že se nerada fotím.
V tom měla pravdu. Jen mě nepřestávalo překvapovat, že právě proto mi focení koupila.
Poukaz nakonec využila Lucie
Asi po týdnu se zeptala, jestli nabídka pořád platí. Chtěla fotografii na pracovní profil a několik dalších pro sebe. Napsala jsem, že samozřejmě, a poukaz jí přinesla při další návštěvě.
Obálku otevřela ještě u stolu. Zeptala se, jestli fotografce musí napsat kvůli jménu. Řekla jsem, že ano, ale mám potvrzené, že převod není problém.
Pak si prohlížela balíčky na telefonu.
„S líčením už je to skoro pět tisíc,“ poznamenala.
Nic jsem na to neřekla.
Lucie si nakonec vybrala nejlevnější variantu bez líčení. Našla si termín, domluvila si v práci volno a půjčila si sako od jiné kamarádky. Během pár minut začala mluvit o tom, kterou barvu si vezme a jestli bude umět před fotoaparátem normálně stát.
Bylo na ní vidět, že se těší.
Zůstala nám trochu nepříjemná vzpomínka
Lucie mi později poslala dvě hotové fotografie. Slušelo jí to. Na jedné se smála tak, jak ji znám už z kolejí, na druhé vypadala mnohem vážněji. Napsala jsem jí, že bych na pracovní profil vybrala tu první.
Poukaz tedy nepropadl a já za nic nedoplácela. Přesto bych netvrdila, že jsme celou věc vyřešily úplně hladce. Lucii pořád trochu mrzí, že jsem z dárku neměla takovou radost, jakou čekala. Mně zase vadí, že jsem několik týdnů hledala slušnou výmluvu místo toho, abych řekla, co chci.
Na ten víkend na kolech jsem nakonec jela.
Fotografii z něj mám taky. Sedím na obrubníku před penzionem, jím rohlík a vlasy mi lezou zpod helmy. Kamarádka mi ji poslala večer do telefonu.
Není to portrét, který bych si pověsila nad pohovku.
Ale když se na něj podívám, přesně si pamatuju, jak dobře mi tam bylo.
