Článek
Když jsme s Martinem koupili starší dům, největší radost jsem měla z malého pokoje v přízemí. Měl okno do zahrady, dost světla a vešel se do něj pracovní stůl i oba moje šicí stroje.
Šitím a úpravami oblečení se živím. V předchozím bytě jsem měla stroje v rohu ložnice a větší věci jsem stříhala na jídelním stole. Než jsme si mohli sednout k večeři, musela jsem odnést látky, posbírat špendlíky a někam složit rozešitou zakázku.
V domě jsem mohla večer zavřít dveře a ráno pokračovat tam, kde jsem skončila. Teprve tehdy jsem zjistila, kolik času mi zabíralo přesouvání práce z místa na místo.
Martin měl za garáží dílnu. Rád pracuje se dřevem, opravuje nábytek a do nového domu nám vyrobil police do předsíně. Sám do ní zavedl lepší světlo a několik víkendů řešil, kam pověsí nářadí.
Oba jsme si tedy přišli na své. Alespoň jsem si to první měsíc myslela.
První návštěvě jsem pokoj ukázala sama
Po stěhování chodila rodina a kamarádi. Chtěli vidět dům a zahradu. Bylo mi to příjemné. Na rekonstrukci jsme se nadřeli a měla jsem radost, že už můžeme někoho pozvat.
První návštěvě jsem pracovnu ukázala sama. Stála jsem ve dveřích a vyprávěla, jak jsem vybírala stůl, aby měl správnou výšku. Martin přidal historku o skříni, kterou jsme málem nedostali přes chodbu.
Kamarádka se zeptala, jestli může dovnitř. Pozvala jsem ji dál, ukázala jí stroje a potom jsme se vrátili do obýváku.
Zřejmě právě tehdy Martin usoudil, že moje pracovna patří k běžné prohlídce domu. Stejně jako koupelna, nová kuchyň a místo, kde jednou bude terasa.
Příště už dveře otevřel sám.
Jen se na chvilku podívají
Byl pátek odpoledne a upravovala jsem šaty na svatbu. Zákaznice si pro ně měla v sobotu přijít. Martin pozval bývalého kolegu s manželkou a já mu předem řekla, že se přidám později, až dokončím lem.
Seděla jsem u stroje, když se dveře otevřely.
„A tady má Jana svoje království,“ oznámil Martin.
Ve dveřích stáli tři lidé. Zastavila jsem stroj, sundala brýle a pozdravila. Kolegově ženě se šaty líbily. Začala se ptát, co přesně na nich upravuji, a já odpovídala, protože mi bylo hloupé sedět zády k někomu, kdo se mnou mluví.
Martin ukázal na druhý stroj a zeptal se, jak se mu vlastně říká. Pak otevřel skříň s látkami. Dovnitř ji montoval on, takže návštěvě vysvětloval, jak vyřešil police.
Neudělali žádný nepořádek. Jen jsem přestala pracovat a dalších patnáct minut prováděla neplánovanou prohlídku. Když odešli, musela jsem znovu zjistit, kde jsem skončila. Do obýváku jsem přišla mnohem později, než jsem původně chtěla.
Dveře zavírám z nějakého důvodu
Večer jsem Martinovi řekla, ať příště během mé práce nikoho nevodí dovnitř. Pokud chtějí pokoj vidět, může se mě zeptat a já jim ho ukážu, až budu mít čas.
Odpověděl, že mě chtěl pochválit. Kolegově ženě přece vyprávěl, jak jsem šikovná, a myslel si, že budu ráda.
Věřila jsem mu. Známým mě doporučuje, když potřebují něco upravit. Jen jsem nechtěla předvádět rozdělané šaty lidem, kteří přišli na kávu.
Řekla jsem, že když jsou dveře zavřené, nechci být rušená. Klidně ať zaklepe, pokud něco potřebuje. Ale nemůže mi jen tak přivést návštěvu.
