Článek
„Babička s dědou, ty, táta s Janou…“
Klára zapisovala hosty do telefonu. Seděla v kuchyni a jedla jogurt přímo z kelímku, přestože jsem jí podala misku.
„A jednu pro Pavla.“
Odložila jsem utěrku.
„Ty ho chceš pozvat?“
„Jo.“
Čekala na odpověď. Já se místo toho zeptala, kolik vstupenka stojí.
Odešel od večeře
Pavel se k nám nastěhoval, když bylo Kláře šest. S jejím tátou jsme už několik let nežili, ale vídali se pravidelně.
Pavel byl ten, kdo ráno hledal druhou rukavici a večer kontroloval, jestli má na plavání ručník. Deset let jsme bydleli společně.
Potom mi u večeře oznámil, že má pronajatý byt.
Věděla jsem, že mezi námi není všechno v pořádku. Nevěděla jsem, že zatímco já plánuju další měsíc, on už vybírá vlastní lednici.
Kláře bylo šestnáct. Řekla jsem jí, že se s ním může vídat.
Myslela jsem to vážně. Jen jsem si asi nepředstavovala, že ho jednou sama pozve na ples.
Neptala jsem se
„Jak často si píšete?“ zeptala jsem se večer.
Klára zvedla oči od notebooku.
„Jak kdy. Minulý týden mi poslal fotku z bazénu.“
„Z bazénu?“
„Začal zase plavat.“
Pavel ji kdysi vozil na tréninky. Sedával na tribuně s knihou, kterou skoro nikdy neotevřel, protože Klára po každé délce hledala, jestli se dívá.
„To jsi mi neřekla.“
„Já nevěděla, jestli to chceš slyšet.“
Chtěla jsem odpovědět, že se mnou přece může mluvit o všem. Vzpomněla jsem si ale, jak rychle jsem minule změnila téma, když zmínila jeho jméno.
Věci, které jsem mu svěřila
Začala jsem vyjmenovávat, proč bude večer nepříjemný. Kam ho posadíme, s kým se bude bavit, co řekne babička.
Klára mě chvíli poslouchala.
„Mami, on byl u přijímaček.“
„Já taky.“
„Já vím.“
Ztichla jsem. Nechtěla se se mnou přít o to, kdo pro ni udělal víc.
„Jen chci, aby viděl i tohle,“ dodala.
Pamatovala jsem si, jak ji po přijímačkách vezl domů. Já musela zpátky do práce. Poslal mi zprávu, že už ji bolí hlava méně a cestou si koupili něco k jídlu.
Tenkrát mi nepřipadalo zvláštní, že mu ji svěřuju.
Souhlas není pozvánka zpátky
Druhý den jsem řekla, ať vstupenku objedná.
Klára mě objala. Já jí připomněla, že potřebujeme vyřešit i dopravu. Nechtěla jsem, aby si všimla, jak málo se zatím dokážu těšit.
Pavel mi později napsal, že děkuje.
Chvíli jsem hledala odpověď. Nakonec jsem napsala jen čas začátku.
Nezeptal se, jestli můžeme přijet společně. Byla jsem ráda.
U šatny
Poznala jsem ho podle hlasu ještě dřív, než jsem se otočila.
Stál za mnou s kabátem přes ruku. Měl stejné brýle, ale jiné boty. Na okamžik mě napadlo, kdo je s ním vybíral.
„Ahoj.“
„Ahoj.“
Řekl, že je rád, že mohl přijít.
„Klára tě tu chtěla.“
Přikývl a podal kabát šatnářce. Potom ustoupil stranou, abych se dostala k pultu.
Nevěděli jsme, co dalšího si říct. Naštěstí už z chodby volal můj táta, že našel náš stůl.
Pořád stejná otázka
Když třída nastoupila do sálu, Klářin táta vytáhl telefon. Pavel také. Já se dívala bez obrazovky a snažila se najít dceru mezi ostatními.
Po šerpování přišla ke stolu. Babička jí upravila vlasy, já chtěla fotografii.
Pavel počkal, až domluvíme.
„Tak kolik dneska?“
Klára se rozesmála.
„Dneska ani jednu.“
Vzpomněla jsem si. Po každém tréninku se jí ptal, kolik uplavala délek. Někdy odpovídala tak dlouho, až jsem je musela přerušit, aby nám nevystydla večeře.
Teď mu začala vyprávět o nástupu. O tom, kdo si popletl pořadí a jak jí spolužačka přišlápla šaty.
Pavel poslouchal. Já si všimla, že pořád držím telefon připravený k fotografování.
Položila jsem ho na stůl.
Ještě je můžeme hledat spolu
Později se Pavel zvedl, že už pojede. Klára ho doprovodila ke dveřím.
Když se vrátila, začala hledat v kabelce.
„Nemám lístek od šatny.“
Prohledaly jsme stůl, kapsy i místo pod židlí. Už jsem chtěla říct, že si musí dávat na věci větší pozor.
Klára vytáhla telefon.
„Možná jsem ho dala Pavlovi, když jsem mu ukazovala šerpu.“
Zavolala mu. Ještě čekal venku na odvoz.
Za několik minut se vrátil. Podal jí lístek, který měl v kapse u košile.
„Byl tam s mým.“
Klára si oddychla. Potom odběhla za spolužačkou.
Pavel zůstal stát vedle stolu. Poděkovala jsem mu.
„Ona takhle schovávala věci vždycky,“ řekl.
Vzpomněla jsem si na baterku, kterou před prvním táborem hledali celý večer. Nakonec byla v sáčku s náhradními ponožkami.
„Pamatuju,“ odpověděla jsem.
Tentokrát jsem se na něj při tom podívala.
