Článek
Když mi manžel řekl, že dostal práci v Německu, měla jsem radost.
Věděla jsem, že poslední měsíce není ve své firmě spokojený. Nová pozice byla zajímavější, lépe placená a pro jeho kariéru znamenala velký krok dopředu.
Objala jsem ho a zeptala se, kdy nastupuje.
„Za dva měsíce,“ odpověděl.
Pak dodal:
„Takže bychom měli začít řešit stěhování.“
Přestala jsem se usmívat.
„Jaké stěhování?“
Podíval se na mě, jako bych položila úplně nesmyslnou otázku.
„Do Mnichova.“
Myslela jsem, že bude dojíždět
S Ondřejem jsme byli manželé devět let.
O pracovní nabídce v Německu mi samozřejmě řekl. Věděla jsem, že absolvoval několik pohovorů a že o něj firma stojí.
Jenže jsem celou dobu předpokládala, že pokud nabídku dostane, budeme teprve řešit, co dál.
Ondřej měl jinou představu.
Firma mu nabídla relokační balíček, pomoc s bydlením a příspěvek na stěhování.
A on nabídku přijal.
Podepsal smlouvu.
Domluvil datum nástupu.
A teprve potom mi oznámil, že se stěhujeme.
„Já myslela, že si o tom nejdřív promluvíme.“
Ondřej vypadal překvapeně.
„Vždyť jsme o tom mluvili.“
Nemluvili.
Mluvili jsme o jeho nové práci.
Ne o tom, že kvůli ní opustím svůj život.
Pro něj to byla skvělá zpráva
Ondřej nechápal, proč jsem naštvaná.
Jeho nový plat měl být skoro dvojnásobný.
Firma by nám první měsíce částečně platila bydlení.
Mnichov je hezké město.
Do Prahy se dá kdykoliv přijet.
Podle něj to byla životní příležitost.
„Vždyť jsme vždycky říkali, že bychom jednou chtěli zkusit žít v zahraničí,“ připomněl mi.
To byla pravda.
Když nám bylo kolem třiceti, několikrát jsme o tom mluvili.
Při dovolené jsme si představovali, jaké by bylo žít ve Španělsku, Německu nebo třeba v Dánsku.
Jenže mezi větou pronesenou před osmi lety na dovolené a skutečným stěhováním do jiné země jsem viděla poměrně velký rozdíl.
Ondřej očividně ne.
Měla jsem přece dát výpověď
Zeptala jsem se, co si představuje, že budu v Německu dělat.
„Najdeš si tam práci,“ odpověděl.
Tak jednoduše.
Já přitom pracovala sedm let ve stejné firmě. Měla jsem tam dobrou pozici, kolegy, které jsem měla ráda, a práci, kterou jsem nechtěla opouštět.
Německy jsem uměla přibližně tak, abych si objednala jídlo a zeptala se na cestu.
Ondřej tvrdil, že s mojí angličtinou si něco určitě najdu.
Možná ano.
Jenže jsem žádnou novou práci hledat nechtěla.
„Takže ty sis představoval, že dám výpověď?“
„No, asi jo.“
Ta dvě slova mě zasáhla víc než celý předchozí rozhovor.
Asi jo.
On už několik týdnů jednal o pracovních podmínkách, platu, nástupu a stěhování.
A o mé práci uvažoval asi tak dlouho, aby dospěl k tomu, že ji prostě opustím.
Nešlo jen o práci
Měla jsem v Praze kamarády.
Sestra bydlela dvacet minut ode mě.
Chodila jsem dvakrát týdně na jógu do stejného studia.
Každou středu jsem se potkávala s kamarádkou na kávě.
V neděli jsme často jezdili za rodiči.
Byly to obyčejné věci.
Možná právě proto Ondřej nechápal, proč jsou pro mě důležité.
On viděl vyšší plat, lepší pozici a nové město.
Já viděla celý svůj každodenní život, který bych měla během několika týdnů sbalit do krabic.
„Vždyť tam nejedeme na konec světa,“ řekl.
To byla pravda.
Ale ani to nebylo podstatné.
Zeptala jsem se ho, co by udělal on
Jednou večer jsme se kvůli tomu znovu pohádali.
Ondřej opakoval, že taková nabídka nemusí přijít podruhé.
Řekla jsem mu, že po něm nechci, aby ji odmítl.
„Tak v čem je problém?“
„V tom, že ses rozhodl za mě.“
Tvrdil, že se za mě nerozhodl.
