Článek
Maminka zemřela nečekaně. Ještě v neděli jsme spolu telefonovaly a ona mi připomínala, že si mám přijít pro svíčkovou. Ve středu už jsem volala sestře, aby si sedla.
Byla o šest let mladší a vždycky praktičtější než já. Zatímco jsem dokázala hodinu vybírat narozeninové přání, Hanka koupila kytku cestou z práce a ještě stihla vyzvednout děti.
Teď zařídila pohřební službu, objednala květiny a obvolala příbuzné. Já seděla nad fotografiemi a nedokázala vybrat jedinou.
„Tuhle,“ ukázala nakonec.
Maminka na ní měla letní šaty a usmívala se někam mimo záběr.
„Je tam jako ona,“ řekla Hanka.
Souhlasila jsem.
Smích u vedlejšího konce stolu
Při obřadu stála vedle mě. Podala mi kapesník, když jsem svůj zmuchlaný nedokázala najít v kabelce.
Potom jsme šli na oběd.
Bylo nás dvanáct a dlouho se mluvilo jen o tom, kdo co bude jíst. Pak se rozhovory pomalu rozběhly. Někdo vzpomínal na maminku, někdo se ptal na děti.
Hančin manžel vyprávěl příhodu z dovolené. Neslyšela jsem začátek. Jen jsem najednou zaslechla sestřin smích.
Podívala jsem se na ni.
Seděla s rukou položenou na jeho předloktí a smála se tak, jak jsem ji znala celý život.
Mně v tu chvíli připadalo nemožné, že se ještě někdy budu smát.
Když jsme odcházely, zeptala se, jestli nechci zbytek koláčů vzít domů.
„Ty už jsi úplně v pohodě, viď?“
Zarazila se.
„Cože?“
„Nic.“
Jenže už to slyšela.
Neměla jsem jí co říct
Druhý den mi zavolala.
„Radko, já nevím, co jsem udělala.“
Stála jsem v kuchyni a dívala se na mámin hrnek, který jsem si přinesla z jejího bytu.
„Včera jsi vypadala, jako bychom byli na nějaké oslavě.“
Na druhém konci bylo chvíli ticho.
„Zasmála jsem se. To je všechno.“
„Právě.“
Jakmile jsem to řekla, věděla jsem, že to zní nespravedlivě. Přesto jsem nedokázala ustoupit. Chtěla jsem, aby mi řekla něco, po čem bych poznala, že jí maminka chybí stejně jako mně.
Místo toho zavěsila.
Několik dní jsme si nevolaly. Hanka mi psala jen kvůli věcem v bytě. Jestli si nechám komodu. Kdy můžeme projít skříně. Jestli mám klíče od sklepa.
Její stručné zprávy mě dráždily ještě víc.
Krabička v mrazáku
Do mámina bytu jsem přijela v sobotu. Hanka tam už byla.
V předsíni stály prázdné krabice. Sestra seděla v kuchyni, před sebou otevřenou plastovou nádobu.
„Ahoj,“ řekla jsem.
Přikývla.
Na stole leželo víčko s proužkem papírové pásky. Maminka na ně vždycky psala, co do mrazáku ukládá.
Svíčková. Pro Hanku.
„Tohle si vezmeš?“ zeptala jsem se.
Zavrtěla hlavou.
„Tak to vyhodíme.“
Natáhla jsem ruku pro nádobu. Hanka ji přidržela.
„Ještě ne.“
Poprvé jsem si pořádně všimla jejího obličeje. Měla červené oči a vedle sebe několik použitých kapesníků.
„Dala mi ji minule,“ řekla. „Ani jsem si ji neodvezla. Spěchala jsem.“
Posadila jsem se.
„Vždycky jsem odsud spěchala.“
Chtěla jsem jí říct, že to není pravda. Jenže maminka ji opravdu pokaždé přemlouvala, ať ještě zůstane. Stejně jako mě.
U stejného stolu
Hanka se rozplakala. Tentokrát jsem kapesník hledala já.
„Na tom obědě jsem byla ráda, že se chvíli mluví o něčem jiném,“ řekla. „Já už nemohla.“
Dívala jsem se na její ruce položené vedle krabičky.
Celou dobu jsem čekala, že bude plakat přede mnou. Když to neudělala, přestala jsem se jí ptát, jak jí je.
„Promiň,“ řekla jsem.
Přikývla, ale hned se neusmála. Ještě chvíli jsme seděly mlčky.
Mrazák jsme ten den nevypnuly. Prošly jsme jen jednu skříň a rozdělily si několik fotografií.
Při odchodu Hanka zastavila u věšáku.
„Pamatuješ, jak nám máma tvrdila, že ten kabát má teprve druhou zimu?“
Pamatovala jsem si to. Tvrdila to nejméně patnáct let.
Usmála jsem se.
Hanka se na mě podívala a pak se usmála také. Tentokrát mě to nezabolelo.
