Článek
V letech 1770 až 1772 nepřišla do českých zemí jen jedna špatná sklizeň. Přišly tři roky mokra, sněhu, mrazů, povodní, drahoty a nemocí. Obilí hnilo na polích, hřbitovy nestačily a po vesnicích chodily denně desítky žebráků. Úroda roku 1772 zastavila nejhorší hlad, ale lidé umírali ještě dlouho potom.
V roce 1772 už někde nešlo koupit ani kousek chleba. Lidé sbírali lebedu, kopřivy, trávu a kořeny. Vařili oves, loupali z něj plevy a jedli osolené zrno. Když nebylo nic jiného, brali psy, kočky a padlý dobytek.
Sníh v březnu
Po deštivém listopadu 1769 přišla mírná a vlhká zima. V březnu 1770 napadl sníh i v nižších polohách a držel se až do začátku dubna. Osení se pod ním vyleželo, osláblo a v mokré půdě se vymáčelo. Duben byl plný vody. Pak přišlo několik týdnů sucha. Rostliny, které předtím poškodilo mokro a sníh, dostaly další ránu. Úroda roku 1770 byla slabá a po žních začaly růst ceny obilí.
Na podzim se místy nedalo orat. Pole byla rozbahněná, mokrá místa držela vodu a lidé nemohli všude zasít. Tím se zadělaly komplikace na další rok. Na jaře 1771 se všechno zopakovalo. Koncem března přišel sníh a mráz, chladné a deštivé počasí vydrželo do konce dubna. Půda zůstala rozbahněná. Od začátku května do začátku června zase přišlo horko a sucho.
Obilí bylo už tehdy drahé. Na jaře 1771 stálo několikanásobně víc než dva roky předtím. Chyběla i píce pro dobytek. Druhého června začalo pršet. Déšť se vracel celé týdny. Přicházely lijáky, přívalové deště a povodně. Obilí leželo ve vodě, hnilo nebo prorůstalo ještě nastojato. Sena se kazila také. Žně roku 1771 hlad neukončily. Přinesly další prázdné sýpky.
Korec za patnáct zlatých
Písmák Josef Dlask později zapsal ceny, které si lidé pamatovali: pšenice za šestnáct zlatých, žito za patnáct, ječmen za čtrnáct a oves za dvanáct zlatých za korec. Pro běžného člověka to byly šílené částky.
V některých záznamech se opakuje, že se obilí dalo po žních roku 1770 ještě koupit, ale draze. Později už nebylo k dostání vůbec. Některé vrchnosti ho vyvážely tam, kde za něj dostaly víc peněz, třeba do Bavor nebo Saska, které také zasáhla neúroda. Řemesla a obchody stály. Ve městech nebylo na čem vydělat. Na venkově se lidé zbavovali hospodářství, protože neměli čím živit sebe, čeleď ani dobytek.
Na cestách přibývalo žebráků. Dobové záznamy popisují, že do měst přicházeli po desítkách. Někdy čtyřicet za den, jindy padesát, sedmdesát nebo sto. Chodili dům od domu a prosili o chleba. Kdo měl doma ještě otruby, míchal je s vařenými bylinami. Kdo našel lebedu, kopřivy nebo trávu, vařil je. Kdo našel kořeny osladiče, rval je ze země a nosil domů. Na jaře 1772 bylo hůř. Kronikáři psali, že ani tráva už nebyla.
Hlad sám nebyl jediný zabiják. Lidé byli zesláblí a po špatné stravě lehce onemocněli. V záznamech se objevují horečnaté nemoci a další nákazy, které dobové prameny nedokážou přesně pojmenovat. Dnes se často mluví o tyfu nebo podobných infekcích.
Nemocný člověk měl malou šanci. Chybělo jídlo, síla, zdravotní péče i znalosti. Když se někdo roznemohl, mohl být během krátké doby mrtvý. Hřbitovy nestačily. Někde se bouraly zdi, aby se pohřebiště rozšířilo. Jinde se do jedné jámy dávalo víc těl. Běžné v té době byly hroby o deseti mrtvolách v jednom hrobě.