„Dobře, tak budu klepat,“ souhlasil.
Příště zaklepal a hned otevřel. Nestihla jsem ani odpovědět. Stála za ním jeho sestřenice a prý se chce jen na chvilku podívat, protože taky občas šije.
Tentokrát jsem je zastavila ve dveřích. Řekla jsem, že teď opravdu nemůžu. Sestřenice se omluvila a odešla. Martin vypadal, jako bych ji právě odmítla pozdravit.
Když jsem nepracovala, byla místnost volná
Po tomhle rozhovoru mě Martin během šití přestal překvapovat. Na chvíli jsem si myslela, že máme vyřešeno.
Jenže pokud jsem zrovna seděla s hosty v obýváku, bral pracovnu jako volně přístupnou. Stačilo, aby se někdo zeptal na rekonstrukci, a už vstával, že mu ukáže zadní část domu.
Jednou se z chodby ozvalo, jestli mohou otevřít skříň. Vstala jsem a šla za nimi. Martin s kamarádem stáli u mého stolu a kamarádova žena držela kus látky, který ležel vedle rozešité sukně. Chtěla vědět, jestli je na závěsy.
Nebyla to žádná vzácnost a ona ji samozřejmě nepoškodila. Přesto mi vadilo přijít do místnosti a vidět, že tam někdo sahá na věci, které jsem mu neukázala.
Látku jsem položila zpátky. Řekla jsem, že pracovnu teď ukazovat nechci, a pozvala je do kuchyně. Večer mi Martin připomněl, že jsem u stroje neseděla.
Podle něj šlo tedy o něco jiného.
Tady se není za co stydět
V pracovně nechávám zakázky, poznámky i vlastní šaty, které jsem nestihla opravit. Někdy tam mám hrnek od včerejška a na židli tři věci přes sebe.
Nechci pokoj pokaždé připravovat na návštěvu. Chci mít jednu místnost, kterou uklidím podle toho, jak potřebuji pracovat.
Martin řekl, že tam přece mám hezky. Nemusím se za nic stydět.
Jenže já se nestyděla. Nelíbilo se mi, že kdykoli někdo zazvoní, musím si v hlavě projít, co mi leží na stole. Jestli tam nejsou moje roztržené kalhoty, podprsenka k úpravě ramínek nebo šaty zákaznice, která si nepřeje, aby je viděl někdo před oslavou.
Začala jsem před návštěvami schovávat věci, které bych jinak nechala venku. Přitom přesně kvůli tomu jsme si dům pořizovali. Abych už práci nemusela pořád skládat do skříně.
Martin se mě zeptal, jestli tedy máme lidem ukazovat jen obývák. Odpověděla jsem, že mi obývák, kuchyň a zahrada připadají na návštěvu docela dostačující.
Dílna končila zamčenými dveřmi
Při těch prohlídkách se skoro pokaždé dostalo i na Martinovu dílnu. Hosté viděli police v předsíni nebo nový stolek a chtěli se podívat, kde je vyrobil.
Martin jim ukázal na dveře za garáží. Někdy odemkl, stoupl si do vchodu a nechal je nakouknout. Jindy řekl, že tam má nepořádek a ukáže jim ji příště.
Nikdo s tím neměl problém. Kamarád přikývl, zeptal se na pilu a rozhovor pokračoval cestou na zahradu.
Martin před návštěvou kontroloval, jestli je dílna zamčená. Nechtěl, aby někdo vešel dovnitř, když tam má rozložené nářadí a rozdělanou práci.
Jeho důvody mi připadaly rozumné.
A čím častěji jsem je slyšela, tím méně jsem rozuměla tomu, proč u mého pokoje nestačí ani obyčejná prosba.
Před návštěvou to znělo jinak
Jednu neděli k nám přijeli kamarádi Lenka s Petrem. Dům už viděli, ale Petr si prohlížel stolek, který Martin nedávno dokončil. Začali se bavit o spoji nohou a pak o frézce.
