Článek
Alena nastupovala každý všední den v 7:18.
Stejná zastávka.
Stejná tramvaj.
A většinou i stejní lidé.
Jedním z nich byl starší muž v tmavém kabátu.
Nastupoval o zastávku dřív a sedával u okna.
Vedle sebe měl položené noviny.
Když Alena nastoupila, zvedl je.
„Dobrý den.“
„Dobrý den.“
Alena si sedla.
Tak to začalo.
Nejdřív si myslela, že muž noviny odkládá na vedlejší sedadlo náhodou.
Po několika týdnech pochopila, že jí místo opravdu drží.
Nikdy se na tom nedomluvili.
Nikdy mu o to neřekla.
A vlastně ho ani nepotřebovala.
Pár zastávek by bez problémů stála.
Přesto jí jeho malé gesto zpříjemňovalo ráno.
Jednou jela kvůli výluce jinudy.
Když se následující den objevila v tramvaji, muž zvedl noviny.
„Včera jste nejela.“
Alena se usmála.
„Vy jste si všiml?“
„Měl jsem tu zbytečně volné místo.“
Oba se zasmáli.
To byl jeden z jejich nejdelších rozhovorů.
Pak přišel únor.
Jedno ráno muž nepřišel.
Ani druhé.
Ani další pondělí.
Alena se přistihla, že ho pokaždé při nástupu hledá.
Nevěděla přitom ani, jak se jmenuje.
Po téměř dvou týdnech seděla v tramvaji na jeho obvyklém místě starší žena, kterou Alena od vidění znala.
„Nevíte, co se stalo tomu pánovi, který tady vždycky sedával?“ zeptala se.
Žena hned věděla, koho myslí.
„Josef? Ten je po mrtvici.“
Aleně se sevřel žaludek.
„Je v nemocnici?“
„Už na rehabilitaci. Prý měl štěstí.“
Alena přikývla.
Poprvé znala jeho jméno.
Josef.
Od té chvíle bylo prázdné místo u okna ještě nápadnější.
Pak uběhlo několik týdnů.
Jedno květnové ráno nastoupila Alena do tramvaje a zastavila se ve dveřích.
U okna seděl Josef.
Byl hubenější.
Vedle nohy měl hůl.
A na sedadle vedle sebe složené noviny.
Jakmile ji uviděl, zvedl je.
„Dobrý den.“
Alena se usmála.
„Dobrý den.“
Sedla si vedle něj.
Chvíli oba mlčeli.
„Slyšela jsem, že jste byl nemocný.“
Josef přikývl.
„Trochu jsem se zdržel.“
Alena se zasmála.
„To tedy ano.“
Tramvaj se rozjela.
Za chvíli Josef ukázal na noviny.
„Aspoň vám mezitím to místo někdo držel?“
Alena zavrtěla hlavou.
„Ne.“
Pak dodala:
„Ale přežila jsem.“
Josef se usmál.
Od dalšího dne tam byl zase.
Někdy jí místo držel.
Jindy byla tramvaj prázdná a nebylo potřeba.
Už na tom vlastně nezáleželo.
Alena totiž pochopila, že jí nikdy nešlo o sedadlo.
Šlo o člověka, který každé ráno dával najevo, že si všiml, že přišla.
Některé vztahy nemají jméno.
Nevíme o sobě skoro nic.
Jen se každé ráno potkáme, pozdravíme a jedeme kus cesty vedle sebe.
A přesto může být zvláštní, když jednoho dne zůstane místo vedle nás prázdné.
