Článek
A já zjišťuji, že mě docela bolí, když do toho „nikdo“ počítá i mě.
Máme dvě skoro dospělé děti. Syn už studuje v Brně a sedmnáctiletá dcera tráví většinu volného času s kamarády.
Po letech, kdy jsme plánovali život podle škol, kroužků a hlídání, máme konečně mnohem větší volnost.
Já si představovala, že si ji začneme užívat spolu.
Petr to zřejmě vidí trochu jinak.
Místo dovolené si koupil batoh
Začala jsem na jaře hledat, kam bychom mohli v létě vyrazit.
„Co třeba na deset dní do Chorvatska?“ navrhla jsem jednoho večera.
Petr se zatvářil zvláštně.
„Já bych letos možná nikam k moři nejel.“
„Tak Rakousko?“
„Já bych chtěl jít kus Stezky Českem.“
To mě překvapilo. Petr sice rád chodí na výlety, ale nikdy jsem ho nepovažovala za nějakého dobrodruha.
„Tak můžeme jít pár etap spolu.“
„Já bych chtěl jít sám.“
Myslela jsem, že žertuje.
Nežertoval.
Plánuje být pryč osmnáct dní.
„Co tam budeš skoro tři týdny sám dělat?“
„Chodit.“
„A dál?“
„Nic.“
Právě to se mu na tom prý líbí.
Nejvíc mě urazilo, že nechce ani kamaráda
Nejdřív jsem jeho plán vůbec nechápala.
Petr má několik dobrých kamarádů. Kdyby mi řekl, že spolu jedou na týden na kola, ani nemrknu.
Jenže on nechce ani je.
„Chci ráno vstát a rozhodnout se podle sebe, kam půjdu a kdy se zastavím,“ vysvětloval mi.
„To snad můžeš i se mnou.“
Podíval se na mě a začal se smát.
„Hani, ty se mnou po deseti kilometrech začneš řešit, kde bude kafe.“
Musela jsem uznat, že nelže.
„A navíc pořád nemusíme všechno dělat spolu,“ dodal.
Ta věta už mi tak vtipná nepřipadala.
Jsme spolu přes dvacet let. Samozřejmě vím, že nemusíme být neustále vedle sebe.
Ale proč chce právě svou nejdelší letošní dovolenou strávit beze mě?
Začala jsem přemýšlet, jestli jsme něco nezanedbali
Jednou večer jsem se ho přímo zeptala, jestli mu doma něco chybí.
„Ne.“
„Tak proč potřebuješ na tři týdny pryč?“
Petr chvíli přemýšlel.
„Protože jsem nikdy nikde takhle sám nebyl.“
Od maturity prý vždycky s někým žil. Nejdřív na koleji se spolužáky, potom se mnou. Přišly děti, práce a dům.
„Já ani nevím, jestli umím být tak dlouho sám,“ řekl.
„Tak proč to potřebuješ zjišťovat?“
„Právě proto.“
Přiznávám, že jsem chvíli uvažovala, jestli za tím není nějaká žena nebo klasická krize středního věku.
Jenže nic tomu nenasvědčuje.
Petr plánuje nocovat po penzionech a občas pod širákem. Několik večerů studoval mapy a s nadšením mi vysvětloval, kolik kilometrů denně zvládne.
K narozeninám si dokonce přál lehký vařič.
Milenka by asi byla jednodušší na pochopení než taková radost z ešusu.
Řekla jsem mu, že může jet
Děti jeho plán vůbec neřeší.
„Tak ať táta jede,“ řekl syn.
Dcera se mě dokonce zeptala, proč bych mu to měla zakazovat.
„Já mu nic nezakazuju.“
„Tak co řešíš?“
To vlastně neumím úplně vysvětlit.
Asi mě zaráží představa, že se Petr těší na osmnáct dní, během kterých mě neuvidí.
Nakonec jsem mu řekla, že s jeho cestou nemám problém.
Viditelně se mu ulevilo.
Trochu jsem doufala, že dodá něco jako: „Když ti to vadí, tak nikam nepojedu.“
Nic takového neřekl.
Místo toho mi ukázal nové trekové ponožky.
Odjíždí za necelý měsíc.
Já zatím pořád nevím, jestli mu jeho plán závidím, nebo mě uráží.
Možná obojí.
Petr se mě před pár dny zeptal, co budu dělat těch osmnáct dní já.
Automaticky jsem odpověděla, že normálně chodit do práce a být doma.
Pak mi došlo, že vlastně vůbec nemusím.
Možná by nebylo špatné, kdybych po dvaceti letech také zjistila, co mě baví dělat bez Petra.
Jen zatím nemám tušení, co by to mělo být.
