Článek
Do jejího bytu jsem se vrátila asi dva týdny po pohřbu.
V předsíni pořád visela bunda. V koupelně byl kartáček a na kuchyňské lince hrnek, ze kterého každé ráno pila kávu.
Neměla jsem sílu začít oblečením.
Vzala jsem proto staré účty, návody a krabice, které měla uložené nahoře ve skříni.
V jedné byly fotografie.
Většinu jsem znala.
Já v první třídě.
Bratr na kole.
Dovolená v Jugoslávii.
Moje svatba.
Její první vnouče.
Pak jsem vytáhla jednu, na které jsem nikoho nepoznávala.
Byly na ní tři mladé holky někde u vody. Jedna měla dlouhé vlasy, krátké šaty a smála se přímo do objektivu.
Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že je to máma.
Mohlo jí být dvacet.
A vypadala úplně jinak, než jak jsem si ji celý život představovala.
Pro mě byla vždycky praktická
Moje máma byla člověk, který měl doma zásobu mouky, protože „co kdyby“.
Na dovolenou balila tři dny.
V kabelce nosila náplasti, kapesníčky a igelitovou tašku.
Když jsem jí v osmnácti řekla, že pojedeme s kamarádkou stopem do Itálie, málem ji trefil šlak.
Takovou jsem ji znala.
Na fotografii ale seděla u vody bosá, vlasy měla rozcuchané a vypadala, jako by právě udělala něco, co nebylo vůbec rozumné.
Otočila jsem fotografii.
Bylo tam jen datum a místo.
Léto 1972, Slapy.
Nic víc.
Najednou jsem chtěla vědět všechno.
S kým tam byla?
Kam jezdily?
Co tehdy chtěla?
Jaká byla?
A potom mi došlo, že jsem se jí na nic z toho nikdy nezeptala.
Vždycky jsme mluvily hlavně o mně
S mámou jsem si volala skoro každý den.
Někdy i dvakrát.
Vždycky se ptala, jak se mají děti.
Jak dopadla porada v práci.
Jestli už jsme opravili koupelnu.
Co manžel.
Když jsem přijela na kávu, věděla za hodinu skoro všechno, co se mi za poslední týden stalo.
Já věděla, že ji bolí koleno a že ve čtvrtek půjde ke kadeřnici.
To bylo většinou všechno.
Nepřišlo mi na tom nic zvláštního.
Máma byla přece máma.
Její život jsem začínala vnímat někde v době, kdy se narodil můj bratr a potom já.
Co bylo předtím, jako by byla jen krátká předmluva.
Teď jsem seděla na podlaze jejího bytu s fotografií v ruce a poprvé mi připadalo zvláštní, že o těch prvních třiceti letech skoro nic nevím.
Už se nezeptám
Několikrát jsem měla chuť sáhnout po telefonu.
Byla jsem zvyklá zavolat mámě pokaždé, když jsem něco nevěděla.
Kde má recept na vánočku.
Jak se jmenovala naše sousedka z dětství.
Kdy jsme byli poprvé u moře.
Tentokrát jsem potřebovala vědět, kdo byla ta holka na fotografii.
A nebylo komu zavolat.
Fotografii jsem si odnesla domů.
Nevím, co se toho léta na Slapech dělo.
Nevím, do koho byla tehdy zamilovaná.
Nevím, o čem snila ani jestli se jí její život nakonec podobal tomu, který si představovala ve dvaceti.
A už se to nejspíš nikdy nedozvím.
Od té doby se ale mnohem víc ptám vlastních dětí.
Nejen na školu, práci a to, jestli přijedou v neděli na oběd.
Zajímá mě, co chtějí. Čeho se bojí. Co si představují za pár let.
Možná je to zvláštní věc, kterou mě máma naučila až po své smrti.
Člověk může někoho milovat celý život a přesto o něm vědět překvapivě málo.
Jen škoda, že mně to došlo až ve chvíli, kdy už jsem se nemohla zeptat.
