Článek
„Já budu jen sedět,“ vysvětlovala jsem babičce.
Bylo mi devět a spolužačky měly slíbené nedělní představení.
„Tak si půjdeme sednout do cukrárny.“
S babičkou se některé věci domlouvaly snadno. Druhý zákusek dovolila skoro vždycky. Cirkus nikdy.
Říkala, že je to nebezpečné. Nechápala jsem, co může být nebezpečného na skládací židli mezi ostatními dětmi.
Nakonec jsem si vybrala větrník. V pondělí jsem o něm ve škole radši nemluvila.
Známý úsměv
O téměř třicet let později jsem v knihovně připravovala výstavu o tom, jak se lidé ve městě bavili. Archiv nám půjčil programy, fotografie a plakáty.
Na jednom z roku 1964 byl malý fotografický portrét mladé ženy.
Poznala jsem úsměv. Na našich rodinných fotografiích se objevoval vždycky, když babičku někdo skutečně rozesmál.
Pod portrétem stálo: Lili na hrazdě.
Plakát jsem si vyfotila a přiblížila obličej. Babička v tom roce měla jednadvacet let.
Kostýmy šila taky
Máma si obrázek prohlédla.
„U cirkusu pracovala. Šila jim kostýmy.“
„A tohle?“
Zavrtěla hlavou.
Za babičkou jsem šla následující odpoledne. Bylo jí třiaosmdesát a právě párala rukáv sousedčina kabátu.
Ukázala jsem jí vytištěný portrét.
„To nejsem já.“
Položila jsem papír na stůl. Chvíli pokračovala v párání.
Pak si vzala brýle.
„To máš strašně malé.“
Lili byla moje přezdívka
Přitáhla si obrázek blíž.
„Takže jsi to ty?“
Přikývla.
„Proč jsme o tom nevěděli?“
„Kostýmy jsem šila taky. To není žádná lež.“
Nechtěla jsem se s ní přít. Zeptala jsem se, kdo vymyslel jméno Lili.
Poprvé se usmála.
„Jeden od hudby. Ludmila se mu prý nevešla do ohlášení.“
Doma jí tak neříkal nikdo. Pro mě byla babi, pro mámu mamka, pro sousedku paní Novotná.
Na plakátu měla jen čtyři písmena a vlastní vystoupení.
Kdo jí zhasl světlo
Vyprávěla, jak začala cvičit, když bylo šití hotové. Nejprve při zemi. Pokaždé chtěla pokračovat, i když ostatní už odcházeli.
„A bavilo tě to?“
Podívala se na mě, jako bych položila hloupou otázku.
„Jinak bych to nedělala.“
Pamatovala si první kostým. Modrý, s našitými lesklými ozdobami. Jednu noc je přešívala, protože ji škrábaly pod paží.
Vzpomněla si i na představení, kdy jí někdo předčasně zhasl část osvětlení.
„To jsem mu pak řekla svoje.“
Tuhle babičku jsem znala. Jen jsem nevěděla, že kdysi čekala se stejným výrazem za oponou.
To už povedené nebylo
Na konec jsem se zeptala až po chvíli.
Babička vzala do ruky páráček.
„Spadla jsem.“
Zlomila si ruku. Po léčbě se vrátila k šití, ale na hrazdu už ne.
„Zkoušela ses vrátit?“
Přikývla. Potom začala párat další steh.
Nevěděla jsem, co říct.
„Jednou jsem tam vylezla,“ dodala. „Pak jsem zase slezla.“
Podívala se na portrét. Mladá žena na něm nemohla vědět nic z toho, co mi právě vyprávěla.
„A kvůli tomu jsi nechtěla, abych chodila do cirkusu?“
„Nemohla jsem se na to dívat. Ani vědět, že se tam díváš ty.“
Co bude v popisku
Příště jsem přinesla větší kopii plakátu.
Babička si ho prohlížela déle než předtím. Ukázala mi muže u spodního okraje. Prý měl vždycky studené ruce a při šití kostýmu nedokázal stát klidně.
Zeptala jsem se, jestli plakát můžeme vystavit s jejím jménem.
„A co tam o mně napíšeš?“
Řekla jsem jí svůj návrh. Když jsem se dostala k pádu, zastavila mě.
„Musí tam být i tohle?“
Nemuselo.
Dohodly jsme se na několika větách o jejím vystupování. Přinesla jsem jí je přečíst, než jsme popisek vytiskli.
Opravila mi své dívčí příjmení.
Před vlastním plakátem
Na výstavu přišla s mámou. Nechtěla kabát odložit hned u dveří, prý se jen krátce podívá.
U plakátu se zastavila.
Máma stála vedle ní a četla. Pak se zeptala, jestli ji některý z kostýmů na obrázcích také nechala šít.
Babička ukázala na jeden uprostřed.
„Tenhle. Akorát takhle nevypadal. Zkazili barvu.“
Za námi se někdo rozesmál. Babička se otočila a dala se s ním do řeči.
Máma odešla odložit kabáty.
Ještě jedna oprava
Doma jsem babičce nechala kopii. Opřela ji o stěnu vedle šicího stroje.
Když jsem přišla další týden, ležela u ní tužka.
„Ten popisek je dobrý,“ řekla. „Jen tam máš, že jsem vystupovala krátce.“
„Mám to změnit?“
Přikývla.
„Tři sezony nejsou zase tak málo.“
Vzala jsem si tužku a tu větu přeškrtla.
Babička se sklonila nad papír. Potom mi nad řádek pomalu nadiktovala, co mám napsat místo ní.
