Článek
Petr zemřel před pěti lety. Bylo mu osmadvacet, mně čtyřiadvacet. Ještě několik měsíců jsem při něčem legračním vytahovala telefon, abych mu napsala.
Když mě Martin požádal o ruku, napadlo mě, že bych mu měla zavolat. Místo toho jsem volala mámě. Rozplakala se a řekla, že by nám Petr určitě šel za svědka.
Nevěděla jsem, co odpovědět. Martin už měl o svědka požádaného kamaráda. Máma to věděla také.
Jedna fotografie
Při výběru květin navrhla, abychom někde nechali místo pro bratrovu fotografii. Vybraly jsme snímek z dovolené, na kterém neměl sluneční brýle a díval se přímo do objektivu.
Potom se zeptala na prázdnou židli při obřadu. Řekla jsem, že nechci, aby hosté hledali, kdo nepřišel.
„Vždyť budou vědět, pro koho je.“
Bylo mi nepříjemné dál vysvětlovat, proč ji tam nechci. Nakonec jsem navrhla, že fotografie bude u květin i během obřadu.
Máma souhlasila. Myslela jsem, že jsme se domluvily.
Program už někomu poslala
O dva týdny později mi přeposlala zprávu pro moderátora večera. Vyžádala si jeho kontakt od tety, která nám ho doporučila.
Po přípitku měla zaznít Petrova oblíbená píseň. Potom chtěla pustit fotografie z našeho dětství a říct několik slov. Náš první tanec posunula za promítání.
Zavolala jsem jí.
„Vždyť je to jen deset minut,“ řekla.
Nebála jsem se těch deseti minut. Představovala jsem si, jak se po posledním snímku rozsvítí, hosté budou hledat kapesníky a moderátor nás vyzve na parket.
„Já po tom nechci hned tančit.“
Máma chvíli mlčela.
„Tak to můžeme dát později.“
Chyběl nám oběma
Martin řekl, že moderátorovi napíše sám. Odmítla jsem. Máma by si mohla myslet, že vzpomínku nechce on, a já bych ji nechala věřit něčemu, co pro mě bylo pohodlnější.
Jela jsem za ní v sobotu. Na stole měla fotografie a některé už seřadila. Na jedné mě Petr učil jezdit na kole. Držel mě za sedlo a já se dívala zpátky, jestli ještě běží.
Tu jsem si dlouho prohlížela.
Máma mi začala vysvětlovat, co ke každému obrázku řekne. Zastavila jsem ji až u fotografie z jeho maturity.
„Promítání nechci.“
Zeptala se, jestli mi vadí fotografie, nebo to, že bude mluvit. Řekla jsem, že nechci obojí.
„Já nevím, jak tam mám sedět, když tam nebude,“ odpověděla.
Přisunula jsem si židli. Chtěla jsem jí slíbit něco, po čem by se jí ulevilo. Napadlo mě nabídnout alespoň tu píseň, přestože jsem ji předtím odmítla.
Místo toho jsem řekla, že mně tam bude chybět také.
„Ale já se na tu svatbu těším, mami.“
Přikývla. Nevěděla jsem, jestli mi rozumí, nebo už jen nechce pokračovat.
U stolu zůstala
Domluvily jsme se na fotografii u květin a krátké vzpomínce v mém poděkování. Moderátorovi jsem změnu napsala já. Máma se omluvila, že mu poslala program bez nás, ale dál si myslela, že promítání mělo zůstat.
Ve svatební den mi zapínala šaty. Dvakrát jsme začaly řešit, jestli mě příliš netlačí v pase. Byla jsem ráda, že máme chvíli starost jen s tím.
Při přípitku jsem zmínila Petra. Řekla jsem, že by se nejspíš snažil přesvědčit Martina, aby si na první tanec půjčil jeho staré taneční boty. Máma se usmála, potom sklopila oči.
Když jsme šli na parket, zůstala sedět. Několikrát jsem se jejím směrem podívala. Martin se tiše zeptal, jestli chci zastavit.
Zavrtěla jsem hlavou.
Později jsem si k mámě přisedla. Řekla, že potřebuje chvíli klid, ale domů ještě nechce. Podala jsem jí vodu a zůstala vedle ní, dokud se nevrátila teta.
Z parketu mi mávala kamarádka. Vstala jsem.
Máma mě požádala, ať jí přinesu svetr ze šatny. Položila jsem jí ho přes opěradlo a šla za ostatními.
O chvíli později začala písnička, kterou jsme s Petrem kdysi pouštěli v autě. Podívala jsem se ke stolu. Máma ji poznala také.
Tentokrát jsem tancovala dál.