Nejhorší měsíce přišly v roce 1772. Jen v Čechách zemřely podle některých dobových soupisů od ledna do srpna statisíce lidí. Úřední výkazy uvádějí, že od června 1771 do června 1772 podlehlo hladu a nemocem nejméně 250 tisíc lidí.
Odhady se liší podle toho, zda se počítají jen Čechy, nebo celé české země, a zda se započítává i odchod lidí pryč. Jisté je, že šlo o poslední velký hladomor na českém území a jednu z největších demografických ran novověkých českých dějin.
Josef II. na cestě
Ve Vídni se o hladu vědělo, ale pomoc přicházela pozdě. Josef II., tehdy spoluvládce Marie Terezie, dostával zprávy z českých zemí a tlačil na zásah. Marie Terezie držela hlavní moc v dědičných zemích, Josef mohl jednat jen v mezích, které mu dovolila.
V roce 1772 se vydal do postižených oblastí osobně. Z Vídně jel na Moravu, přes Brno a Olomouc do Opavy a potom do Čech. Projížděl Hradec Králové, Pardubice, Litoměřice, Chomutov, Žatec, Plzeň, Klatovy, Písek a Tábor.
Josef II.
Všude chtěl zprávy o rozsahu hladu a o tom, co udělaly místní úřady. Rozdával peníze nejpostiženějším a posílal do Vídně zprávy o stavu země. Z Prahy zajišťoval nákup obilí z Uher a Banátu. Už předtím byl 7. ledna 1772 vydán zákaz vývozu obilí z českých zemí. Do Čech se mělo dovážet obilí z částí monarchie, které neúroda tolik nezasáhla. Jenže hlad už byl rozjetý a zásobování nestačilo. Obilí se dál pašovalo. Hranice se musely hlídat vojskem.
Před hladomorem se brambory v českých zemích pěstovaly jen omezeně. Někde je lidé znali, jinde k nim měli odpor. Nešlo o samozřejmou potravinu, která by byla na každém poli. Hlad změnil pohled na plodinu, která rostla v zemi a dokázala dát úrodu i tam, kde obilí selhávalo. Brambory se po hladových letech začaly šířit mnohem rychleji. Říkalo se jim chléb chudých.
Nebyla to okamžitá záchrana lidí v nejhorším roce. V roce 1772 už mnoha rodinám nepomohlo nic. Ale po katastrofě se ukázalo, že země nemůže stát jen na obilí, úhorovém hospodaření a starých zvycích.
Po hladových letech se víc zaváděly nové plodiny. Vedle brambor také krmná řepa, jetel nebo ozimý ječmen. Na polích se začalo víc řešit odvodňování, příkopy a struhy. Mokrá země už nebyla jen nepříjemnost. Lidé viděli, co se stane, když se několik let po sobě nedá pořádně sít ani sklízet. V Čechách se potom rušily i některé rybníky. Tehdejší lidé je spojovali s nadměrnou vlhkostí a dešti.
Po hladu přišla robota
Hladomor otevřel i otázku roboty a postavení poddaných. Sedláci a chalupníci museli pracovat na panském, platit dávky a zároveň se snažit uživit vlastní rodinu. Když přišla neúroda, systém se lámal v neprospěch nejslabších lidí.
Na některých panstvích začaly nepokoje. Lidé žádali úlevy, odmítali robotu nebo se bouřili proti vrchnosti. Po roce 1772 napětí nezmizelo. O pár let později přišlo velké selské povstání roku 1775.
Vyšší šlechta si po hladových letech začala připouštět, že poddanství je problém i pro stát. V dopisech a úvahách se objevovala myšlenka, že venkov v dosavadním stavu nemůže dál fungovat. Zrušení nevolnictví přišlo až za Josefa II. v roce 1781.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Hladomor_v_%C4%8Desk%C3%BDch_zem%C3%ADch_(1770%E2%80%931772)
