Článek
V naší rodině jsem vždycky byla ta, která moc nepije.
Nejsem abstinentka. Dám si ráda skleničku vína k večeři nebo v létě malé pivo. Jen jsem nikdy nebyla člověk, který by potřeboval na oslavě vypít půl lahve a druhý den dopoledne bojovat s kocovinou.
Moje sestra Petra je v tomhle úplně jiná.
Když se slaví, chce se bavit. Její muž Tomáš také. Nemyslím to nijak špatně. Prostě si dají pivo, potom víno, někdy panáka s tátou a auto nechají stát.
Poprvé jsem je odvezla asi před deseti lety z maminčiných narozenin.
Tehdy se mě Petra normálně zeptala.
„Prosím tě, nevzala bys nás cestou domů? Stejně jedeš skoro kolem.“
Jela jsem asi deset kilometrů zajížďku. Nevadilo mi to.
Za rok jsem je vezla znovu.
Pak z tátových narozenin. Ze sestřenčiny svatby. Z grilování u rodičů. Jednou jsem ve dvě ráno rozvážela kromě Petry s Tomášem ještě tetu s jejím přítelem, protože taxík měl čekací dobu skoro hodinu.
Postupně se z toho stala tradice.
Na začátku se mě vždycky někdo zeptal.
Později už otázka zněla spíš:
„Ty dneska zase řídíš, viď?“
A nakonec zmizelo i to.
Před dvěma lety mi Petra odpoledne před oslavou napsala jen:
„V kolik pro nás přijedeš?“
Tehdy jsem se nad tím trochu zarazila.
Ne nad tím, že je mám odvézt. Spíš nad tím, že jsme se o tom vůbec nebavily a ona automaticky počítala s tím, že je ještě cestou na oslavu vyzvednu.
Nakonec jsem pro ně stejně dojela.
Říkala jsem si, že nemá cenu řešit každou hloupost. Bydlíme od sebe asi patnáct minut autem, máme dobrý vztah a v jiných věcech si také pomáháme.
Když jsem potřebovala po operaci pár dní nakoupit, Petra mi nákup přivezla. Když jsem se stěhovala, Tomáš tahal krabice celé odpoledne.
Nejsme rodina, kde by jeden jen bral a druhý dával.
Možná právě proto mi dlouho vůbec nedocházelo, že mi to začíná vadit.
Změnilo se to až letos při tátových sedmdesátinách.
Táta nechtěl žádnou velkou oslavu doma. Řekl, že jednou za život chce přijít k hotovému, takže zamluvil salonek v restauraci asi dvacet kilometrů od místa, kde bydlím.
Mělo nás být kolem dvaceti.
Asi týden před oslavou jsme si psali v rodinné skupině, kdo kdy přijede. Mamka řešila dort, Petra květiny a já mezi řečí napsala:
„Já tentokrát nechám auto doma a pojedu taxíkem. Aspoň si s tátou konečně připiju.“
Nikdo na to nijak zvlášť nereagoval.
Mamka poslala srdíčko, táta něco o tom, že sedmdesátku má jen jednou, a potom se konverzace přesunula k tomu, jestli má být na dortu sedmdesát svíček, nebo jen dvě číslice.
Tím jsem celou věc považovala za vyřešenou.
V sobotu jsem si zavolala taxi a přijela kolem páté.
Oslava byla překvapivě povedená. Táta měl dobrou náladu, přišli i příbuzní, které jsem několik let neviděla, a poprvé po dlouhé době jsem nemusela přemýšlet nad tím, kolik je hodin a kdy bude chtít kdo jet domů.
Když číšník přinesl na stůl přípitek, vzala jsem si skleničku prosecca.
Petra se na mě podívala.
„Ty piješ?“
Nejdřív jsem myslela, že si dělá legraci.
„Jo.“
„A autem nejsi?“
„Ne. Vždyť jsem to psala.“
Chvíli na mě koukala.
Pak se otočila na Tomáše a něco mu řekla potichu. Nevnímala jsem to. Táta zrovna začal rozbalovat dárek a všichni se soustředili na něj.
Během večera jsem si dala ještě dvě deci bílého vína k jídlu.
Nic víc.
Kolem desáté se část lidí začala rozcházet. Já už měla v telefonu otevřenou aplikaci a dívala se, za jak dlouho přijede taxi, když za mnou přišla Petra.
„Tak jak to teda uděláme?“
„S čím?“
„S cestou domů.“
Teprve tehdy mi došlo, že je opravdu problém.
„Já pojedu taxíkem.“
„No to vidím. Ale co my?“
Asi jsem se zatvářila dost nechápavě, protože okamžitě pokračovala.
„My jsme počítali s tím, že nás vezmeš.“
Připomněla jsem jí, že jsem celý týden dopředu napsala, že autem nejedu.
Petra tvrdila, že to četla, ale pochopila to tak, že si chci dát přípitek a později pojedu. Nevím, jak by to přesně fungovalo, ale nechtěla jsem se hádat o význam jedné zprávy.