„Tu mi pak musíš ukázat,“ řekl Petr.
Martin odpověděl, že dneska ne. V dílně měl rozloženou polici a potřeboval mít věci přesně tak, jak je nechal.
„Vždyť se tam jen podíváme,“ ozvala jsem se.
Tu větu jsem od Martina slyšela několikrát. Přiznávám, že jsem byla zvědavá na odpověď.
Martin řekl, že tam prostě nikoho nechce. Petr mávl rukou, že to nevadí, a vzal si další kousek koláče.
Pak se Lenka zeptala na moje šití. Jestli už jsem v nové pracovně zabydlená.
Martin se zvedl. „To vám můžeme ukázat, Jana to tam má pěkné.“
Řekla jsem, že dneska ne. Mám tam rozdělanou práci a chci ji nechat tak, jak je.
Zastavil se za svojí židlí. Chvíli se na mě díval a potom si zase sedl.
Lenka začala vyprávět, že doma taky nemá ráda, když jí někdo prohlíží skříně. Téma se změnilo a nikdo už nikam nešel.
Nechtěl, abych mu to vracela
Když návštěva odjela, Martin řekl, že jsem mu tu dílnu připomněla schválně.
Přiznala jsem, že ano. Petrovi bych neotevřela. Chtěla jsem jen, aby si Martin všiml, jak snadno se dá prohlídka jedné místnosti odmítnout.
„U mě by se mohlo něco poškodit,“ namítl.
Zeptala jsem se, jestli to znamená, že po mém pokoji se lidé mohou procházet, dokud nic nezničí.
Řekl, že takhle to nemyslel. Jen má v dílně drahé nářadí a věci, kterým ostatní nerozumějí.
Připomněla jsem mu svoje stroje a látky. Pak jsem řekla, že nechci porovnávat, kdo má v pokoji dražší vybavení. Chci rozhodnout sama, jestli ho někomu ukážu.
Martin chvíli seděl u stolu. Pak řekl, že měl prostě radost, že mám konečně pořádné místo na práci.
To už mě tolik nezlobilo. Radost jsem měla taky. Jen jsem potřebovala, aby mi tu místnost skutečně nechal.
Dům už jsme ukázali dostkrát
Domluvili jsme se, že moje pracovna nebude součástí prohlídky, pokud ji sama nenabídnu. Když někdo projeví zájem, Martin řekne, že se mě může zeptat. A moje ne nebude doprovázet vysvětlováním, že tam vlastně nic tak zvláštního nemám.
První zkouška přišla o pár týdnů později. Martinova teta se chtěla podívat, jak vypadá moje pracovní místo. Manžel jí řekl, ať se zeptá mě. Měla jsem zrovna hotovo, takže jsem ji pozvala dovnitř.
Byla tam asi deset minut. Ukázala jsem jí, co jsem chtěla, a potom zavřela dveře. Vůbec mi nevadilo, že viděla stejný pokoj, do kterého jsem předtím jiné lidi nepustila.
Martin měl ještě jednou poznámku, že s pracovnou nadělám. Odpověděla jsem, že si taky může dílnu odemknout, kdy chce, a ostatní návštěvy odmítnout. Už se se mnou nehádal.
Teď, když někoho pozveme, uklidím kuchyň a obývák. V pracovně nechám věci tak, jak jsem je potřebovala odložit. Někdy si tam hosty vezmu sama, pokud se chceme bavit o šití. Jindy zůstanou dveře zavřené.
Nedávno jsem za nimi pracovala a slyšela z chodby, jak se někdo ptá, co je to za pokoj.
„Janina pracovna,“ odpověděl Martin. „Teď tam něco dodělává.“
Kroky pokračovaly do kuchyně. Já došila poslední šev a nemusela přemýšlet, jestli jsem dost společenská.
