Kolegu jsem vozil do práce. Když jsem měl dovolenou, tak si chtěl půjčit moje auto

S Petrem jsme pracovali v jednom podniku na kraji města, každý v jiném oddělení. Znali jsme se několik let, občas jsme spolu šli na oběd. Nebyl to člověk, kterému bych se vyhýbal, a bydlel sotva kilometr od nás.

Na jaře změnili jízdní řád a jeho ranní spoj přestal navazovat na autobus k podniku. Do práce se dostal, jen musel vyrazit mnohem dřív a skoro půl hodiny čekat na přestupu. Několikrát o tom mluvil u oběda.

Navrhl jsem, že může jezdit se mnou. Stejně jsem kolem jeho ulice projížděl a místo v autě bylo volné.

Domluvili jsme se na vyzvednutí v šest čtyřicet u samoobsluhy. Odpoledne jsme končili podobně, takže pokud jeden neměl jiný program, vraceli jsme se společně. Petr sám navrhl příspěvek na benzin.

Za měsíc mi posílal tisíc korun. Když některý z nás chyběl, částku jsme upravili podle společných cest. Nemusel jsem mu nic připomínat a peníze obvykle přišly dřív, než jsem se k počítání dostal.

Zpočátku stál u obchodu už při mém příjezdu. Nastoupil, prohodili jsme pár slov a za necelou půlhodinu byli na parkovišti. Mně příspěvek pomohl a jemu odpadlo ranní čekání.

Když jsem potřeboval odjet z práce rovnou k rodičům, zařídil si cestu sám. Všechno bylo jednoduché právě proto, že jsme nemuseli každý den nic řešit.

Asi po šesti týdnech se cestou domů zeptal, jestli bychom nezastavili u drogerie. Potřeboval vyzvednout objednávku. Souhlasil jsem, protože jsme jeli kolem a doma nikdo nečekal na přesnou hodinu.

Za dva dny chtěl k supermarketu. Tentokrát jsem si nakoupil také. Dokonce jsem ženě zavolal, jestli něco nepotřebuje. Těžko bych pak mohl tvrdit, že mi Petr začal komplikovat život už prvním nákupem.

Jenže další zastávka byla u výdejny na druhé straně hlavní silnice. Museli jsme objet blok a hledat místo. Petr se vrátil za patnáct minut s krabicí a omlouval se, že před ním někdo řešil reklamaci.

Řekl jsem mu, že se nic neděje.

V tu chvíli se opravdu nic velkého nedělo. Akorát jsem přijel domů později, než jsem oznámil.

Ráno už Petr nebýval tak přesný. Nejdřív šlo o dvě minuty, potom mi v šest čtyřicet přišla zpráva, že teprve zamyká. Čekal jsem u obchodu a sledoval, jak kolem projíždí auta směrem k městu.

Jednou nastoupil s kávou v kelímku. Doma mu došla, tak si ji ještě koupil v samoobsluze. Zeptal jsem se, jestli nemohl nejdřív napsat, že je uvnitř. Prý myslel, že nákup stihne, než přijedu.

Stál jsem tam pět minut.

Večer jsem mu napsal, ať je ráno připravený včas. Odpověděl palcem a několik dní to zase fungovalo. Pak začal chodit pozdě znovu, pokaždé s jiným docela obyčejným vysvětlením.

Já měl také občas pomalé ráno. V takovém případě jsem nechal snídani doma a šel k autu. Nechtěl jsem kvůli zdržení dohánět čas cestou.

Na konci června mi odpoledne poslal seznam. Nejdřív výdejní box, potom železářství a nakonec zastávka u jeho matky, které potřeboval předat tašku. Připsal, že to vezmeme rozumně za sebou.

Seděl jsem ještě v kanceláři a chvíli na zprávu koukal. Nebyla tam otázka, jestli mám čas. Petr už řešil pořadí zastávek, jako bychom měli společné odpoledne předem vyhrazené na jeho pochůzky.

Odepsal jsem, že dnes potřebuji rovnou domů. Slíbil jsem ženě, že budu od pěti doma se synem, aby mohla odejít ke kamarádce. Petr zavolal, zda bychom nestihli alespoň ten box. Prý je to na chvilku.

Odmítl jsem i ten.

V autě potom poznamenal, že kdyby to věděl ráno, mohl si všechno rozvrhnout jinak. Připomněl jsem mu, že jsem mu žádné zastávky neslíbil. Zbytek cesty jsme se bavili o práci, ale musel jsem rozhovor začít já.

Po tom odpoledni se zase nějakou dobu ptal předem. Když jsem mohl, zastavil jsem mu. Jednou jsme společně nakoupili na víkend, jindy jsem ho nechal vystoupit u lékárny a šel si vedle pro pečivo.

O týden později potřeboval na pobočku operátora. Řekl jsem, že čekat nemůžu. Navrhl, že se jen podívá, jestli tam není fronta. Když jsem odmítl zajížďku ke známému, nabídl, že by známý přišel na roh.

Vždycky našel způsob, jak by to šlo o něco rychleji.

Nakonec jsem mu řekl, že nechci každý den vyjednávat o trase. Odpověděl, že se přece jen ptá.