„Tak si vezměte taxíka taky.“
To ji naštvalo.
„Víš vůbec, kolik stojí taxík až k nám?“
Nevěděla jsem to přesně. Tipovala jsem sedm nebo osm stovek.
„Tak pojedeme společně kus cesty a pak vás to vyjde levněji.“
Jenže Petra nechtěla slyšet ani to.
S Tomášem prý počítali, že je odvezu, a proto oba pili. Kdyby věděli, že tentokrát neřídím, jeden z nich by si alkohol nedal.
To jsem vlastně chápala.
„Ale já jsem vám přece řekla, že neřídím.“
„Jednou za rok má táta sedmdesátiny. Fakt je takový problém ho nepít a odvézt rodinu jako vždycky?“
Právě ta poslední dvě slova mě zasáhla nejvíc.
Jako vždycky.
Řekla je úplně samozřejmě.
„A proč bych měla řídit jako vždycky?“
Petra protočila oči.
„Protože stejně skoro nepiješ.“
„Ale dneska jsem pít chtěla.“
„Tak sis dala dvě skleničky vína. Stálo ti to za tohle?“
Najednou už nešlo o taxi.
Ani o těch několik stovek.
Začala jsem přemýšlet, kolikrát jsem za posledních deset let seděla o půlnoci s minerálkou před sebou a čekala, až Petra dopije. Kolikrát jsem další den našla v autě prázdnou láhev od vody, kapesníčky nebo drobky. Kolikrát jsem zajížděla nejdřív k ní, potom k tetě a nakonec jela sama domů.
Nikdy jsem to nepočítala.
A hlavně jsem nikdy nechtěla nic zpátky.
Jen mi najednou vadilo, že z toho, co jsem celé roky dělala dobrovolně, vzniklo něco, na co má někdo automaticky nárok.
„Víš, co je na tom nejhorší?“ řekla jsem. „Že jste se mě ani nezeptali.“
Petra už byla také naštvaná.
„Protože jsi nás vždycky vozila. Jak jsem měla vědět, že sis zrovna dneska usmyslela, že ne?“
„Třeba tím, že jsem vám to napsala?“
„Tak jsi mi měla zavolat.“
V tu chvíli se do hovoru připletla mamka. Nejspíš si všimla, že se hádáme.
Když pochopila, o co jde, řekla přesně to, co celou situaci ještě zhoršilo.
„Tak se pro jednou nic nestane. Táta vám ten taxík zaplatí.“
Táta, který stál opodál, okamžitě vytáhl peněženku.
„Ježišmarjá, tak se kvůli tomu nehádejte. Kolik potřebujete?“
Bylo mi ho líto.
Byly to jeho narozeniny a místo toho, aby řešil poslední hosty, poslouchal dvě dospělé dcery, které se přou o odvoz.
Petra peníze odmítla.
Řekla, že nejde o peníze, ale o princip.
V tom jsme se shodly.
Jen každá jsme pod tím principem myslely něco úplně jiného.
Nakonec si s Tomášem taxi objednali sami. Při loučení jsme se sotva objaly.
Druhý den mi přišla od Petry zpráva.
Psala, že jsem celou věc zbytečně vyhrotila. Že kdybych jí normálně řekla, že už je nechci vozit, zařídila by se podle toho. A že jí přišlo trochu sobecké udělat zrovna na tátových sedmdesátinách demonstraci kvůli tomu, že si chci dát víno.
Neodepsala jsem hned.
Protože část toho, co napsala, byla pravda.
Mohla jsem jí to říct mnohem jasněji.
Mohla jsem jí už před několika lety říct, že mi vadí, když automaticky předpokládá, že budu řídit.
Jenže já jsem pokaždé kývla.
Nikdy jsem neřekla ne.
A když člověk deset let něco dělá bez jediného slova, ostatní si na to samozřejmě zvyknou.
Jen si nejsem jistá, jestli zvyk automaticky znamená povinnost.
S Petrou jsme se nakonec usmířily. Nebyla to hádka, kvůli které bychom spolu přestaly mluvit.
O pár týdnů později jsme měli další rodinné grilování.
Tentokrát jsem přijela autem.
Asi hodinu před koncem za mnou Petra přišla a zeptala se:
„Prosím tě, kdybys dneska nepila, hodila bys nás pak domů?“
Řekla jsem, že ano.
A odvezla jsem je úplně stejně jako tolikrát předtím.
Možná to zní směšně, protože se ve výsledku vlastně nic nezměnilo.
Pořád je občas vozím.
Pořád většinou nepiju.
Rozdíl je jen v jedné malé věci.
Teď se mě nejdřív zeptají.
A já pořád nevím, jestli jsem na tátových sedmdesátinách byla opravdu sobecká, nebo jestli jsme si jen všichni příliš pozdě uvědomili, že i samozřejmost může být samozřejmostí jen do chvíle, než jí někdo poprvé řekne ne.
