Článek
Lektorka si mě zavolala po hodině, když už Alena na chodbě zapínala kabát. Prý bych mohla zkusit úterní skupinu, kde se víc mluví. Měla jsem angličtinu kdysi na střední a některé věci se mi vracely rychleji, než jsem čekala. Zeptala jsem se, jestli bych to zvládla. „Přijďte jednou a uvidíte,“ řekla. Vyšla jsem na chodbu s pocitem, který jsem dlouho nezažila. Někdo si všiml, že mi něco jde, a nemělo to nic společného s tím, kolik práce za ostatní udělám.
Alena držela moje rukavice. „Tak co chtěla?“ zeptala se. Vyhrkla jsem to ještě cestou ke schodům. Přikývla a podala mi je. Teprve u tramvaje mi došlo, že se neusmívá. Do kurzu jsme chodily od září, vždycky ve čtvrtek, a potom na polévku naproti. Na začátku jsme si do sešitů napsaly stejný cíl: na jaře prodloužený víkend v Anglii bez delegáta. Alena zatím nikdy necestovala bez manžela nebo zájezdu. Já ano, ale vždycky za nás mluvil někdo jiný. Těšily jsme se, že si tentokrát samy vybereme i místo, kde budeme bydlet.
Každá jiný den
Po první úterní hodině jsem přestup potvrdila a cestou domů nadšeně volala Aleně. Celých deset minut jsem s jednou paní probírala její zahradu a skoro jsme nepřešly do češtiny. „Tak to už by tě naše čtvrtky asi zdržovaly,“ řekla. Začala jsem vysvětlovat, že v nové skupině taky spoustě věcí nerozumím. Odpověděla, že musí vyndat prádlo, a zavěsila. Druhý den jsem jí poslala odkaz na malé ubytování v Yorku. Dřív bychom si hned začaly přepočítávat cenu. Tentokrát přišla až večer věta, že je na to ještě brzy. Na otázku, jaký měla čtvrteční kurz, už neodpověděla.
V neděli jsem jí znovu zavolala. Nezvedla to. Když se ozvala krátkou zprávou kvůli vrácení knížky, nabídla jsem, ať se staví v sobotu na kávu. Mohly bychom si zase procvičit naše cestovní věty. Dřív jsme to dělávaly často, já host v hotelu, ona recepční, pak naopak. Souhlasila jen s časem a já se toho chytila jako znamení, že už je všechno v pořádku. V dalších dnech jsem přemýšlela, jestli se nemám vrátit mezi začátečníky. Zase bych seděla vedle ní a po hodině bychom měly o čem mluvit. Přesto jsem v úterý šla do nové skupiny. Cestou jsem si v tramvaji opakovala slovíčka a na chvíli na náš spor zapomněla.
Schválně jsem nevěděla
Alena přišla s knížkou v sáčku a vlastním sešitem. Uvařila jsem kávu, jí do obvyklého hrnku s puntíky, sobě do bílého. Na stůl jsem dala jízdní řád vytištěný z našich starších podkladů. Měly jsme si zkusit koupit dvě jízdenky. Přečetla svou otázku, já odpověděla a potom se úmyslně zarazila u jednoduchého slova. „Jak se vlastně řekne zpáteční?“ zeptala jsem se. Alena mi poradila. Poděkovala jsem příliš horlivě, slyšela jsem to sama. Chvíli sledovala papír, pak zavřela sešit. „Tohle přece víš. Minule jsi to učila mě.“
Řekla jsem, že mi to vypadlo. „Lenko, nedělej ze mě hloupou.“ Hrnek odsunula tak prudce, až káva vyšplíchla do podšálku. Přiznala jsem, že jsem chtěla, aby se vedle mě necítila špatně. Alena se na mě dlouze podívala. „Já jsem s tebou chtěla někam jet. Ne aby ses o mě starala jako o žákyni,“ řekla. Namítla jsem, že bych za nás přece mohla na místě něco vyřídit. „No právě.“ Sáhla po sešitu a začala ho ukládat do tašky. Zbytek kávy jsme dopily bez angličtiny. Když odcházela, nezeptala se, kdy se zase uvidíme. Zůstala po ní mokrá skvrna pod hrnkem a knížka, na kterou jsem se předtím celé týdny těšila.
Do původní lavice se nevrátím
V pondělí jsem otevřela rozvrh a našla naši starou skupinu. U ní stálo jméno stejné lektorky a pořád tam bylo volné místo. Dokázala jsem si představit, jak jí vysvětlím, že je na mě rychlejší kurz moc těžký. Nejspíš by mi věřila. Telefon jsem ale odložila. Nechtěla jsem po Aleně, aby mi za návrat byla vděčná, a bála jsem se, že bych to dřív nebo později čekala. Napsala jsem jí, jestli se mnou nechce příští neděli vlakem do Litomyšle, na oběd a projít se. Bývaly jsme tam spolu před lety. Pamatovala jsem si hlavně dlouhé posezení v cukrárně, odkud se nám nechtělo ani jedné.
Do úterního kurzu se Alena neozvala. V nové učebně jsem si sedla vedle paní se zahradou, která mi udělala místo na lavici. Lektorka nás požádala, ať ve dvojicích naplánujeme cestu na víkend. Na chvíli jsem zůstala s tužkou nad papírem. Pak se sousedka zeptala, jestli mám radši město, nebo přírodu. Odpověděla jsem a ona se doptala na něco, čemu jsem nerozuměla. Musela jsem ji požádat, aby to zopakovala pomaleji. Tentokrát jsem nic nepředstírala. Domluvily jsme se nakonec na městě s velkým parkem. O přestávce jsme se tomu našemu plánování ještě smály. Když jsem potom na chodbě vytáhla svačinu, chtěla jsem se otočit k Aleně a nabídnout jí půlku. Sousedka už byla venku a já chvíli stála s rozlomenou müsli tyčinkou v ruce.
