Článek
Pracovala v malé cukrárně na okraji Prahy a pana Nováka už znala.
Tedy alespoň jeho objednávku.
„Dva větrníky, prosím.“
Jeden na talířek, druhý do krabičky. K tomu malé espresso.
Pak si sedl ke stolku u okna, pomalu snědl svůj zákusek a odešel s druhým v ruce.
Klára si byla téměř jistá, komu patří.
Představovala si jeho manželku doma. Možná už špatně chodila. Možná prostě neměla ráda ruch kavárny.
Jednoho deštivého listopadového čtvrtka položila před pana Nováka dva větrníky a usmála se.
„Vaše žena musí mít větrníky opravdu ráda.“
Muž se na chvíli odmlčel.
„Moje žena už nežije.“
Kláře ztuhl úsměv.
„Promiňte. To jsem nevěděla.“
„Nemohla jste.“
Zaplatil a odešel ke svému stolku.
Klára mu o pár minut později donesla kávu.
„Tu máte dnes ode mě.“
Muž se pousmál.
„Kvůli té otázce nemusíte mít špatné svědomí.“
Potom se podíval na krabičku s druhým větrníkem.
„Ten je pro paní Vackovou.“
Byla to sousedka, která bydlela ve stejném domě jako on a jeho žena Marie.
Když Marie vážně onemocněla, pan Novák se o ni staral doma. Paní Vacková tehdy začala chodit na návštěvy.
Někdy přinesla polévku.
Jindy seděla u Marie, aby si její muž mohl na chvíli odpočinout.
A když už Marie skoro nic nechtěla jíst, občas si dala právě větrník.
„Po její smrti se paní Vacková odstěhovala k dceři,“ řekl muž. „Teď je v léčebně dlouhodobě nemocných.“
Ukázal na krabičku.
„Tak jí každý čtvrtek jeden vezu.“
Klára chvíli mlčela.
„Už dlouho?“
„Skoro rok.“
„To je od vás hezké.“
Pan Novák zavrtěl hlavou.
„Ona tehdy chodila za námi. Teď chodím já za ní.“
Od té chvíle už Klára dobře věděla, kam druhý větrník putuje.
Každý čtvrtek ho zabalila do krabičky a občas k němu přidala ubrousek navíc.
A každé další ráno zazněla stejná objednávka.
„Dva větrníky, prosím.“
Pak přišlo jaro.
Pan Novák vešel jako vždycky krátce po desáté.
„Jeden větrník, prosím.“
Klára sáhla do vitríny a zarazila se.
Nemusela se ptát.
Muž přikývl.
„V úterý zemřela.“
„Je mi to líto.“
„Bylo jí devadesát jedna,“ řekl. „A minulý čtvrtek ho ještě snědla celý.“
Sedl si ke svému obvyklému stolku.
Klára mu přinesla espresso. Tentokrát ho nepočítala.
Když odcházel, zastavil se u dveří.
„Příští čtvrtek zase přijdu.“
A opravdu přišel.
Objednal jeden větrník.
Klára tehdy pochopila něco, na co se v každodenním spěchu snadno zapomíná.
Některým lidem nikdy nesplatíme to, co pro nás udělali.
Můžeme jim ale dát najevo, že jsme nezapomněli.
Někdy k tomu stačí obyčejný větrník.
