Článek
Naše náměstí je nejhezčí v sobotu dopoledne. U kašny stojí stánek s květinami, vedle se prodává pečivo a mezi lidmi vždycky potkám někoho, koho jsem dlouho neviděla. Člověk si koupí dvě věci a další hodinu může strávit povídáním. Tedy pokud má předem rozmyšlené, kam si dojde na záchod.
Já to rozmyšlené mám. Z domova vyrážím až po návštěvě koupelny, na trhu se příliš nezdržuji u známých a kávu si většinou nekupuji. Když se mě někdo zeptá, proč už jdu, řeknu, že musím vařit. Někdy opravdu vařím. Jen čas odchodu neurčuje recept, ale vzdálenost našeho domu od náměstí.
Je mi sedmašedesát a žádný podrobný výklad o svém těle podávat nechci. Stačí, že potřebuji mít toaletu dostupnou dřív, než se rozhodnu pro cestu domů. Na výlety si podle toho vybírám zastávky a před návštěvou neznámého místa hledám, kde nějaká je. Na vlastním náměstí jsem si místo hledání zvykla pobyt zkrátit.
Kdybyste se mě ještě před rokem zeptali, co mi tam chybí, odpověděla bych, že víc stínu. O záchodu bych se před cizím člověkem nezmínila. Přitom strom ani lavička nevyřeší, že na ní po půlhodině přestanu v klidu sedět a začnu v duchu počítat minuty domů.
Na náměstí jsou dvě kavárny. Jedna otevírá až později, druhá má toaletu pro hosty. Občas si tam něco dám a využiji ji, jenže pokaždé o kávu nestojím. Nechci ani předstírat, že přišla náhlá chuť na zákusek. Kavárnici se nedivím, že si chrání zázemí svého podniku. Uklízí ho a platí ona, zatímco trh pořádá obec.
Zbývá požádat v obchodě nebo se vydat domů. Slušně požádat umím, ale pokaždé u toho čekám, jestli prodavačka nebude sama, jestli jí nebude vadit taška s nákupem a jestli mě vůbec pustí dozadu. Z obyčejného dopoledne je najednou vyjednávání o laskavosti, kterou mi nikdo neslíbil.
Když obec vyhlásila, že lidé mohou navrhnout menší vylepšení náměstí, napadly mě staré toalety ve dvoře vedle úřadu. Pamatovala jsem si je z dob, kdy tam bývaly slavnosti. Několik let byly zamčené. Nejdřív jsem se na ně šla zeptat, abych nenavrhovala otevření místnosti, do které už zatéká.
Na úřadě můj dotaz přijali věcně. Prostory mi ukázali a vysvětlili, že by potřebovaly úpravy, vybavení a pravidelný úklid. Navrhla jsem otevření každý den od rána do podvečera. Když už se mají opravit, ať slouží i mimo trhy. Tak jsem to zdůvodnila a v téhle podobě návrh zařadili do hlasování.
Proti tomu stál návrh velkých nádob s květinami. Měly oddělit část posezení od zaparkovaných aut a dodat náměstí barvu. Na obrázku to vypadalo pěkně. Oba návrhy se vešly do částky vyhrazené na úpravu, peníze však byly jen na jeden. U toalet obec navíc uvedla, že jejich provoz bude potřebovat další výdaje každý rok.
Květináče se vysvětlovaly snadno. Podíváte se na obrázek a vidíte, co přibude. U mého návrhu lidé viděli hlavně dveře ve dvoře a seznam povinností. Kdo bude ráno odemykat, večer zamykat a uklízet? Začala jsem chápat, proč nestačí napsat, že taková věc na náměstí prostě má být.
To mi ovšem nebránilo rozčilovat se doma nad sousedy. Další květiny, když už máme osázený prostor u kašny! Kamarádce Aleně jsem vykládala, že všichni myslí jen na fotografie do obecního zpravodaje. Připomněla mi, že nádoby mají také chránit posezení před auty. Sama pro ně chtěla hlasovat. Najednou už se mi o povrchních lidech mluvilo hůř.
Věděla jsem, že na trhu tráví mnohem víc času než já a v létě tam chodí s vnoučaty. Jen mě mrzelo, jak snadno si představí hezčí posezení a jak obtížně se mi vysvětluje, proč si na něj sama někdy vůbec nesednu. Řekla jsem jí, že toalety přece potřebují návštěvníci. Koho tím myslím, jsem nechala neurčité.
Přesně tak jsem napsala i návrh: pohodlí návštěvníků, lepší podmínky při akcích, příjemnější pobyt v centru. Vypadalo to skoro jako nabídka nových laviček. Kdybych měla napsat jednu obyčejnou větu o tom, proč se z trhu pravidelně vracím předčasně, asi bych žádost ještě týden nosila v kabelce.
