Kolegyně si brala moje obědy z lednice. Peníze mi sice posílala, ale já zůstávala v práci hladová

Do práce si většinou nosím jídlo z domova. Ne proto, že bych odmítala restaurace nebo uměla mimořádně vařit. Vyhovuje mi otevřít v poledne lednici, ohřát si krabičku a mít ještě chvíli na klidné posezení.

Pracuji v menší kanceláři, kde se střídáme při vyřizování telefonů a návštěv. Na oběd máme obvykle půl hodiny. Nejbližší obchod je deset minut pěšky a rozvoz se nám při objednávce jedné porce většinou nevyplatí.

Kolegyně Dana si jídlo někdy nosila, jindy kupovala cestou. Často jsme spolu sedávaly v kuchyňce. Probíraly jsme děti, práci i to, co se komu povedlo připálit. Když pochválila moje těstoviny, brala jsem to jako běžnou poznámku u oběda.

Jednou ráno Dana zjistila, že si nechala oběd doma na lince. Zrovna jsme měly hodně práce a ona se nemohla před polednem vytratit do obchodu. Já ten den odcházela dřív a měla jsem ještě něco k jídlu doma.

Nabídla jsem jí svoji porci kuřete s rýží. Řekla jsem, že se najím po návratu. Dana několikrát poděkovala a odpoledne se ptala, kolik mi má poslat.

Nechtěla jsem nic.

Přesto mi druhý den přinesla čokoládu a umytou krabičku. Připadalo mi to milé. Ani na chvíli mě nenapadlo, že bychom právě domluvily nějaký nový způsob stravování.

Když se pak zeptala na recept, poslala jsem jí ho. Odpověděla, že na podobné vaření večer nemá trpělivost. Já také nevařila každý den, jen jsem si obvykle odložila porci z rodinné večeře.

Asi za dva týdny mi dopoledne napsala, jestli bych jí svůj oběd nepřenechala znovu. Viděla, že mám v lednici zapečené brambory, a sama přinesla jen jogurt. Peníze mi samozřejmě pošle.

Tentokrát jsem neodcházela dřív, ale chtěla jsem si stejně dojít pro pečivo. Souhlasila jsem. Dana navrhla osmdesát korun a já napsala, že to stačí. Částka mi přišla ještě před polednem.

Koupila jsem si bagetu a snědla ji cestou zpátky do kanceláře. Nebyl to oběd, na který jsem se těšila, ale rozhodla jsem se sama. Neměla jsem jí co vyčítat.

Dana pak u kávovaru říkala, že bych se s tím vařením mohla živit. Zasmála jsem se a odpověděla, že bych svou rodinu nejdřív musela naučit jíst podle ceníku.

Byl to obyčejný vtip. Dana se ho ale později několikrát chytila, když mluvila o tom, že ode mě kupuje domácí obědy.

Další měsíc jsem měla od půl dvanácté delší jednání v zasedačce. Když jsem po něm přišla do kuchyňky, moje krabička v lednici nebyla. Nejdřív jsem si myslela, že jsem ji ráno zapomněla v tašce.

Pak jsem našla na telefonu zprávu od Dany. Oběd si vzala, protože usoudila, že jsem se kvůli jednání najedla s návštěvou. Poslala mi osmdesát korun a napsala, že mi krabičku hned umyje.

Řekla jsem jí, že na jednání nebylo žádné jídlo.

Dana se omluvila. Prý mě nechtěla rušit uprostřed schůzky a bála se, že potom už nestihne nic objednat. Nabídla mi svůj jogurt, který ještě měla v lednici.

Vzala jsem si ho a přidala dvě sušenky ze zásoby u stolu. Na nákup už jsem jít nemohla, za chvíli jsem měla vystřídat kolegyni u telefonů. Dana uznala, že se spletla, a já nechtěla z jednoho špatného odhadu dělat kancelářskou událost.

