Článek
Teď začínám chápat, že zatímco já čekala na správnou chvíli, David čekal, až mě touha po dalším dítěti přejde.
Řekl mi to večer v kuchyni. Matěj už spal a já skládala jeho vyprané věci.
„Příští čtvrtek budu potřebovat odpoledne auto,“ řekl David.
Zeptala jsem se proč.
„Mám konzultaci kvůli vasektomii.“
Zůstala jsem na něj koukat s tričkem v ruce a chvíli jsem vůbec nechápala, co mi říká.
„Jaké vasektomii?“
„Normální. Už další dítě nechci.“
Mně je šestatřicet, Davidovi jednačtyřicet. S Matějem jsme si první roky užili svoje. Jako miminko skoro nespal a do školky nastoupil až ve čtyřech, protože byl pořád nemocný. Když si dnes prohlížím jeho fotky z té doby, vidím roztomilé batole. David mi připomněl, že tehdy několik měsíců spal v obýváku, protože vstával v pět ráno do práce a doma jsme se hádali skoro denně.
„Já už tohle podruhé nechci zažít,“ řekl.
Poprvé mě napadlo, že na stejné roky vzpomínáme každý úplně jinak.
Přesto jsem měla za to, že druhé dítě jsme nikdy definitivně nezavrhli.
Když jsem se na něj ptala před třemi lety, říkal, že máme čas. Potom jsme rekonstruovali byt a souhlasili jsme, že teď není vhodná doba. Loni jsem změnila práci a znovu jsme to odložili.
David tvrdí, že „teď ne“ pro něj nikdy neznamenalo „později ano“.
Pro mě přesně tohle znamenalo.
Ve sklepě máme ještě dvě krabice věcí po Matějovi. Před pár lety jsem je chtěla dát sestřenici, která čekala dítě, ale David tehdy řekl, ať je necháme.
Připomněla jsem mu to.
„Kláro, byly tam skoro nové věci za několik tisíc. Nechtěl jsem je tehdy rozdávat, když jsme sami nevěděli, co bude.“
Já v té větě kdysi slyšela naději. On prý jen nechtěl něco zbytečně vyhodit.
A takhle teď pitváme jeden starý rozhovor za druhým.
Nejhorší hádka přišla o víkendu. Řekla jsem mu, že o tak důležité věci přece nemůže rozhodnout sám.
„A kdo o tom má rozhodnout?“ zeptal se. „Ty?“
To mě zastavilo.
Samozřejmě že nemám právo rozhodovat o jeho těle. Kdyby byla situace obrácená a on po mně chtěl těhotenství, které nechci, připadalo by mi naprosto samozřejmé říct ne.
Jenže pochopení této jednoduché věci mi vůbec nepomohlo.
Začala jsem být protivná. Když mi kamarádka poslala fotku čerstvě narozené dcery, rozbrečela jsem se a pak jsem byla celý večer na Davida nepříjemná, přestože za tu zprávu vůbec nemohl.
Dokonce jsem mu řekla, že kdyby mi to oznámil před pěti lety, možná bych dnes žila jiný život.
Jakmile jsem to vyslovila, chtěla jsem to vzít zpátky.
David se jen zeptal: „Takže bys kvůli druhému dítěti odešla ode mě?“
Nevěděla jsem, co odpovědět.
A právě tahle otázka mi od té doby nejde z hlavy.
Miluji svého muže. Máme hezkého zdravého syna, vlastní byt, práci, občas jedeme na dovolenou a vlastně nám nic zásadního nechybí. Když to takhle napíšu, připadám si nevděčně.
Jenže představa, že už nikdy nebudu držet vlastní miminko, mě bolí způsobem, který jsem vůbec nečekala.
David zatím zákrok nepodstoupil, ale říká, že si je svým rozhodnutím jistý. Nechce mi prý dávat falešnou naději jen proto, abychom měli doma klid.
Část mě mu za tu upřímnost chce poděkovat. Druhá část by mnohem raději slyšela další „možná za rok“.
A nejvíc mě děsí něco, co si skoro nechci přiznat. Začínám přemýšlet, jestli dokážu opravdu bez výčitek zestárnout vedle člověka, kvůli kterému už druhé dítě mít nebudu.
Nebo jestli jednou zjistím, že problém nebyla jeho vasektomie, ale to, že jsme každý celá léta plánovali úplně jinou budoucnost.
