Článek
Když dcera oznámila, že je těhotná, brečela jsem radostí.
Bylo jí osmadvacet a dítě si s partnerem přáli.
Celé těhotenství jsem se těšila.
Kupovala jsem malé body, posílala dceři odkazy na kočárky a musela jsem se občas hlídat, abych jí neradila i v tom, na co se mě vůbec neptala.
Pak se vnučka narodila.
Když jsem ji poprvé držela, byla zabalená v bílé dece a skoro celou dobu spala.
Dcera se usmála.
„Tak pojď k babičce.“
A já se zarazila.
Babička.
Já.
Samozřejmě jsem věděla, že se jí právě stávám.
Jen jsem nějak nebyla připravená na to, jak zvláštně to bude znít.
Najednou mi vadilo vlastní datum narození
Bylo mi dvaapadesát.
Nevypadala jsem jako ve třiceti a ani jsem si to nenamlouvala.
Jen jsem sama sebe jako babičku nikdy nevnímala.
Když se mě pár dní potom kolegyně zeptala, jak se malá má, ukázala jsem jí fotografie.
„Ty jsi ale mladá babička,“ řekla.
Měla jsem z toho větší radost, než bych chtěla přiznat.
Další kolegyně dodala:
„Na babičku tedy vůbec nevypadáš.“
Ještě večer jsem si na tu větu vzpomněla.
Pak jsem se sama sobě zastyděla.
Proč je vlastně kompliment, že nevypadám jako babička?
A jak má babička vypadat?
Začala jsem to slyšet všude
Najednou to slovo používali všichni.
„Babička dnes bude hlídat?“
„Pojedeme k babičce.“
„Babička koupila krásné dupačky.“
Nikdo tím samozřejmě nemyslel nic špatného.
Jen já jsem za tím slovem pořád slyšela věk.
Jednou jsme s manželem vybírali fotografie z dovolené.
Na jedné jsem se sama sobě nelíbila.
„Tuhle tam nedávej,“ řekla jsem.
„Proč?“
„Vypadám tam hrozně staře.“
Podíval se na mě a začal se smát.
„Prosím tě, je ti dvaapadesát. Kolik bys tam chtěla vypadat?“
Naštvalo mě to.
Hlavně proto, že měl pravdu.
Nešlo vlastně o vnučku
Jednou jsem malou hlídala celé odpoledne.
Usnula mi na hrudi.
Seděla jsem na gauči, nemohla se skoro pohnout a koukala na její malou ruku položenou na mém tričku.
Najednou jsem si vzpomněla, jak úplně stejně spávala moje dcera.
Připadalo mi to před chvílí.
Ve skutečnosti od té doby uplynulo skoro třicet let.
A asi právě to mě vyděsilo.
Ne slovo babička.
Ale to, že jsem poprvé opravdu viděla, kolik času uběhlo.
Děti vyrostly tak pomalu, že jsem si toho skoro nevšimla.
Jeden školní rok za druhým.
Jedny Vánoce za druhými.
A najednou moje dítě mělo svoje dítě.
Pořád mi někdy připadá zvláštní, když mi říkají babička
Nezačala jsem kvůli tomu milovat svoje vrásky.
Ani jsem ze dne na den přestala řešit, jak vypadám.
Když někdo řekne, že na babičku vypadám mladě, pořád mě to potěší.
Jen už vím, proč mě to celé tolik zasáhlo.
Vnučka mě neudělala starší.
Pouze mi ukázala něco, co se dělo dávno před jejím narozením.
Čas běžel, i když jsem ho moc nevnímala.
Nedávno jsem vezla malou v kočárku a potkala známou.
Naklonila se k ní a řekla:
„Ty máš ale hezkou babičku.“
Dřív bych nejspíš slyšela hlavně to poslední slovo.
Tentokrát jsem se jen podívala do kočárku.
A vlastně mi vůbec nevadilo.
