Článek
S Pavlem jsme manželé šestadvacet let. Jezdí za zákazníky, já pracuji v účtárně. Vydělává víc a bez auta by svou práci dělat nemohl. Když mi ukázal dopis, napadla mě nejdřív hypotéka.
„Kdybych uvedl tebe, nějak bychom to zvládli,“ řekl.
Na fotografii nebylo do auta pořádně vidět. Věděl ale přesně, kdy tudy jel. Vracel se od zákazníka, ke kterému jezdil každé druhé úterý.
Zeptala jsem se, jestli chce, abych lhala.
„Chci, abys mi pomohla.“
Ty můžeš jezdit tramvají
Nebyl to jeho první přestupek. Předchozí pokuty zaplatil a doma jsme o nich moc nemluvili. Tentokrát začal vysvětlovat, že bych následky mohla převzít já, protože mám zatím čistý záznam.
Řekla jsem, že si to musím rozmyslet. Nebyla jsem na sebe pyšná. Přesto jsem si začala představovat, jak bych jezdila do práce a kdo by vozil maminku na kontroly.
„Do kanceláře se dostaneš tramvají,“ připomněl mi. „Já nemůžu zákazníkům nosit vzorky v batohu.“
Měl pravdu. Do práce bych dojela. K mamince bych musela dvěma autobusy a poslední kus pěšky. I to se dalo zvládnout.
Jen jsem nevěděla, proč si to všechno plánuji já.
Když jsem ho potřebovala
Pavel mi nikdy nevyčítal, že vydělávám méně. Když jsem měla před čtyřmi lety zdravotní potíže, vozil mě do nemocnice, bral si volno a čekal se mnou v ordinacích. Teď jsem si na to vzpomínala pokaždé, když jsem chtěla říct ne.
Večer jsem otevřela kalendář. Během příštích dvou týdnů jsem měla naplánované tři cesty s maminkou a odvoz dcery s malou vnučkou. Dcera bydlela na druhém konci města a sama tehdy řídit nemohla.
Pavel se podíval přes moje rameno.
„To se nějak zařídí.“
Zeptala jsem se, jestli by maminku vozil on. Chvíli přemýšlel a pak řekl, že podle toho, jak by mu vyšly schůzky. Dceři bychom prý mohli objednat taxi.
Kalendář jsem zavřela. Za celou dobu se nezeptal, jestli to chci udělat.
Nebyla to nabídka
Ráno přinesl papír s mými údaji. Měl ho položený vedle hrnku a některé kolonky už vyplnil.
„Já jsem ti ale neřekla, že souhlasím,“ namítla jsem.
„Myslel jsem, že jsme se včera bavili o tom, jak to uděláme.“
Vzala jsem papír a přečetla si svoje jméno. Najednou mi připadalo směšné, že jsem večer hledala autobusové spojení. Vůbec jsem tam neseděla. To úterý jsem byla v práci a Pavel mi cestou telefonoval, jestli máme doma chleba.
Řekla jsem mu, že jako řidičku mě uvést nesmí.
Dlouho se na mě díval. Potom se zeptal, jestli mi dochází, že případný výpadek jeho příjmu pocítíme oba. Docházelo mi to. Právě proto jsem mu neodpověděla tak rychle, jak bych si přála.
Obálka mezi námi
Pavel další den telefonoval nadřízenému. Z kuchyně jsem slyšela, jak se ptá, zda by pro něj měli jinou práci, kdyby nějakou dobu nemohl jezdit. Po hovoru řekl, že ve skladu by místo bylo. Za méně peněz.
Večer jsme seděli nad výdaji. Škrtli jsme víkend v penzionu a peníze na novou lednici zatím nechali na účtu. Pavel byl stručný. Já se přistihla, že mu chci slíbit další přesčasy, jen aby se na mě přestal dívat tak cize.
Když se zvedl od stolu, zůstala po něm obálka. Posunula jsem ji k jeho místu.
Ráno ji vzal do práce. Před odchodem se zeptal, jestli máme chleba.
„Nemáme,“ odpověděla jsem.
Zůstal ještě chvíli ve dveřích. Pak řekl, že ho cestou koupí.