To byla pravda. Jenže po mém odmítnutí obvykle následovalo několik dalších návrhů. Často jsem nakonec souhlasil, abychom už mohli vyjet z parkoviště.

V srpnu jsme měli odletět s rodinou na týden pryč. Petrovi jsem to připomněl s předstihem, aby si zařídil dopravu. Řekl, že o tom ví, a zeptal se, zda pojedeme na letiště naším autem.

Vysvětlil jsem mu, že nás odveze švagr a auto zůstane doma. Petr se zeptal, jestli bych mu ho tedy nemohl na ten týden půjčit. Jezdil by s ním do práce a po návratu by mi dal plnou nádrž.

„Já už s tím odvozem počítám,“ dodal, když jsem neodpovídal.

Zrovna jsme stáli na červené. Zeptal jsem se ho, jestli opravdu předpokládá, že mu nechám rodinné auto jen proto, že sám odjíždím. Řekl, že nic nepředpokládá, jen mu to připadá jako praktické řešení.

Auto jsem mu nepůjčil.

Nechtěl jsem se během dovolené zabývat tím, kdo s ním kam potřebuje jet. Navíc jsme ho používali oba se ženou. Takovou domluvu bych jí nemohl jednoduše oznámit jako hotovou věc.

Petr se urazil. Ne nějak hlasitě, ale začal mi vysvětlovat, že se celou dobu podílí na provozu a není přece cizí člověk. Z jeho tónu bylo znát, že moji odpověď považuje za zbytečně nedůvěřivou.

Řekl jsem mu, že jeho peníze beru jako příspěvek za společné cesty do práce. Půjčování auta jsme nikdy neřešili. Stejně jako jsme se nedomluvili, že budu po směně objíždět jeho nákupy.

Připomněl mi supermarket, kde jsem si také nakoupil, a jednou i zastávku u lékárny, o kterou jsem požádal já. To jsem nepopíral. Ani jsem neměl v úmyslu zpětně rozhodovat, čí zastávka byla důležitější.

Petr měl pocit, že pravidelně platí, a měl by tedy mít možnost cestu trochu přizpůsobit. Když jsem mu nabídl, že s vozením skončíme a zbytek měsíce vyrovnáme, zarazil se. Skončit prý nechce, jen čekal větší ochotu.

Na parkovišti před jeho domem jsme pak seděli ještě několik minut. Poprvé jsme spolu probírali, co vlastně za ten příspěvek každý z nás očekává.

Ještě před odletem jsem mu napsal, jak bych chtěl pokračovat. Ráno odjezd v šest čtyřicet od samoobsluhy, odpoledne rovnou z podniku domů. Zastávku můžeme udělat, pokud se na ní oba předem shodneme.

Když jeden nemůže, druhý si dopravu zajistí sám. Příspěvek budeme dál počítat jen za společné cesty. Žádné peníze za dobu, kdy jsem pryč, jsem po něm nechtěl ani předtím.

Odpověděl, že za takových podmínek asi raději zkusí autobus. Napsal jsem mu, že tomu rozumím.

Čekal jsem ještě nějakou poznámku, ale nepřišla. Po návratu z dovolené jsem první pondělí jel rovnou do práce. U samoobsluhy jsem zpomalil ze zvyku, přestože tam nikdo nestál.

První týdny jsme se v práci potkávali trochu rozpačitě. Petr jednou před kolegou poznamenal, že teď musí vstávat dřív, protože moje soukromá linka má přísný jízdní řád. Odpověděl jsem, že vyjíždím pořád stejně.

Dál jsem to nerozebíral. Ani jsem ostatním nevysvětloval, kolik měl balíků a kde jsem na něj čekal. Nechtěl jsem, aby se z našeho dojíždění stalo téma pro celé oddělení.

Po měsíci se mě zeptal, jestli by se v úterý mohl svézt. Měl těžkou tašku s věcmi na převlečení a cesta s přestupem se mu nehodila. Souhlasil jsem a připomněl mu čas.

V šest třicet osm už čekal venku.

Odpoledne se rovnou při nástupu zeptal, zda jedu domů. Když jsem přikývl, připoutal se a vytáhl telefon. Žádná další adresa nepřišla.

Od té doby uplynulo několik měsíců. Petr se mnou jezdí nepravidelně, většinou jednou nebo dvakrát týdně. Domluvíme se předchozí den a peníze posílá podle cest. V tom zůstal stejně spolehlivý jako na začátku.

Také já občas navrhnu nákup. Když se mu nechce, vysadím ho nejdřív u samoobsluhy a jedu sám. Jednou zase potřeboval k výdejně a měl jsem čas, takže jsme tam zajeli.

Už si ale tolik nepovídáme. Dřív jsme ráno probírali rodiny a plány na víkend, dnes častěji posloucháme rádio. Mrzí mě to, protože první týdny byly příjemné pro oba.

Naše dohoda teď funguje. Když se Petr potřebuje zdržet ve městě, vystoupí u samoobsluhy a pokračuje po svém. Já dojedu domů v době, kterou jsem řekl ženě, a nemusím jí cestou posílat další odhad příjezdu.