Článek
V pátek odpoledne jsem seděla v kavárně a čekala na Marcelu. Měla klasických deset minut zpoždění, což jsem považovala za důkaz, že se s věkem některé věci opravdu nemění.
Pak vešla dovnitř nějaká elegantní šedovlasá žena.
Podívala jsem se na ni, usmála se a zase sklopila oči k telefonu.
Žena zamířila přímo ke mně.
„Ty mě nepoznáváš?“
Zvedla jsem hlavu.
„Marcelo?“
„Výborně. Tak to začíná přesně tak, jak jsem čekala.“
Sundala si kabát a sedla si proti mně.
Vlasy měla úplně šedivé. Ne několik stříbrných pramínků kolem čela, které žena označuje za šediny a kadeřnice za přirozený melír. Celé. Od kořínků až ke konečkům.
Ještě před dvěma měsíci byla tmavovláska.
„Cos provedla?“
„Přestala jsem se barvit.“
Řekla to tónem člověka, který právě oznámil, že přestal kouřit.
„Úplně?“
„Úplně.“
„Dobrovolně?“
„Zatím.“
Přišla servírka. Já si objednala cappuccino. Marcela dvojité espresso.
„Takže krize?“ zeptala jsem se.
„Ne. Kalkulačka.“
To jsem nechápala.
Marcela vytáhla telefon.
„Každé čtyři týdny kadeřnice. Barva, foukaná, někdy zastřižení. Víš, kolik jsem tam nechala za rok?“
„Ne.“
„Já už ano. Bohužel.“
Ukázala mi částku.
„Za to bych měla prodloužený víkend v Římě.“
„S příručním zavazadlem.“
„Klidně bez zavazadla. Kartáček si koupím na místě.“
Zasmála se.
První šedivé vlasy našla prý ve třiceti. Jeden vytrhla. Druhý také. U pátého zjistila, že při pokračování této metody by mohla být do čtyřiceti plešatá, a koupila si první barvu.
Od té doby se barvila skoro třicet let.
„Víš, co je na tom nejhorší?“ řekla.
„Že jsi těch třicet let mohla jezdit do Říma?“
„Že jsem poslední roky nebarvila vlasy. Já už barvila jen odrosty.“
To zná asi každá žena, která někdy stála pod ostrým světlem v koupelně s malým zrcátkem v ruce.
Vlasy vypadají dobře.
Pak skloníte hlavu.
A najednou máte uprostřed pěšinky dálnici směrem ke stáří.
Marcela začala odrosty kontrolovat každé ráno.
„Normálně jsem vstala, vyčistila si zuby a první, co jsem udělala, bylo tohle.“
Naklonila hlavu dopředu a prsty si roztáhla pěšinku.
„Romantické ráno.“
„Milan už ani nemusel říkat dobré ráno. Věděl, že nejdřív probíhá kontrola porostu.“
Jednou prý zjistila, že má šedý odrost už deset dní po návštěvě kadeřnice.
„Deset dní! Za ty peníze jsem čekala minimálně měsíc mládí.“
A tehdy ji napadlo, že se na to vykašle.
Kadeřnice jí pomohla přechod zvládnout, část vlasů zesvětlila a postupně nechaly vyrůst její přirozenou barvu.
„První tři měsíce jsem vypadala, jako kdyby se mi na hlavě hádaly dvě ženy.“
„A která vyhrála?“
Marcela si sáhla na šedivé vlasy.
„Babička.“
Smály jsme se.
Jenže pak zvážněla.
„Víš, komu se to nelíbí?“
„Milanovi?“
„Ten si toho skoro nevšiml.“
To mě nepřekvapilo.
Muži dokážou žít vedle ženy dvacet let a nevšimnout si nového účesu. Zato poznají, že někdo posunul jejich nabíječku o třicet centimetrů.
„Tak komu?“
„Kláře.“
Klára byla její šestadvacetiletá dcera.
„Přišla k nám na oběd, podívala se na mě a řekla: Mami, proboha.“
„To je povzbudivé.“
„Počkej. To nebylo všechno.“
Marcela se napila espressa.
„Řekla mi, že teď vypadám starší než táta.“
Au.
To už bych možná začala hledat nejbližší drogerii.
„A Milan?“
„Seděl u guláše a dělal, že není součást rodiny.“
Rozumný muž.
Klára pak matce vysvětlovala, že šedivé vlasy jsou zbytečné. Že dnes přece existují barvy. Že ještě není tak stará. Že si tím přidává deset let.
„A přidáváš?“ zeptala jsem se.
Marcela pokrčila rameny.
„Možná.“
Poprvé od chvíle, kdy přišla, se přestala smát.
„Já se cítila dobře. Opravdu. Jenže pak mi to řekla vlastní dcera a já se doma začala pořád prohlížet.“
Najednou neviděla pěkné stříbrné vlasy.
Viděla vrásky.
Krk.
Kruhy pod očima.
A všechno, čeho si ještě před týdnem skoro nevšímala.
„Objednala jsem se zpátky ke kadeřnici.“
„Vážně?“
„Na úterý.“
„Takže konec revoluce?“
„Asi.“
Dopily jsme kávu a šly ještě do drogerie. Potřebovala jsem šampon a Marcela chtěla něco na obličej, co podle reklamy člověku během čtrnácti dní vrátí pružnost, jas a pravděpodobně i maturitní vysvědčení.
Stály jsme u regálu, když se vedle nás objevila mladá žena. Mohlo jí být kolem třiceti.
Chvíli po Marcelě pokukovala.
Pak to nevydržela.
„Promiňte, můžu se zeptat?“
Marcela se otočila.
„Jasně.“
„Kde jste si nechala udělat tu barvu?“
Marcela nechápala.
„Jakou?“
„Ty vlasy. Tu stříbrnou. To je nádherné.“
Podívala jsem se na Marcelu.
Marcela na mě.
„To není barva,“ řekla nakonec.
Žena vytřeštila oči.
„Fakt?“
„Fakt.“
„To máte svoje?“
„Bohužel jsem si je poctivě vypěstovala.“
Mladá žena se zasmála.
„Já ukazuju kadeřnici už půl roku fotky přesně takové barvy a ona mi pořád říká, že mi to zničí vlasy.“
Marcela si přejela rukou po hlavě.
„Tak vydržte dvacet let. Pak to jde skoro samo.“
Když žena odešla, stály jsme chvíli mlčky mezi pleťovými maskami a šampony.
„Tak,“ řekla jsem. „A teď si vyber. Vlastní dcera říká babička. Cizí třicítka říká nádhera.“
„Klára neřekla babička.“
„Ještě má nějaké vychování.“
Marcela se začala smát.
V úterý ke kadeřnici opravdu šla.
Ve středu mi poslala fotku.
Vlasy měla pořád šedivé.
Jen o pár centimetrů kratší.
Pod fotografií byla zpráva:
Řím mám v říjnu.
O týden později jsem ji potkala znovu. Tentokrát jsem ji poznala hned.
A musela jsem uznat, že jí ty vlasy opravdu sluší.
Jen jsem jí to neřekla příliš nadšeně.
Nechtěla jsem, aby kvůli mně zdražily letenky.