Tak jsem mu položila jednoduchou otázku.
„Kdybych já dostala skvělou práci v Paříži, podepsala smlouvu a potom ti oznámila, že za dva měsíce končíš v práci a stěhujeme se, byl bys v pohodě?“
Neodpověděl hned.
A právě to byla odpověď.
Po chvíli řekl, že je to něco jiného.
Zeptala jsem se proč.
Nevěděl.
Myslel si, že pojedu automaticky
Teprve po několika dalších rozhovorech mi Ondřej řekl něco, co mi pomohlo pochopit celou situaci.
Nikdy ho nenapadlo, že bych nejela.
Ne proto, že by mu na mém názoru nezáleželo.
On si skutečně myslel, že manželé takové věci dělají.
Jeden dostane velkou příležitost a druhý ho podpoří.
„Kdybys takovou nabídku dostala ty, jel bych s tebou,“ řekl.
Věřila jsem mu.
Možná by opravdu jel.
Jenže to, že by byl ochotný něco obětovat on, podle mě neznamenalo, že může stejnou oběť automaticky očekávat ode mě.
A hlavně o ní rozhodnout dřív, než se mě vůbec zeptá.
Začala jsem pochybovat sama o sobě
Nejtěžší na celé situaci bylo, že Ondřejova nabídka byla opravdu dobrá.
Když jsem o tom vyprávěla několika lidem, někteří nechápali, proč váhám.
Takový plat?
Mnichov?
Firma zaplatí část stěhování?
Co vlastně řeším?
Začala jsem si připadat sobecky.
Možná bych skutečně měla dát výpověď.
Možná je normální následovat partnera, když dostane takovou příležitost.
Dokonce jsem začala hledat pracovní nabídky v Mnichově.
Prohlížela jsem si byty.
Četla jsem zkušenosti Čechů, kteří tam žijí.
Jenže čím víc jsem plánovala život, o kterém rozhodl někdo jiný, tím větší odpor jsem cítila.
Nakonec odjel sám
Asi měsíc před jeho nástupem jsem Ondřejovi řekla, že se nestěhuji.
Neznamenalo to, že nikdy nepřijedu.
Neznamenalo to ani, že naši budoucnost vidím navždy v Praze.
Jen jsem odmítla dát během několika týdnů výpověď a opustit všechno jen proto, že on už podepsal smlouvu.
Ondřej byl nejdřív přesvědčený, že tím odmítám jeho.
„Takže moje kariéra pro tebe nic neznamená?“
Řekla jsem mu, že znamená.
Jen moje kariéra a můj život musí znamenat něco také.
Nakonec jsme se domluvili, že první měsíce zkusíme žít odděleně.
On si pronajal malý byt v Mnichově a na víkendy jezdil domů.
Já zůstala v Praze.
Nebyl to ideální život.
Ale poprvé jsme skutečně začali řešit, co chceme oba.
Po půl roce byla situace úplně jiná
Za Ondřejem jsem několikrát přijela.
Mnichov se mi líbil víc, než jsem očekávala.
Postupně jsem zjistila, že bych tam možná opravdu dokázala žít.
Dokonce jsem narazila na pracovní pozici, která mě zaujala.
Najednou jsem o stěhování začala uvažovat.
Když jsem to Ondřejovi řekla, měl radost.
Pak ale udělal něco, co by mě před půl rokem ani nenapadlo ocenit.
Zeptal se:
„Chceš to opravdu ty?“
Řekla jsem, že zatím nevím.
A on odpověděl, že je to v pořádku.
Nakonec jsem se do Německa skutečně přestěhovala.
Ale až téměř rok po něm.
Ne proto, že měl lepší plat.
Ne proto, že už podepsal smlouvu.
A ani proto, že se ode mě jako od jeho manželky očekávalo, že půjdu za ním.
Přestěhovala jsem se ve chvíli, kdy jsem se pro to rozhodla také já.
Dnes už naše první hádky kolem Německa nevnímám jako spor o jedno město nebo jednu pracovní nabídku.
Byla to spíš lekce o tom, jak snadno si ve vztahu můžeme splést společné rozhodnutí s rozhodnutím, o kterém jen předpokládáme, že s ním ten druhý bude souhlasit.
Ondřej tehdy neudělal chybu tím, že přijal skvělou práci.
Udělal ji ve chvíli, kdy naplánoval náš společný život a až potom se mě zeptal, jestli v něm chci být.