Jenže během dalších šesti týdnů se to opakovalo ještě dvakrát. Jednou jsem byla pracovně venku. Podruhé Dana slyšela, jak si domlouvám pozdější schůzku v kavárně, a vyložila si ji jako oběd. Ve skutečnosti jsem tam šla až ve tři.

Pokaždé mi napsala až potom. Peníze nechyběly ani jednou.

To mi paradoxně ztěžovalo říct, co mi vadí. Kdyby slíbila převod a neposlala ho, měla bych jasnou věc k vyřízení. Takhle jsem v telefonu viděla zaplacenou částku a připadala si malicherně, když jsem měla pořád hlad.

Jednou jsem jí řekla, že bych si oběd radši nechala. Odpověděla, že kdyby věděla, že s ním počítám, samozřejmě by ho nejedla. Jenže já ho do lednice nedávala jako případný přebytek. Byl to můj oběd.

Měla jsem to říct právě takhle. Místo toho jsem začala vysvětlovat, proč jsem ten den neměla čas nakoupit. Dana mi doporučila rozvoz, který používá její sestra, a rozhovor se stočil k cenám dopravy.

Jedno ráno jsem krabičku zasunula dozadu za otevřený karton mléka. Hned mi došlo, jak je to směšné. Byla podepsaná, stejně jako věci ostatních. Dana navíc nikdy netvrdila, že si jídlo spletla.

Přesto jsem v poledne pocítila úlevu, když tam pořád bylo.

Doma jsem o tom řekla manželovi. Zeptal se, proč jí jednoduše neřeknu, ať si moje porce nebere. Odpověděla jsem, že nechci působit, jako bych počítala každou lžíci rýže. Při vyslovení mi ten důvod připadal slabší než v hlavě.

Chystala jsem si jídlo proto, abych ho měla k dispozici. Když jsem pak během přestávky hledala po zásuvkách něco k zakousnutí, nebylo mi příjemněji jen proto, že Dana nezůstala nic dlužná.

Další den jsem se rozhodla promluvit si s ní. Než jsme se dostaly k obědu, na telefonu mi vyskočilo oznámení o přijaté platbě.

Dana mi poslala sto šedesát korun. Hned potom přišla zpráva, že dnešní oběd vypadá dobře a jestli bych jí na zítřek nepřinesla stejný. V lednici zahlédla moji krabičku s masovými kuličkami a bramborovou kaší.

Nejdřív jsem si zprávu přečetla znovu. Peníze jsem dostala, aniž bych souhlasila s dnešním jídlem, natož se zítřejším vařením. Dana zatím seděla o dvě místnosti dál a vyřizovala poštu.

Došla jsem za ní a řekla, že dnešní porci budu jíst já. Zítřejší jí nepřipravím a peníze jí vrátím.

Překvapeně zvedla hlavu. Prý mi to chtěla usnadnit, abych nemusela čekat na převod. A když večer stejně vařím, myslela, že jedna porce navíc nebude problém.

Vysvětlila jsem jí, že zbytky z večeře rozdělujeme podle toho, kolik nám zbude. Někdy si vezme oběd manžel, někdy já. Nechtěla jsem večer chystat další porci podle toho, co si ráno vybrala v lednici.

Zeptala se, jestli poslala málo. Mohla by přidat i za můj čas, to ji nenapadlo. Pořád nabízela vyšší částku, jako bychom už byly domluvené na všem ostatním.

Řekla jsem jí, že nechci domlouvat cenu.

Připomněla jsem odpoledne s jogurtem a další dva dny, kdy jsem místo oběda sháněla něco cestou. Dana namítla, že pokaždé napsala a zaplatila. Odpověděla jsem, že její zpráva přišla ve chvíli, kdy už moje jídlo bylo snědené.

Chvíli jsme seděly mlčky. Pak řekla, že jí připadalo, že mi naše výměny vyhovují. Dvakrát jsem přece souhlasila a ani později jsem z toho nedělala problém.

