Článek
Nakonec jsem si oblékla zelený svetr, který Lenka neznala. Připadalo mi to důležité, i když bych nedokázala říct proč.
Před večeří jsme se měly potkat u kašny. Napsala jsem jí, že se nejprve trochu projdeme. Souhlasila a připojila smějící se obličej. Ten samý, kterým kdysi odpovídala na moje návrhy, abychom konečně vyrazily někam bez dětí.
Půjčila jsem jí před osmi lety čtyřicet tisíc na kauci a první nájem, když odcházela od manžela. Deset mi vrátila během prvního roku, po menších částkách. Pak přestala posílat peníze a později i zprávy.
Nejdřív jsem se bála, že po zaplacení nemá na jídlo. Psala jsem, že nemusí posílat všechno najednou. Potom jsem potřebovala opravit auto a zeptala se na další splátku. Odpověděla až po týdnu: Teď opravdu nemám, promiň. Na opravu jsem vybrala úspory. Nikomu jsem o tom neřekla, protože jsem se styděla, že mi kamarádka dluží a já nevím, jak si o peníze říct podruhé.
Dřív mi volala i kvůli tomu, že koupila mouku s brouky. Později jsem jí napsala, že máma umřela, a dostala jsem dvě věty soustrasti. Když jsem ji za měsíc pozvala na procházku, nepřišla odpověď. Ještě několikrát jsem jí poslala přání k narozeninám. Pak už ne.
Teď stála u kašny a mávala na mě rukou v červené rukavici.
„Ty máš krátké vlasy!“
„Už asi čtyři roky.“
Objala mě dřív, než jsem stačila přehodit tašku na druhé rameno. Voněla jinak, ale smála se pořád stejně, s hlavou trochu zakloněnou. Na okamžik se mi ulevilo. Tohle jsem přece znala.
„Došly?“ zeptala se, když jsme vykročily.
„Došly. Děkuju.“
„Já děkuju. Fakt. Prodali jsme s bráchou tátovu garáž a já si řekla, že tohle musí být první věc, kterou vyřídím.“
Nevěděla jsem, že jí zemřel táta. Zeptala jsem se kdy.
„Loni v únoru. Bylo to rychlé.“ Chvíli si upravovala rukavici. „Ta garáž nám zůstala až doteď.“
Pak vyprávěla, jak bratr ztratil klíče a museli přijet z druhého konce města zbytečně. Napodobila ho tak přesně, že jsem se rozesmála. Jejího bratra jsem kdysi znala líp než některé vlastní příbuzné.
„Vidíš,“ šťouchla do mě loktem. „My dvě se neztratíme.“
Prošly jsme podloubím. V cukrárně za sklem někdo rovnal větrníky a já si vzpomněla, jak jsme jeden půlily plastovou lžičkou na dětském hřišti. Na výlet jsme tehdy neměly čas ani peníze, ale dokázaly jsme si z toho udělat celé odpoledne.
„Jak se máš ty?“ zeptala se.
„Docela dobře. Změnila jsem práci.“
„Konečně! Ta tvoje šéfová byla strašná.“
„Ta už tam dávno není.“
„No vidíš. A holka? Ještě pořád kreslí?“
Řekla jsem, že dcera už pracuje. Lenka se zastavila před přechodem a plácla se do čela.
„Jasně. Osm let. Já jsem úplně blbá.“
Začala jsem jí vyprávět, kde dcera bydlí, jenže po dvou větách jsem se zarazila. Nechtělo se mi vysvětlovat, proč se odstěhovala tak brzy, ani jak těžko jsme spolu tehdy mluvily.
Lenka vytáhla telefon a ukázala mi fotku syna s vousy. Pamatovala jsem si ho s rovnátky. Chvíli jsme si prohlížely displej a ona prstem zvětšovala jeho obličej, jako bych tím měla poznat víc.
„Musíme to dohnat,“ řekla. „Mohly bychom zase na chalupu. V listopadu, jako tenkrát. Ty bys udělala tu svoji pomazánku a já bych sehnala víno.“
Před chvílí jsem si přála slyšet něco podobného. Teď jsem hleděla na její telefon a přemýšlela, že v listopadu jezdím s jinými lidmi jinam.
„Lenko, proč ses mi přestala ozývat?“
Schovala mobil do kapsy.
„Já se styděla. Pokaždé, když jsi napsala, jsem si říkala, že bych ti měla poslat peníze. A neměla jsem je.“
„Ani když umřela máma?“
„To mě mrzí nejvíc.“ Podívala se na mě. „Pořád jsem ten hovor odkládala. Pak už jsem nevěděla, jak začít.“
Čekala jsem kdysi na právě takové vysvětlení. Teď jsem jí věřila, ale nedostavila se úleva, kterou jsem si tolikrát představovala. Sedly jsme si na nízkou zídku vedle květinářství.
„Já jsem tě nechtěla pokaždé upomínat,“ řekla jsem. „Taky jsem někdy jen potřebovala zavolat.“
„Vím. Byla jsem zbabělá.“ Chvíli žmoulala rukavice. „Myslela jsem, že když to konečně srovnám, můžeme zkusit začít znovu.“
Z restaurace vyšla žena s krabičkou jídla. Lenka vstala a kývla směrem ke dveřím.
„Půjdeme?“
„Já na tu večeři nepůjdu.“
Zůstala stát přede mnou. „Dneska, nebo vůbec?“
Mohla jsem říct, že dneska. Nechat si možnost někdy odpovědět, někdy ne. Lenka čekala a já najednou věděla, jak kruté by bylo nechat ji hádat.
„Už se k tomu přátelství nechci vracet. Jsem ráda, že jsi mi peníze poslala. Ale dneska jsem ti ani nedokázala vyprávět o dceři. Nechci předstírat, že to mezi námi zase je.“
Přikývla. Oči měla mokré. Natáhla jsem ruku k tašce, jako bych v ní měla něco, co nám ještě pomůže, ale jen jsem si ji nasadila na rameno.
„Tak ahoj, Ivo.“
„Ahoj, Lenko.“
Doma jsem si namazala chleba máslem a hořčicí a sedla si k televizi. V prvním soustu bylo příliš hořčice. Lenka mi vždycky tvrdila, že jí dávám moc. Usmála jsem se, pak jsem se rozbrečela a chleba položila zpátky na talíř. Dojedla jsem ho až za chvíli.
