Článek
Marie začala peníze posílat krátce poté, co se její dcera Lenka vrátila po rodičovské do práce.
Rodina tehdy neměla peněz nazbyt a Marie chtěla vnučce Anetě do budoucna pomoci.
„Řekla jsem dceři, že jí budu každý měsíc posílat tisícovku a ať ji dává Anetě stranou. Nebylo to moc, ale za ty roky se z toho měla nasbírat pěkná částka,“ popisuje.
Peníze odcházely pravidelně trvalým příkazem.
Marie se o ně dál příliš nezajímala. Občas se dcery zeptala, jestli spoření stále vede, a vždy dostala kladnou odpověď.
Za patnáct let poslala přibližně 180 tisíc korun.
Představovala si, že peníze předají Anetě slavnostně k osmnáctým narozeninám.
Dcera začala uhýbat
Asi dva měsíce před oslavou se Marie zeptala, na jakém účtu jsou peníze uložené a kolik přesně se podařilo naspořit.
Lenka podle ní okamžitě změnila téma.
„Řekla, že se na to musí podívat. To mi přišlo divné. Kdyby měla někde účet se 180 tisíci, asi by věděla, že existuje,“ vzpomíná Marie.
Za několik dní se zeptala znovu.
Tentokrát jí dcera přiznala, že na spoření není ani zdaleka tolik, kolik Marie očekává.
Zůstalo necelých 12 tisíc korun.
„Nejdřív jsem myslela, že jsem ji špatně pochopila. Ptala jsem se, kam zmizelo skoro 170 tisíc,“ píše.
Lenka jí odpověděla, že nikam nezmizely.
Údajně je postupně utratili za Anetu.
Platili z nich rovnátka i lyžařský kurz
Marie se postupně dozvěděla, že z peněz dcera platila například školní výlety, lyžařský kurz, tábor nebo část rovnátek.
Později z nich koupili notebook do školy a nový telefon.
Několikrát podle Lenky peníze pomohly také v měsících, kdy měla rodina větší výdaje.
„Řekla mi, že ani korunu neutratila za sebe. Všechno prý šlo na Anetu nebo na věci, které potřebovala,“ popisuje Marie.
Právě to ale považovala za úplné nepochopení jejich dohody.
Podle ní měla dcera běžné výdaje na dítě hradit sama a tisícikoruny od babičky byly určeny výhradně na budoucnost.
Lenka to viděla jinak.
„Řekla mi, že když Aneta potřebovala rovnátka za desítky tisíc, bylo podle ní mnohem rozumnější použít peníze tehdy než je držet na účtu dalších deset let,“ říká Marie.
Nejvíc ji ranilo, že o tom nevěděla
Hádka se rychle vyhrotila.
Marie dceři vyčetla, že jí celé roky lhala, když tvrdila, že peníze odkládá.
Lenka zase namítala, že matka nikdy přesně neurčila, že na peníze nesmí sáhnout. Podle ní jen říkala, že jsou „pro Anetu“.
Pak dodala větu, která Marii rozčílila nejvíc.
„Vždyť byly pro ni. Všechno jsme utratili za ni.“
Marie s tím nesouhlasí.
„Kdyby mi řekla, že potřebují peníze na rovnátka, klidně bych pomohla zvlášť. Ale nechtěla jsem patnáct let platit školní výlety a telefony. Chtěla jsem dát vnučce něco do života,“ vysvětluje.
Do sporu se nakonec dostala i samotná Aneta.
Ta se překvapivě zastala své matky.
Řekla babičce, že si dobře pamatuje rovnátka, počítač i tábory a že jí ty věci v životě pomohly. Zároveň ale přiznala, že se na peníze k osmnáctinám těšila, protože jí babička několikrát naznačila, že na ni čekají.
Marie teď neví, co ji mrzí víc.
Jestli to, že peníze zmizely, nebo to, že patnáct let žila v přesvědčení, že se stále spoří.
„Možná opravdu všechno použili na Anetu. Ale kdybych věděla, že peníze průběžně utrácejí, nikdy bych je neposílala stejným způsobem,“ uzavírá.
Oslava osmnáctých narozenin se blíží a vztahy v rodině jsou stále napjaté. Marie už další peníze posílat nechce.
Lenka je ale stále přesvědčená, že nic špatného neudělala.
Kdo má podle vás v tomto sporu pravdu?