To jsem musela uznat. Nechtěla jsem se hádat a moje opatrné vysvětlování znělo jako poznámka k jednomu nepovedenému dni. Tentokrát jsem jí řekla přímo, že si moje jídlo nemá brát, pokud jí ho sama nenabídnu.

Sto šedesát korun jsem jí vrátila ještě během toho rozhovoru. Dana řekla, že jsem si mohla nechat aspoň peníze na suroviny, kdybych si to rozmyslela. Odpověděla jsem, že si to rozmýšlet nechci.

Bylo to nepříjemnější než všechny předchozí zprávy.

V poledne si Dana objednala jídlo sama. Já si ohřála svoje kuličky a sedla ke stolu v kuchyňce. Přišla si pro příbor, popřála mi dobrou chuť a s objednávkou odešla ke svému stolu.

Několik dalších dní jsme jedly odděleně. V práci jsme spolu mluvily normálně, ale obě jsme vynechávaly obvyklé řeči o vaření. Když někdo pochválil vůni z mikrovlnky, Dana se podívala do telefonu a já rychle nabídla, že už ji uvolním.

Nikomu jsem celý spor nevyprávěla. Nechtěla jsem, aby se naše obědy probíraly po kanceláři. Potřebovala jsem hlavně, aby moje krabička zůstala v lednici, a to se od našeho rozhovoru dělo.

Asi po třech týdnech jsme ve čtvrtek neměly oběd ani jedna. Já přijela pozdě z návštěvy rodičů a Dana už ráno říkala, že doma nic nestihla. Další dvě kolegyně se chystaly objednávat z bistra.

Přidaly jsme se. Objednávku vyřídila kolegyně Alena a všechny jsme si předem vybraly i poslaly částku za svoje jídlo. Společný dovoz vyšel levněji a žádná z nás nemusela odbíhat do obchodu.

U oběda někdo navrhl, že bychom to mohly dělat občas. Dana se zeptala, kdo bude objednávky vyřizovat. Řekla jsem, že se můžeme vystřídat. Nechtěla jsem si po odmítnutém vaření vzít na starost každodenní shánění cizích obědů.

Alena souhlasila. Vytvořily jsme společný chat a nechaly na každé, kdy se přidá. Zbytek přestávky jsme probraly její plánovanou dovolenou. S Danou jsme poprvé po delší době seděly u stejného stolu až do konce.

Společně objednáváme většinou jednou týdně. Kdo má chvíli, pošle nabídku a posbírá objednávky. Když vyřizovala dovoz poprvé Dana, přišla se mě zeptat také. Řekla jsem, že dnes mám svoje, a ukázala na krabičku.

Přikývla a nic dalšího nenavrhovala.

Začaly jsme zase sedávat spolu. O původním rozhovoru jsme se už nebavily. Jednou nad objednanými těstovinami Dana poznamenala, že moje byly lepší. Odpověděla jsem, že jestli chce, recept pořád má.

Usmála se a uznala, že to by nejdřív musela večer zapnout sporák. Pak jsme obě jedly ty z bistra.

Od té doby uběhlo několik měsíců. Krabičku neschovávám za mléko a nemusím v poledne nejdřív kontrolovat telefon, jestli mi nepřišlo oznámení o platbě. Moje jídlo zůstává moje, dokud sama neřeknu něco jiného.

Dana mi občas přinese ochutnat něco, co upekla o víkendu. Já jí zase někdy nabídnu kousek koláče. Obě přitom víme, že tím nevzniká objednávka na další den.

Dřív jsem při každé zmínce o jídle uvízla u toho, že už zaplatila. Teď už nemusím rozebírat cenu surovin ani vysvětlovat, proč zrovna nemám čas dojít do obchodu.

V poledne vytáhnu svou krabičku a postavím ji do mikrovlnky. Telefon klidně nechám na stole.