Už tehdy jsem se mohla ptát, komu dalšímu záchod chybí a kdy by ho potřeboval. Místo toho jsem předpokládala, že to všichni vědí. Přitom jsem sama Aleně při každém pozvání na kávu tvrdila, že mám doma práci. Z jejího pohledu jsem na trh přišla, nakoupila a spokojeně odešla. Žádnou překážku nemohla vidět.
Na společném setkání se řešily hlavně možnosti, které už na náměstí jsou. Jeden muž připomněl kavárnu, jiná žena se obávala nepořádku ve dvoře. Rozuměla jsem oběma. Jen mi vadilo, jak snadno se soukromý podnik započítal mezi veřejné zázemí. Představovala jsem si sebe u pultu, jak znovu vysvětluji, že tentokrát si nic nekoupím.
Nakonec jsem řekla, že já sama kvůli chybějícímu záchodu odcházím dřív. Že někdy odmítnu kávu i posezení, protože nemám chuť shánět klíč nebo prosit v obchodě. Mluvila jsem k lidem, které pravidelně potkávám, a bylo mi mnohem trapněji než při prvním dotazu na úřadě. Najednou šlo o moje sobotní ráno.
Nikdo se nesmál. Paní za mnou přikývla a po setkání mi řekla, že kvůli podobným potížím chodí nakupovat s manželem autem. Jiný soused se ptal, jestli bychom se neměli nejdřív domluvit na otevření pouze během trhů. Byla to konkrétní možnost, kterou můj návrh neobsahoval. Do hlasování už ale šla jeho původní podoba.
Květináče vyhrály. U výsledků jsem chvíli stála a hledala, jestli jsem něco nepřehlédla. Nepřehlédla. Měla jsem chuť říct, že až bude někdo potřebovat, může se jít zeptat těch květin. Naštěstí jsem to řekla až doma. Lidem, kteří pro můj návrh nehlasovali, bych tak sotva usnadnila přemýšlení o dalším pokusu.
Přímé přiznání mi pomohlo vysvětlit problém, ale samo ho nevyřešilo. Pořád zůstával rozdíl mezi záchodem, který bych potřebovala já v sobotu, a každodenním provozem, který jsem navrhla. Pro ten jsem neměla zjištěný zájem. Neznamená to, že mimo trhy není potřeba. Jen jsem to přišla tvrdit bez lidí, kterých jsem se předtím měla zeptat.
Ani já nechci otevřít dveře a nechat úklid na někom, kdo se přihlásí jako poslední. Potřebuji vědět, že bude během trhu opravdu odemčeno a že uvnitř nebude důvod hned se otočit. V tom mají moji sousedé pravdu. Dostupný záchod je také domluvená práce, která se musí dělat, i když už je dávno po hlasování.
Co ale nevyřeší kavárna ani ochotná prodavačka, je jistota. Když si domluvím kávu s Alenou, nemusím předem zjišťovat, jestli bude mít na povídání. Prostě se dohodneme. Stejně obyčejně bych chtěla vědět, že na trhu můžu zůstat. Bez nákupu navíc a bez čekání, zda se někdo slituje.
Nádoby s květinami budou potřebovat péči také, ale tím jejich výhru nezpochybním. Jen nechci přijmout, že potřeba, o které se hůř mluví, zůstane pokaždé za tím, co se dobře ukazuje na obrázku. Hlasování rozhodlo o jedné úpravě náměstí. Moje cesta domů kvůli tomu není kratší a zamčené dveře se neotevřely.
Na trhy chodím pořád. Když jsem se znovu nechala zatáhnout do dlouhého hovoru, tentokrát jsem alespoň nevykládala nic o vaření. Řekla jsem, proč potřebuji jít. Známá mi nabídla, ať příště zajdu k ní, bydlí za rohem. Bylo to milé. Nechtěla bych ale sestavovat seznam ochotných domácností místo veřejné toalety.
Před dalším výběrem návrhů chci zjistit, kdo se přidá k žádosti o sobotní otevření během trhů. Pak se dá na úřadě probrat, co by takový provoz obnášel. Nejdřív lidé, kteří ho opravdu využijí, a konkrétní hodiny. Lepší formulaci žádosti si můžu nechat až nakonec.
S Alenou jsme se kvůli květináčům nepohádaly. Pořád se jí líbí a já je také nechci obcházet se zamračeným výrazem. Když řekla, že náměstí konečně prokoukne, odpověděla jsem, že bych tam ráda zůstala dost dlouho, abych si to prohlédla. Tentokrát už věděla, jak to myslím.
Pokud se podaří zajistit otevření a úklid alespoň v sobotu dopoledne, ráda si mezi novými květináči vypiju kávu. Zatím mám před sebou další shánění podpory a nepříjemně konkrétní otázky. Ty mi dnes připadají užitečnější než obecné přání, aby se na náměstí všem líbilo.
