Článek
Potraviny na návsi jsem vedla třicet jedna let. Znala jsem děti, které chodily pro nanuky, i jejich rodiče, kteří jim zakazovali sladkosti a potom si u mě tajně kupovali tatranky.
Manžel říkal, že bych měla odejít, dokud mám sílu užít si něco jiného než inventuru.
Měl pravdu. Bolela mě záda a volné pondělí jsem si uměla představit jen tehdy, když byl státní svátek.
Obchod převzal mladý pár z vedlejší obce. Vymalovali, pořídili nové regály a slíbili, že zachovají i připravené nákupy pro starší zákazníky.
Klíče jsem jim předala v pátek.
V sobotu jsem se probudila ve čtyři čtyřicet a neměla co dělat.
Jenom tentokrát
Paní Boženě bylo devětasedmdesát. Kvůli kolenům nevydržela dlouho stát, takže mi vždycky přinesla seznam a druhý den si vyzvedla hotovou tašku.
Teď stála u mě na zápraží.
„Věrko, oni chtějí, abych jim to posílala do telefonu.“
Na lístku měla mléko, máslo, šest rohlíků a kávu.
„Stačí zavolat,“ vysvětlila jsem. „Nemusíte jim psát.“
„Já vím. Ale mladá paní mluvila tak rychle. Připadala jsem si úplně hloupá.“
Vzala jsem si seznam.
„Tak já vám to tentokrát vyřídím.“
Za hodinu jsem byla zpátky v obchodě. Nová paní mi nákup připravila a nabídla, že Boženě při příští návštěvě všechno znovu vysvětlí.
Já však už přemýšlela, jestli nepotřebuje ještě chleba.
Obchod u kuchyňského stolu
Další týden přišla znovu.
„Dneska toho mám míň.“
Usadila jsem ji v kuchyni, vzala lístek a začala hledat brýle.
Postupně jsem jí nákupy vozila dvakrát týdně. Někdy jsem sama zavolala, jestli něco nepotřebuje. Když řekla, že ne, připomněla jsem jí, že minule kupovala poslední máslo.
Manžel mě pozoroval, jak si u oběda píšu do kalendáře „Božena — vejce“.
„Ty jsi ten obchod předala i s kávou, nebo jenom regály?“
„To mám nechat starou paní bez nákupu?“
„Nemáš. Jen jsme chtěli ve středu jet na výlet.“
Na výlet jsem zapomněla.
Božena se nikdy dlouho nezdržela. Vypila čaj, poděkovala a šla. Já potom uklidila hrnek a měla dobrý pocit, že jsem byla aspoň k něčemu.
Jenže odpoledne bylo zase prázdné.
Čekala, až budu mít čas
Jednou přišla bez seznamu.
„Dneska nic nepotřebujete?“ zeptala jsem se hned ve dveřích.
Zavrtěla hlavou.
„Nesu vám sazeničky. Říkala jste, že teď konečně budete mít čas na zahradu.“
Položila na stůl krabičku s malými paprikami. Vzpomněla jsem si, že jsem jí o zahradě vyprávěla ještě za pultem. Nejspíš při tom, když jsem markovala dalšího zákazníka.
Sedla jsem si naproti ní.
„A nechcete zůstat na oběd?“
Začala odmítat. Prý už jedla a nechce nás zdržovat.
„Nezdržujete.“
Chvíli mě pozorovala.
„Já za vámi chtěla zajít už dávno. Jen jste měla v tom obchodě pořád lidi. Tak jsem si říkala, že teď budete ráda, když vás necháme na pokoji.“
Podívala jsem se na kalendář. Měla jsem v něm poznamenané její mléko, máslo i vejce. Na to, abych ji pozvala jen tak, jsem za celý měsíc nepřišla.
Bez tašky
Do obchodu jsme pak šly společně. Mladá paní napsala Boženě velkým písmem číslo a domluvily si, kdy má volat. Zkusila si to rovnou u pokladny.
„Tak ve čtvrtek,“ řekla do telefonu, přestože majitelka stála metr od ní.
Obě se zasmály.
Já jí občas nákup přivezu dál. Ale minulou středu jsme s manželem opravdu odjeli na výlet.
Božena přišla v pátek. Bez tašky, zato s fotografiemi zahrady, kterou mívala u svého domu. Seděly jsme nad nimi skoro dvě hodiny.
Když odcházela, zeptala se, jestli může přijít zase.
„V úterý po obědě,“ řekla jsem.
Pak jsem otevřela kalendář a napsala si jen její jméno.
